A pak jsou tu ta prasata

„Vždy je zapotřebí usilovat o humánnost, již nemáme jistou navždy,“ napsala porota Ně­mecké knižní ceny ve svém hodnocení románu Die Hauptstadt (Hlavní město, 2017) rakouského spisovatele Roberta Menasseho. Čtyři porotkyně a tři porotci tak naráželi na jedno z ústředních témat Menasseho románu, jenž je situován do hlavního města Evropské unie – Bruselu. Autor se v něm podle svých vlastních slov snaží upozornit na to, že EU nabízí nejen možnost identifikovat se s určitou nadnárodní strukturou, ale také záruku humánnosti v době, která mnoho jiných jistot s ohledem na lidskou důstojnost nenabízí.

První evropský román

Čtenáře obeznámeného alespoň okrajově s dílem Roberta Menasseho nijak nepřekvapí, že román tvoří několik navzájem propletených příběhových linií. Ty se však tentokrát rozbíhají jen po horizontále a odehrávají se na různých místech Evropy ve zhruba stejnou dobu – na rozdíl od poslední knihy, s níž se mohli čeští čtenáři seznámit, Vyhnání z pekla, (2001, česky 2013), jejíž příběh se klenul napříč několika staletími.

V Hlavním městě se setká několik postav: Fenia Xenopoulou dostane spolu s Martinem Susmanem za úkol vymyslet akci, jež v očích veřejnosti vylepší pověst Evropské komise. Ona sama sice chce být ctižádostivou kariéristkou, které láska nic neříká, ale nakonec stejně sledujeme, jak celý den sedí v kanceláři a čeká, až jí zazvoní telefon a ozve se Fridsch. Komisař Brunfaut vyšetřuje zdánlivě běžnou vraždu, ale případ je náhle v zájmu vyšší moci odložen ad acta a veškerá nashromážděná data zmizí ze složek počítačových i papírových. David de Vriend přežil holocaust a nyní žije v domě s pečovatelskou službou, chodí se procházet na přilehlý hřbitov a v nedalekém bistru si dopřává menu se seniorskou slevou. Matek řeší zapeklité špionážní situace, Bohumil si zas umí zapálit v kanceláři požárnímu hlásiči navzdory, Alois Erhart je emeritní profesor ekonomie. A pak jsou tu ta prasata: nejenže román tematizuje zemědělskou politiku Evropské unie, zděděné prasečáky tu také umějí zasít svár mezi sourozence a jeden bezejmenný čuník, který pobíhá belgickou metropolí, se dokáže postarat o práci hned několika tamním úředníkům.

Evropská unie není v románu jen kulisou, ale velmi intenzivně dotváří samotný románový příběh: jako by Hlavní město bylo specifickým prostorem, v němž platí specifická pravidla, vyskytují se specifičtí lidé a řeší se specifické problémy. Právě to asi svádělo německé recenzenty k blíže nevysvětlovanému tvrzení, že se jedná o první evropský román. Sám autor tvrdí, že by svým románem chtěl evropskou mašinérii přiblížit obyvatelům jednotlivých členských států, a přispět tak k lepšímu pochopení celé koncepce evropského společenství. Otázkou zůstává, jestli toho lze dosáhnout navýsost ironickým románem, v němž se snad neobjeví evropský úředník, který by byl spokojený se svým životem.

Groteska a deklamativní divadlo

Kromě lidských práv a evropské hospodářské politiky prostupuje celou knihu téma vzpomínání na oběti holocaustu: vše začne cestou evropského úředníka do Osvětimi, kde si uvědomí, že dlouhé, do posledního slova promyšlené proslovy státníků a vzpomínková kultura vůbec vlastně působí – ač nechtěně – velmi groteskně. A je škoda, že to Me­­nasse čtenáři sdělí skrze vypravěče v er­-formě a nenechá ho to prožít. To je ostatně největší slabina celého románu: občas připomíná deklamativní divadlo, kde se vykládá, co se na jevišti děje a proč, místo aby se to odehrálo.

