Knižní debut ruského novináře a překladatele Michaila Ševeljova je příkladem rozhořčeného psaní o problémech dnešního světa. Novela Nejsem Rus začíná teroristickým útokem na kostel a končí nelítostným účtováním s dějinami i současností vlastní země.
V českém prostředí bylo o absenci velké současné prózy napsáno už mnohé. Na jedné straně tu prý nemůže vzniknout velký román, protože zde neexistují velká témata, na straně druhé se proti velkým aktuálním tématům vymezují například autoři svého času hojně diskutovaného článku s názvem Literární dílo nechápeme jako politickou tribunu, publikovaného v Respektu v prosinci 2013. Ivana Myšková, Jan Němec a Jana Šrámková ve třetím z těchto „dvanácti odstavců o próze“ píšou: „Přiznáváme, že beletrie, která záhy reaguje na události ,hýbající společností‘ a jejíž vydání proto bývá doprovázeno hlučnou reklamou, nám připadá podezřelá jako snaživost jedničkáře, který se vždy přihlásí první, i když ještě nezformuloval odpověď. Na rozdíl od části kritické obce nás tedy netrápí, že u nás stále neexistují romány o dramatickém rozdělení národa během prezidentské kampaně či o dopadech ekonomické krize.“ Dobře. Ale co třeba beletrie o příčinách rozdělení nebo příčinách krize? Zasloužily by takové prózy stejný odsudek? Ve stejném odstavci pak dále čteme až nepochopitelnou větu: „Uvědomujeme si naopak, že naše životy jsou všemožnou aktualitou natolik zploštělé, až nás to ponouká vyhýbat se jí.“ Tento tři a půl roku starý text paradoxně zchátral rychleji než kritizované prózy.
Terorista v kostele
Podle „dvanácti odstavců o próze“ by totiž mezi podobný „brak“ mohla spadat také novela Nejsem Rus (Ně russkij, 2015; česky 2016), která vyšla nejprve v časopisu Znamja pod názvem Posledovatělnosť sobytij (Sled událostí). Její autor Michail Ševeljov je knižně debutující novinář ve středních letech, kterého v současném Rusku nechce zaměstnat žádné větší tištěné médium. A k tomu píše rozhořčeně o zcela aktuální tématech. Tento nezávislý žurnalista, kdysi zaměstnaný v již zaniklém týdeníku Moskovskije novosti nebo ve Svobodné Evropě, je nicméně zároveň literárně velmi nadaný překladatel z angličtiny a podle vlastních slov se sám začal věnovat literatuře, když v Rusku přestala fungovat svobodná žurnalistika. Literatura prý upadla do mediální bezvýznamnosti – jenže právě tam je podle Ševeljova dnes ještě možné klást nepříjemné otázky.
Próza Nejsem Rus začíná v momentě, kdy vypravěč, novinář Pavel Volodin, v mimořádném televizním vysílání pozná někdejšího kamaráda Vadika, který se svou teroristickou skupinou obsadil kostel a zajal desítky rukojmích. Vadik si vzápětí za vyjednavače zvolí právě Volodina. Začíná velký shon, pátrání ve vlastních nedávných vzpomínkách a rekapitulace nejnovějších ruských dějin až po válku na Ukrajině, ale v první řadě se neustále vrací klíčová otázka, proč se někdo jako Vadik stal teroristou. Ševeljovův Volodin si i v napjaté situaci dokáže udržet určitý odstup, což mu umožňuje v průběhu čtivého textu klást ožehavé otázky s kritickým a sebeironizujícím nadhledem.
Od Putina k Říjnu
Nejsilněji působí článek, který Volodin píše přes noc, když se vrátí domů z teroristy obsazeného kostela. Ze strachu nemůže spát, jelikož se ráno musí vrátit k vyjednávání s Vadikem. Ačkoli má napsat publicistický článek, zaznamenává spíše volný proud myšlenek (čímž Ševeljov snad záměrně, snad mimoděk ilustruje svůj vztah k žurnalistice a literatuře). V článku, nazvaném Dejme tomu,Ševeljovův Volodin píše: „Kdy se to stalo? Když začali v Kyjevě zabíjet lidi? Nebo když obsadili Krym? Nebo Donbas? Nebo ještě dřív? Když zavřeli Chodorkovského? Nebo když odzvonilo NTV? Co, ještě dřív? Kdy? Když byla druhá válka v Čečensku? První válka? Volby v šestadevadesátém? No dobře, takhle můžeme dojít až k říjnu devatenáct set sedmnáct…“ Text se ovšem nezastavuje u kritiky Putina: nevynechává Chodorkovského, Navalného, potažmo kteréhokoli ruského občana. Skrze nepopsatelné zoufalství nakonec dospívá ke spílání: „A když z Čečenska vozili mrtvoly po tunách a skladovali je v rostovské márnici…? Kritizovali jste Putina? A za co? Že udělal to, co neudělal Jelcin? Že začal válku? (…) Sto lidí přišlo na Puškinovo náměstí, když se v Čečensku rozběhlo druhé kolo a Groznyj definitivně srovnali se zemí – sto! Ti mají právo mít výhrady k národu, ale ostatní ať jdou do háje…“
Michail Ševeljov jako by nenápadně souzněl například se svou krajankou Ljudmilou Ulickou (viz A2 č. 17/2016) v tom, že beletrizace skutečných událostí či prožitků nutně neznamená vzdalování se realitě. Ševeljov se však nespokojí s pitváním ruských traumat, ale nekompromisně vybízí k činnosti. I u nás by se pro takový přístup jistě několik témat našlo.
Autor je divadelní režisér a redaktor Psího vína.
Michail Ševeljov: Nejsem Rus. Přeložil Jakub Šedivý. Prostor, Praha 2016, 176 stran.