Vyprávění o mazaných podvodech a taškařicích šejcha al-Iskandarího přestavují ve staré arabské literatuře prototyp žánru zvaného maqáma. Vybroušené texty al-Hamadháního ukazují dávný muslimský svět od Maghrebu po Indus a zároveň jsou rétorickou přehlídkou tvůrčího klamu.
Základním typem maqámy, prozaického žánru, jenž se zrodil na přelomu dvou křesťanských tisíciletí uprostřed muslimské náboženské obce, je vyprávění stále téhož vypravěče, jistého ‘Ísy ibn Hišáma, o různých pamětihodných příhodách, zpravidla o taškářských kouscích šejcha al-Iskandarího. Tento žánr vychází z arabské adabové literatury, jejímž cílem původně bylo zábavnou formou poučovat. Snad jsou maqámy parodií adabu, která čtenáře namísto moralit vyučuje žebráckým trikům, snad mají varovat před přehnanou důvěřivostí. „Jak byli tamti krásně hloupí, tak snadno jsem je oklamal,“ raduje se al-Iskandarí na konci Mosulské maqámy, když předtím jako falešný léčitel předváděl pozůstalým, jak je řiť jejich nedávno zesnulého příbuzného dosud teplá, a obyvatele vesnice ohrožené záplavami okradl během inscenované modlitby.
Často se zde dějí strašné věci, v pointě však vždy nakonec přichází úleva – al-Iskandarí není zločinec a vrah, ale jenom taškář a ani nouze, o které často barvitě vypráví, možná není opravdová. Pach chudoby za hrdinou je jen produktem jeho poetického mistrovství, stejně jako pasti, které líčí na své bližní. A my čtenáři to na něj víme. Necítíme se tudíž zavázáni k tomu, abychom mu cokoli dávali.
Slova na mapě
Arabské slovo maqáma znamená původně místo setkání, kde se vedou řeči, píše v předmluvě k českému vydání al-Hamadháního mistrovských Maqám (2016) překladatel František Ondráš. Místo umožňuje slovu zaznít pod svou klenbou. Z této skutečnosti pak vychází kompozice příběhů: zpravidla začínají popisem lokality, kam vypravěč přichází na svých (zpravidla dosti banálních) cestách. Tu s něčím obchoduje, tu hledá, kde by se usadil, tu putuje do Mekky a zpět. Do jeho každodennosti neustále znovu vstupuje mazaný al-Iskandarí, jehož triky působí od Maghrebu po hranice Indie. Celý soubor povídek tak nakonec vypovídá rovněž o prostupnosti a propojenosti muslimského světa oněch dob.
Barvitost i místní svéráz mají čtenáři zřejmě tlumočit i přítomné ilustrace. Na první pohled zde působí poněkud nepatřičně, anebo snad až příliš přiléhají k našim představám o snovém abbásovském Orientu jako z Werichových Tří hrbáčů z Damašku. Svou čitelností však příjemně kontrastují s textem, který čtenáři možnost okamžité orientace upírá. František Ondráš totiž překládá arabskou rýmovanou prózu důsledně tak, že sloveso stojí na konci (stejným způsobem postupoval i Ivan Hrbek při práci na Koránu). Takové uspořádání textu vyžaduje cvik při čtení a zároveň umožňuje, aby posuny v ději přicházely neočekávaně, podobně jako má být překvapivé odhalení hlavního hrdiny na konci příběhů. Vždy ale víme, že něco přijít musí, sloveso nebo pointa. Anebo náhle hlavice šípu vyjede ze zad, jako je tomu v brutální Lví maqámě. Obřadná řeč však plyne dál bez ohledu na obsah.
Pravda anatomie
Maqámy jsou fikce a každý to o nich ví. Jejich hrdinové jsou plodem imaginace al-Hamadháního a jeho následovníků. Sám problém fikčnosti, schopnosti jazyka a různých znaků či akcidentů produkovat plausibilní nepravdu působící smích, hněv nebo záchvat štědrosti, tvoří motor jednotlivých příběhů. Hned v první maqámě nadchne tajemný mladík společnost sedláků a kupců, zabezpečených a usedlých lidí (ke kterým pro tuto chvíli patří i vypravěč), svými slovy a hlavně vytříbeným vkusem, s nímž hodnotí dávné kanonické básníky. Když je požádán o několik vlastních veršů, předloží nakonec stylisticky vybroušený apel na štědrost posluchačů, ve kterém se staví do pozice ubožáka se starou manželkou a dětmi na krku. „Dal jsem mu, co jsem u sebe měl,“ dí vypravěč, „snažil jsem se, ale poznat jsem ho neuměl. Prozradily ho až jeho přední zuby.“ Ukazuje se, že mladík je ve skutečnosti taškář al-Iskandarí, který je „jako roztomilé mládě opustil a jako světem protřelý muž se vrátil“. „O jaké své staré ženě to mluvíš?“ ptá se ještě vypravěč, ale odhalený podvodník odpovídá jen další rétoricky dokonalou básní. Ponouká v ní posluchače k tomu, aby si pro sebe neustále hledali nové tváře, „tak jak se noci střídají“.
Právě na základě klasické tradice, klasické formy a jejího neustálého opakování či variování v daných mezích se zde ukazuje proměnlivost a falšovatelnost lidských výpovědí, která se nakonec zastavuje až u pevných součástí anatomie. Neúprosný ceremoniální rytmus Ondrášova překladu nakonec čtenáře vede k tomu, aby se radoval, jakmile na nějakou podobnou kůstku či oblázek v plynulém proudu narazí, a vychutnal si každý suchý vtip. Nakonec při opakované četbě zjistí, že jich je v textu mnohem víc a lepších, než by se podle obrázkových karikatur zdálo.
Autor je komparatista.
Abú ‘l-Fadl Badí‘ az-Zamán al-Hamadhání: Maqámy. Přeložil František Ondráš, ilustrovala Eva Válková. Academia, Praha 2016, 197 stran.