Robert Menasse tvrdí, že nespolupracuje s redaktorem, a na románu je to znát: občas je trochu těžkopádný, zmatený, zbytečně upovídaný, podobné pasáže nacházíme v jeho esejích, románech, rozhovorech. Vypravěčsky nejsilnější je Hlavní město tam, kde se rozehrávají drobné mikrosituace: když komisař Brunfaut musí na vyšetření do nemocnice a zjistí, že v tamní kantýně nemají pivo, když si Martin s Bohumilem vyrazí na oběd a lahev vína, když spolu evropští úředníci jedou výtahem. Proč si tedy Robert Menasse z Frankfurtského knižního veletrhu odnesl Německou knižní cenu a odměnu ve výši dvacet pět tisíc eur? A jaké další romány se dostaly na shortlist?

Dějiny a příběhy

Německá knižní cena existuje třináctým rokem a uděluje ji Svaz německých knihkupců a nakladatelů. V jejím čele je jedenáctičlenná akademie, která každý rok volí sedmičlennou porotu, ta pak vybírá z nominovaných knih dvacet titulů, které se dostanou na long­list. Šest se z longlistu probojuje na shortlist a jedna z nich následně získá knižní cenu a velkorysou finanční prémii. Nižší finanční částkou jsou pak oceněni všichni autoři knih ze shortlistu. V letošním roce mezi tyto knihy patřily milostný román s kriminální zápletkou Romeo oder Julia (Romeo nebo Julie) Gerharda Falknera, román Sashy Marianny Salzmannové Außer sich (Bez sebe), pojednávající o hledání vlastní politické, jazykové i sexuální identity, nebo férie Marion Poschmannové Die Kieferinsel (Borovicový ostrov). Těžiště zmiňovaných románů leží především v tom, jak jejich autoři zacházejí s příběhovou výstavbou a jazykem, na shortlistu se však objevily také knihy zpracovávající historická témata: ve Franzobelově románu Das Floß der Medusa (Medúzin prám) vypráví kuchtík Viktor o tom, jak došlo ke zkáze fregaty zvané Medúza a jak ti, kteří přežili, na vlastní kůži okusili, že tam, kde není chléb, přestávají platit zákony; v románu Thomase Lehra Schlafende Sonne (Spící slunce) může čtenář prožít celé dvacáté století prostřednictvím obrazů vystavených na vernisáži.

Mezi romány, které se objevily na longlistu Německé knižní ceny, lze najít jak literární debuty, tak díla úspěšných autorů, například milostný příběh o vztahu přírodních a humanitních věd Das Singen der Sirenen (Zpěv sirén) Michaela Wildernhaina, ale také kriminální díla, historií inspirovaná vyprávění či romány hraničící s žánrem psychothrilleru. Jedná se tedy o pestrý výběr, který – podobně jako celá soutěž – má za úkol propojit čtenářskou obec německou, rakouskou a švýcarskou, ale také poukázat na kvalitní, čtivá díla. A podíváme­-li se, jaké knihy Německou knižní cenu dostaly v předchozích letech, nelze si nevšimnout, že se mezi oceněnými zpravidla objevují dva typy publikací: ty, které jsou inspirované nějakým pohnutým historickým okamžikem, téměř pravidelně střídají apolitická, literárně pozoruhodně zpracovaná díla, tedy převážně romány s milostným či kriminálním motivem.

V loňském roce cenu získala potemnělá alpská próza Boda Kirchhoffa Příhoda (2016, česky 2017), bylo tedy nasnadě, že v letošním roce by cenu mohl získat román pojednávající o aktuálních společenských problémech. A stalo se. Robert Menasse podle poroty literárně zpracoval současnost tak, že „současníci se v díle najdou a příští generace díky němu tuto dobu lépe pochopí“. Román to není špatný a chtěla bych spolu s autorem věřit, že pomůže sklenout most mezi politiky a intelektuály, že bude občanům Evropské unie nabízet odpovědi na jejich otázky. Zároveň si však sama kladu otázku, nakolik je záživný a pochopitelný pro někoho, kdo příliš velké povědomí o EU nemá a kdo spíš než po mírně didaktizujícím textu prahne třeba po moderním autorském mýtu.

Autorka je komparatistka.