S křížkem po funuse

V socrealistických románech padesátých let fungovala vesnice jako specifický topos – nevyzpytatelný a těžce ­přizpůsobitelný novým pořádkům. Oproti ­průmyslovému městu se zde totiž těžko překračoval plán a zvyšovala výroba a také vyvlastňování majetku bylo mnohem obtížnější – mimo jiné proto, že se do správy lidu nepřejímal majetek jednoho továrníka, ale mnoha drobných i větších rolníků, kteří se svou půdou byli spjati po generace velmi úzkým vztahem. Oproti románům z města je zde dělný lid spíše překážkou socialismu než jeho prostředkem a vesnické romány z období padesátých let podle toho také vypadají – jsou opatrné, křečovitě explikační a málokdy je v nich něco víc než vysněný obraz ideální socialistické vesnice.

Černá, bílá a nic mezi tím

Aleš Palán ve své knize Ratajský les navazuje na populární proud próz, které se snaží vyrovnávat s problematickou minulostí. Ale na rozdíl od takového Jiřího Hájíčka stvořil pouhý negativ vesnického socrealistického románu, a to včetně jeho ideologického zatížení. Jeho kniha, označovaná v recenzích za „historický thriller“, vychází z archivních materiálů týkajících se vraždy vesnické komunistické funkcionářky v roce 1952, následných procesů a obnoveného řízení v roce 1958, kdy byli viníci dopadeni, zřejmě na základě udání.

Palán si příběh, který se odehrává ve třech střídajících se dějových liniích, v letech 1952, 1958 a 2014, upravuje podle svého. Historická linie románu by mohla být celkem standardní žánrovka o lidské slabosti, kolaboraci, rozvrácených životech a odvaze čelit moci. Problém je v tom, že v černobílých charakterech postav autor jasně straní vrahům a problematizování motivace negativních postav – tedy komunistů – je opravdu jen zběžné. Například fakt, že byla zavražděna matka malé holčičky, je v textu následně ospravedlněn tím, že byla promiskuitní, zlomyslná a mstila se kvůli nenaplněné touze, a z osiřelé dcery se stejně nakonec stala policajtka, takže nakonec nastala jakási karmická spravedlnost. Negativní postavy jsou většinou karikovány podobným způsobem jako v ideologických románech padesátých let a ty pozitivní zase dělají špatné věci jen proto, že jsou nešťastné nebo nemilosrdně odvážné.

Zabíjení bolševiků na penzi

Výjimečný začíná být román až v okamžiku, kdy se děj dostává do současnosti, tedy do let 2014 a 2015. Palán totiž konstru­uje protisystémovou teroristickou skupinu, která pracuje v ilegalitě a jejíž členové mezi sebou komunikují jako v nějakém špionážním thrilleru. Jejich činnost však není zaměřena proti současnému establishmentu – je jakýmsi pokračováním třetího odboje a je zaměřena proti kolaborantům s komunistickou mocí v padesátých letech. Což znamená, že skupina nenápadně popravuje penzisty nad osmdesát let.

Příběh skupinky „odbojářů“ vypráví mladá hrdinka, která se charakterizuje následovně: „Sama v posteli (jsem fakt tak hnusná?), bez školy a bez práce (obojí mi neuvěřitelně leze krkem, není v tom žádnej smysl, jen degradace), bez prachů.“ Podobně uvěřitelní jako tato vzdorovitá white trash amazonka a její naprosto nepravděpodobná až fantasmagorická skupina pravicových mstitelů jsou „embéčka, mladý bolšani, rudý uhrovitý nadšenci“, tedy jakési úderné komando mladých komunistů, kteří jsou schopni nejen vyloupit byt a sebrat důkazy, ale i zabít. Je skutečně potřeba ve společenském románu ze současnosti démonizovat naprosto marginální levicové nostalgiky a věšet na ně směšná fantasmata? Ano, je pravda, že ideologicky motivované vraždy se dnes skutečně dějí, ovšem většinou na opačné straně politického spektra a zabíjí se spíš kvůli odlišné barvě pleti než kvůli tomu, že by někdo byl zatvrzelý antikomunista.

Palánova odtrženost od reality vrcholí v mo­mentu, kdy hrdinka po mstě vykonané na osmdesátiletém důchodci prchá do německého squatu, kde s jednou jeho obyvatelkou navazuje následující hovor: „Nemusíš mít kolem sebe kvanta živejch, podstatný je, abys věděla, kdo byli tví mrtví. Dokud to nevíš, nezjistíš, kdo seš. – Já jsem já, zkoušela jsem oponovat. – Cituješ Jehovu? Jsem, který jsem? zasmála se Agni. Nám lidem, naklonila se ke mně s tím tajemstvím, tohle nestačí.“ Pokud jste někdy byli ve squatu, při čtení této pasáže budete buď nevěřícně kroutit hlavou, nebo se ne­ubráníte smíchu.

Je třeba uznat, že se autor na konci knihy v poněkud toporných náznacích snaží sdělit, že násilí se násilím trestat nedá a že antikomunistická vendeta může být i problematická. Avšak s ohledem na zbytek příběhu to působí jen jako kosmetické alibi, jehož efekt je přebit předchozím dějem.

Palán přišel v Ratajském lese s tematizováním kolektivizace a pochybných událostí padesátých let doslova s křížkem po funuse. Kdyby kniha vyšla před dvaceti lety, možná by vzbudila emoce a rozpoutala širší společenskou debatu. Dnes je to jen neškodná fabulace, která navíc celý problém řeší z bezpečného odstupu a spíše udivuje svou naivitou a nezáměrnou komičností zobrazování současnosti. Kdy se dočkáme podobného thrilleru o okolnostech kupónové privatizace, kauze s lehkými topnými oleji, tunelování státního majetku nebo vraždách z rasové nenávisti? Budeme na něj čekat dalších šedesát let?

Autor je vnuk kulaka.