Knihkupecký řetězec Kosmas byl vždy obklopen nimbem intelektuálního podniku. Jeho katalog z hlediska kvality působil opravdu imponujícím dojmem. Z množiny konkurentů jej vydělovala i úroveň webu jeho internetového knihkupectví. Svou esteticky čistou a elegantní, velmi přehlednou a účelnou podobou převyšoval ostatní o celá patra.
Od počátku března se to stalo minulostí. Kosmas přišel s novou verzí, která starou podobu nahradila něčím podobně ohavným a odpuzujícím, jako nabízí sto osmdesát dalších internetových prodejen. Křiklavost, nevzhlednost, ošklivé písmo, uspořádání, které unavuje. „Konečně jsme stejní jako všichni ostatní,“ raduje se jistě management, „teď prodeje půjdou nahoru jak raketa.“ Obchodu nerozumím, třeba to bude sukces, ale velcí šéfové bývají často geniální jen potud, pokud si to sami o sobě myslí. Realita už výše zmíněné potvrzuje podstatně méně.
Evokovalo mi to několik let starý příběh. Moje spolužačka z gymnázia založila pobočku Kosmasu v okresním městě. Udělala z ní jedno z nejkrásnějších knihkupectví, jaké jsem poznal. Dokonale vyvážený a uměřený prostor naplněný skvělou literaturou (poezie hned u vchodu, ne někde za rohem), pro děti koutek s výtvarnými potřebami a výstavkou prací, dokonale volená hudba. A ovšem paní vedoucí, která knihy milovala, výtečně se v nich orientovala a uměla o nich mluvit. Při každé návštěvě nadšeně ohlašovala, jaký neuvěřitelný počet nekomerčního titulu si její zákazníci od ní odnesli. Zkrátka oáza esenciální kulturnosti a útěšné povzbuzení ve stínech všedních dnů.
Leč všeho do času. Jednoho dne dorazila kontrola z centra. Ta se daného stavu zhrozila. „Jakpak to tady vypadá? Jak to, že nemáte vepředu kuchařky, detektivky a fitness? Na co si tu hrajete?“ Moje známá se odmítla přizpůsobit a místa se vzdala. Nový vedoucí poslušně překopal prodejnu dle zadání a udělal z ní nejtuctovější krám na světě. Jeho příručí se vyznal v knihách asi jako já v klasifikaci šroubků a matic. Ztratilo smysl brát tady za kliku a nedospěl jsem k tomu jenom já. Do roka prodejnu vyklízeli. Knihy přece jen nejsou banány, třebaže tomu mnozí věří. Nový web Kosmasu je posun tímto směrem.
Mimochodem – zrovna před nedávnem jsem četl, že Svaz knihkupců a nakladatelů se prý pokusí v parlamentu „prolobbovat“ zákon o povinné fixní ceně knih, jež by se dva roky nesměla měnit. Jakkoli je mi knihkupců upřímně líto – jistě je deprimující situace, kdy titul za patnáct set někdo nabízí na netu pomalu za tři stovky –, považuji to za nesmysl. Ve stejném postavení je každý majitel Elektry na malém městě a bezpočet jiných obchodníků. Nakladatelé v obtížích by nemohli zlevnit zásoby a museli by zkrachovat. Řetězec Levné knihy by bylo nutno zakázat. V některých antikvariátech mají nové knihy skoro za pakatel. Taky zakázat? A proč zůstat jen u knih? Zvukové nosiče s klasikou nejsou kulturní hodnota? A volné ceny léků nevadí? Nechci být nepříjemný, ale někdo je tu asi všemi deseti pro trh a tvrdý kapitalismus ve všech oblastech s jednou výjimkou – svou vlastní.
Vraťme se ale k meritu věci. Neúprosná nivelizace pohlcuje stále více předmětů i lidí. Jan Stern si v jedné knize povzdechl, že dnešní mládež mu proti šedivým (epiteton constans) normalizačním létům připadá k uzoufaní stejná, ba někdy až uniformní. Stále více jednotlivců splývá oblečením, fyziognomií, preferencemi, chováním, dikcí. Zas tak se nelišíte a já vás mám prokouknuté, volal vítězoslavně na vrcholu své slávy král mediálního průmyslu Vladimír Železný, který na otročení neodchylnému a ničím se nevymykajícímu železnému průměru postavil svůj úspěch. A dnes? Vítězí nejmenší společný jmenovatel. Vládne ubíjející stejnost rádií i televizí se stejnými hlasy a vizážemi moderátorů, stejné reklamy a celé aranžmá kolotoče nákupu a prodeje, třpytek a vábniček, za nimiž se skrývá čisté nihil. Manažersky optimální říše lidí se stejnými obleky, auty, bydlením, trávením volného času a prázdninovými destinacemi, prefabrikovanými manželkami a manželi, myšlením i jazykem, mimikou a gesty. A přičinliví loutkovodiči v tom jdou příkladem.
Když si přečtete libovolnou internetovou diskusi, napadne vás, že by ji celou mohl simulovat jeden člověk. Přitom právě kultura by měla rozrůzňovat. Působí tu ale i něco univerzálního, patrně i biologického. Stejnost přináší bezpečí. Odchylka znamená úzkost a nejistotu, zda nevyvolá odvetu a trest. Sdělení „Nejsi normální“ překládáme jako nadávku, výhrůžku, stigmatizaci, vyloučení. Ideálem je opak. Když však někdo standardizaci odmítne a vykročí z řady, objeví netušenou svobodu. Vzpomínám na juvenilní diktát normy a slastnou úlevu z přijetí závěru – takový nebudu, no a co? Šel jsem vlastní cestou a nebylo čeho litovat.
Stejnost je vždy výhodná pro jakoukoli moc, neboť umožňuje kontrolu. Proto je průměrnost třeba zpevňovat. S předvídatelností chování klesá pravděpodobnost změny systému. Proto je často stejnost vyzdvihovaná a vynucovaná; co se vymyká, bývá odsuzováno ke glajchšaltizaci a zániku. Odolávající enklávy vyvolávají nevoli. Zbav se tíhy jinakosti a přidej se k nám, normálním! Dodržuj rituály! Pracuj, bav se a nakupuj! Jinak se tady taky všechno sesype, což jistě ani ty nechceš.
Budoucnost člověka ale záleží také na tom, do jaké míry se podaří udržet vůli k podpoře odlišnosti a sebekřehčí jinakosti, která je zárukou opravdovosti a plnosti lidství, toho nejjemnějšího přediva obecného základu, sdílených vlastností, prožitků a hodnot, i nejpodivuhodnějších jedinečností a zvláštností, jaké si jen umíme představit. Když se od té vůle odřízneme, zůstanou nakonec jen bytosti – přízraky, figuríny z výlohy, veselé a šťastné a dokonale neživé, prázdnota, zdání a zmar.
Autor je literární kritik a historik.