Řez násilím

V posledních letech se v Česku vydává stále více žánrově různorodých knižních přehledů subkultur. Po sociologických sondách editovaných v knize Revolta stylem (2012) a obrázkovém katalogu Kmeny (2012) přichází Ondřej Daniel s knihou Násilím proti „novému biedermeieru“ s podtitulem Subkultury a většinová společnost pozdního státního socialismu a postsocialismu. Jde o přehledovou studii subkultur na pomezí soudobých dějin, mikrohistorie a kulturálních studií, která shrnuje a rozšiřuje dřívější autorovy práce. Jestliže výše uvedené publikace sdílejí přes všechny zásadní rozdílnosti charakter spíše úvodní a obecné sondy do tématu (jednou sociálněvědní, podruhé především fotografické), Daniel má ambici vést úžeji zaměřený přehledový řez subkulturami. V rámci období konce státního socialismu a takzvaného dlouhého postsocialismu v Česku (do roku 2004) a na příkladu blackmetalistů, chuligánů, rasistických skinheadů, subkulturních antifašistů, autonomů, ale i světa drog, autostopu, technoparty či vesnických tancovaček kniha tematizuje roli a dynamiku násilí a politiky ve vztahu subkultur a většinové společnosti.

Morální panika

Jestliže kulturní elita společnosti tehdejší doby směřovala ke konformismu, konsenzuálnímu klidu, privatizaci veřejného života a všeobecné měšťácké uhlazenosti, pak vybrané subkultury a aktivistické kruhy se s touto novodobou utopií takzvaného nového biedermeieru střetávaly, narážely na její limity a snažily se ji narušit a prostoupit jí – často právě s pomocí násilí. Bylo to právě subkulturní násilí, jež ve společnosti i kvůli práci masových médií a bezpečnostních složek vyvolávalo „momenty morální paniky, které symbolicky potvrzovaly hranice tolerance subkulturní praxe ze strany utopických vizí bezproblémové společnosti“. Dynamika morální paniky se ovšem lišila od subkultury k subkultuře – jestliže aktivity některých skupin (chuligánů, uživatelů drog) jsou v ní v průběhu zkoumaného časového úseku víceméně trvale zapuštěné, u jiných je možné hovořit jen o náběhu (rvačky na tancovačkách na konci osmdesátých let), epizodním kolísání mezi podporou a panikou (subkulturní rasismus i antifašismus), přílišné marginalitě (symbolické aktivity black metalu) či neškodnosti (stopaři a traveleři). Nicméně i přes obranné mechanismy společnosti se některým subkulturním aktérům a aktivitám podařilo prolomit hranice a proniknout do mainstreamu – učebnicovým příkladem nadále zůstává Daniel Landa.

Ambice zúžit psaní o subkulturách na násilný vztah kulturní většiny a subkulturních menšin je osvěžující. Autor vsazuje téma nejen do poměrně detailně diskutovaného, byť někdy až příliš výčtově prezentovaného kontextu „dlouhého postsocialismu“, ale i do žánrově různorodé a bohaté pramenné základny, sahající od fanzinů přes novinové články a absolventské práce až k memoárovým rozhovorům či hraným filmům. Ono zúžení, respektive jeho konceptualizace se ale rovněž stává výzvou, které si je autor vědom. Jednak vychází z předpokladu existence dvou celků – subkultury a mainstrea­mu –, jež navíc stojí ve vzájemné opozici, což s sebou nese problém jejich homogenizace na úkor vnitřní diferenciace či poněkud nekontrolované pronikání kosmologie konfliktu některých subkulturních aktérů do analytického autorského jazyka, jednak jde pak o myšlení v binárních opozicích, které soudobá sociální teorie (například v souvislosti s takzvaným ontologickým obratem) zásadním způsobem problematizuje. Autor jako by viděl jen jedinou polohu vzájemného vztahu, totiž násilnou opozici, což může vést až k přílišné redukci a simplifikaci jinak vysoce komplexního vztahu, ve kterém kromě střetu běžně rezonuje i reprodukce, sdílení, kolaborace, symbióza a podobně.

Násilí v plurálu?

I přes problematické předpoklady binárního myšlení se jedná o legitimní výzkumnou strategii zúžení, zvláště když autor její úskalí reflektuje. U knihy s názvem Násilím proti „novému biedermeieru“ čtenář prostě očekává, že řeč bude o násilí, a nikoli spolupráci. Achillova pata jinak dobře vystavěné a čtivé práce netkví v zúžení samotném, ale spíš ve způsobu práce s násilím. Autor debatu o násilí totiž nedotahuje do konce a kniha jako celek tím strádá. V úvodu se sice dočkáme „čištění stolu“ představením různých konceptualizací násilí, které jsou relevantní pro zkoumaný fenomén – od nejrůznějších podob státního násilí socialistického zřízení (otevřené bití, „civilizovaná“ represe, skryté násilí) přes sametové nenásilí ovlivněné mírovým hnutím osmdesátých let či bour­dieuovské symbolické násilí až po performativní násilí jako komunikační prostředek na ulici nebo morální paniku –, více se ale podobnou debatou už kniha nezabývá a nepokouší se ji oživit ani použitým empirickým materiálem, ve kterém se míhají velmi různorodé typy a souvislosti násilí, jež odhalují, že je potřeba diskutovat násilí induktivně a v plurálu.

S výjimkou výše zmíněné role morální paniky si tak čtenář může jen domýšlet, co mají společného a čím se naopak liší estetická symbolika násilí a smrti v českém black metalu, domluvené či spontánní bitky chuligánů, rasově motivované útoky, preventivní násilí radikálních antifašistů, policejní násilí na jedné straně a umožňování násilí policejním nezasahováním na straně druhé, militantní, a přesto performativní násilí autonomního černého bloku, rvačky na tanečních zábavách, extremizace násilí či privatizace násilí bezpečnostními agenturami. Opomenutí konceptua­lizace různorodosti žánrů násilí v použité empirii (například v souvislosti s produkcí maskulinity, politickou geografií subkulturního transferu či vyjednáváním a distribucí hranic etiky a estetiky násilí) totiž přiživuje nešťastný předpoklad, že násilí je neproblematická, vyřešená, vyčištěná, singulární kategorie, kterou není třeba analyzovat. Zároveň to podrývá epistemologickou kontrolu autora nad textem a legitimitu logiky volby příkladů, ze kterých činí arbitrární shluk historek. Proč by si měl čtenář v jedné knize jinak číst o pár fackách na vesnické zábavě, rasových útocích českých skinheadů, vraždách páchaných norskými blackmetalisty, státem institucionalizovaném násilí či performativním násilí černého bloku?

Autor je sociální antropolog.