Výstava Vilém Flusser: Bezedno, reprízovaná v Galerii AMU, představuje vlivného českého filosofa v kontextu jeho života, textů i míst, kde působil. Neopomíjí ale ani umělecká díla, která přímo i méně explicitně s Flusserovým myšlením souvisejí.
Výstava Vilém Flusser: Bezedno (viz rozhovor s kurátorem Baruchem Gottliebem v A2 č. 8/2017) byla již prezentována v Berlíně, Karlsruhe a Haagu a nyní je k vidění v pražské Galerii AMU v lehce pozměněné koncepci, která zvýrazňuje návaznosti Flusserovy práce na český kontext. Vedle výběru autorových knih, dopisů, grafik s věnováním, filmových záznamů jeho promluv či vlastního psacího stroje jsou do výstavy začleněny také umělecké práce zahraničních i českých autorů, které s Flusserovým myšlením více či méně souvisejí.
Umění pro Flussera
Díla, jimiž byl Flusser přitahován, často tematizují spojení médií a našeho vnímání přírodního světa, ať už jde o vědecky čisté fotografie rostlin od Joana Fontcuberty nebo fantastické kresby Louise Beca ze série Carnets Hypozoologiques. Bec se dlouhodobě věnuje vývoji softwaru, který generuje nové formy života, a inspiraci mu poskytla Flusserova průkopnická e-kniha Vampyroteuthis infernalis. Jeho výzkum se ale zabývá i antickými systémy klasifikace zvířat, čímž navazuje na Flusserův pevný základ v osvícenské filosofické a humanistické tradici.
Flusser samozřejmě znal i dílo francouzských či amerických myslitelů dvacátého století, ale sám stál na okraji akademického světa a k žádné programové ideologii se nehlásil. Využíval metod klasické filosofie, zejména dialektiky včetně marxistických zdrojů, klíčová pro něj byla také husserlovská fenomenologie, avšak jeho zkoumání bylo vždy založeno na vztazích, událostech a jejich dopadech. Především ke konci svého života pak nalezl živnou půdu v teoretické reflexi médií, obrazu a komunikace v souvislosti s nástupem digitálního světa, jehož příchod zvěstoval a jejž zároveň nadšeně vítal.
Kvůli své předčasné smrti nám již Flusser nemohl zanechat kritiku masového rozšíření digitálních technologií a komunikací. To už je na návštěvnících výstavy a částečně na zastoupených umělcích. V tomto kontextu můžeme zmínit například práci Daylight Manual Martina Kohouta, který okno galerie vytapetoval návodem na použití denního světla. Je jen otázka, proč padlo při instalaci rozhodnutí zakrýt pouze spodní tabulky dvou oken, a ne jedno celé okno.
Jedním dílem přispěla Lisa Schmitz, která na své velkoformátové fotografii části Flusserova archivu monumentalizuje témata archivářství, systémů třídění vědomostí a informací a jejich střídavě fyzické a virtuální manifestace. Podstatný je název díla, /tmp/in_pressis_flusser, samotná fotografie pak zvětšené knihy zobrazuje jen z profilu, a stává se tak spíše abstraktní plochou; řád naznačují jen zohýbané červené záložky. Z uměleckých děl na výstavě je třeba zmínit také Pohledy z okna mého bytu, sérii fotografií Jiřího Hankeho, ke které je připojen vnímavý Flusserův text z magazínu European Photography.
Limity aparátu
Když v doprovodném textu čteme, že je výstava „koncipována jako prostor pro (…) inter-subjektivní utváření nepravděpodobných informací, popírající druhý termodynamický zákon o entropickém rozpadu“, může se nám to zdát poněkud nadnesené. Přesto určitý dialogický charakter má. Nejzřetelnější interakci poskytuje dílo německého umělce Dietera Junga Lebenszeichen von Vilém Flusser (Známky života Viléma Flussera), využívající holografii. Tvoří jej malý skleněný panel s projekcí, který je upravený tak, aby se několik fotek a jeden citát animovaly až s divákovým pohybem.
Na výstavě je jasně patrná snaha podat celistvý, lidský pohled, takový, který zdůrazňuje význam, jaký pro Flussera měli jeho „průvodci a průvodkyně, přátelé a přítelkyně – a nikoli západní kánon“. Až intimní jsou filmy Freda Foresta, ve kterých Flusser například přednáší na slunci, do půli těla svlečený, v ruce střídavě sklenku whisky a dýmku. Velmi působivým ztvárněním jeho intelektuálních cest a přátelství je výběr z jeho „cestovní“ knihovny. Knihy jsou zabaleny do čirých igelitových sáčků a přichyceny ke stěně hřebíky. Současně jsou zabudovány do historické topografie prostoru, takže od Flusserových článků v saopaulských novinách je možno vzhlédnout ke sbírkám básnířky Dory Ferreiry da Silva.
Význam mediality, který si Flusser uvědomoval, můžete pocítit na vlastní kůži při sledování snímku, v němž da Silva čte své texty: stojíte-li dost blízko LCD obrazovky, abyste přečetli titulky, obraz se v úhlu pohledu ztmaví – je tedy nutné volit mezi jasným obrazem a čitelností titulků.
Práce mediálních teoretiků nám často nabízí zejména nesamozřejmý pohled na roli a dopady médií v našich životech. Flusserovým velkým přínosem bylo v tomto směru odkrývání limitů „aparátu“, tedy vlivů technologie na aktivity, s nimiž je spojená. Na výstavě ale vyvstávají především témata mediální translokace a překladu, ztráty prostoru, respektive nabytí nových, virtuálních prostor, a také technologické aspekty tradičních médií, jako je text nebo obraz.
Přednáška pro kustodku
Flusser jako myslitel je trochu nahodilý, je spíš tematický než systematický filosof. Jeho myšlenky o vzestupu obrazu a médií, zejména ve vztahu k historii a politice, jsou ale zásadní. V záznamu přednášky o rumunské revoluci, jenž je trochu nešťastně umístěn na stole paní kustodky, Flusser často odbíhá a jen tak mimochodem trousí fascinující generalizace, aniž by je dál rozvinul. Těmito pochybeními i svým charismatickým zápalem a sebejistotou nás však neustále vybízí k polemice a přemýšlení. Je skvělý řečník a jeho přednes snese i televizi umístěnou na stole spolu s propagačními materiály. Bohužel ale na výstavě nefunguje MP3 přehrávač s nahrávkou této přednášky v češtině. V celé expozici, zahrnující asi deset videozáznamů, tak bohužel neuslyšíme Flussera mluvit česky.
Zvukovou kulisu pak tvoří instalace Wolfganga Spahna Bild einer Ausstelung, která zvuk i obraz tvoří pomocí preparovaného CD disku a systémů Arduino, a rovněž vlastní hukot všech televizí, přehrávačů, promítaček a další techniky. V prvním plánu tedy slyšíme většinou několik Flusserů v družném hovoru, jednoho v každé místnosti, za tím vším je ale také neustávající šum technologií – jak těch „neviditelných“, tak uměleckých.
Navštívit výstavu Bezedno je jako vstoupit do virtuálního intelektuálního prostoru, kde ze všech koutů vykukuje Vilém Flusser. A nejen jeho myšlenky, ale i jeho osobnost, jeho přátelství a cesty, jeho umělecké zájmy i význam jeho ženy Edith.
Navzdory relativně komornímu rozsahu je výstava důkladnou prezentací Flusserova odkazu i přímého vlivu na další tvůrce a myslitele. I přes občasná technická pochybení je instalace v zásadě precizní, design čistý a i obtížně zvládnutelná dispozice galerie zde působí přirozeně. V průvodním textu kurátoři zmiňují, že Flusserovo dílo je roztroušeno po několika kontinentech a jazycích, a proto se až v posledních letech k němu začíná přistupovat celistvě. Prezentace v duchu recenzované výstavy jsou skvělým způsobem, jak „přeložit“ tohoto poněkud chaotického, ale geniálního myslitele širšímu publiku.
Autor je skladatel a překladatel.