Angažované literární mudrování

Dva roky po románu Martin Juhás čili Česko­slovensko, jímž se pokusil narušit idylický masarykovský mýtus spojený se vznikem Československé republiky (viz A2 č. 3/2016), se David Zábranský tentokrát snaží referovat „o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi zvnějšku“. V ambiciózním románu Za Alpami obsáhle popisuje rodinnou ságu dvou generací mezi druhou světovou válkou a současností. Nejdříve sledujeme emigraci matky Kateřiny/Kathariny z Československa sedmdesátých let do západního Německa, její seznámení se zajištěným starším mužem a rodící se literární kariéru bezohledné spisovatelky, která vše říká naplno a bez obalu. Poté autor pokračuje líčením života jejího syna Mathiase, který svůj čas ve sjednoceném Německu dělí mezi úspěšnou kariéru lékaře, rodinu, souložení s mladými dívkami a víkendové excesy na technu.

Obávám se, že jsem rasistka

Text knihy plyne lehce, dobře se čte a čtenář může být uchvácen Zábranského opulentním stylem. Stylizace do pronikavého kritika své doby na mnoha místech funguje (třeba v případě popisu příjezdu do Ústí nad Labem a Prahy), přesto ironický vypravěč ve výsledku selhává. Zprvu proud četby narušují toporné dialogy, nevěrohodné nebo nezáměrně humorné scény (trumpovské „chytání za kundu“ v letenském Oku nebo čistě instrumentální „odchod do kláštera“) a nakonec se původní dojem bortí pod tíhou tezovitých soudů a rozprav, jimiž je kniha protkána a na nichž si autor zakládá už od svého debutu.

Komentáře světa se rozpouštějí mezi nie­tzscheánskou matku Katharinu, která prohlédla jako první (a píše nevybíravé knihy o svém sexuálním životě, pornu i hrozbě migrace), a rozmazleného syna Mathiase, jeho krásnou ženu a její rodiče. Dozvíme se o porodnosti a konzumerismu postmileniálů, módě mezi hipstry nebo o konformitě techna. Snaha o pronikavé glosování děje i vkládání sofistikovaně znějících úryvků z matčiných knih a článků a synových deníků se však ukážou jako pouhý obal pro klišé a stereotypy. Poláci jsou tu shánčliví kšeftaři, černoši znají jen válku, černošky jsou živočišné a dají se vždy koupit, Rumunky jsou kurvy, Bulhaři mafiáni a studenti kulturologie nebo gender studies bordeláři a líní darmožrouti.

Svět je to ale velice zdeformovaný, protože popisuje pouze život vyšších společenských vrstev – postav, které pohrdají ­ideály, ­slabostí, chaosem a jinakostí. Všichni jsou štíhlí a upravení, neustále řeší svůj status a srovnávají se s ostatními, předhánějí se v tom, jaké mají značky oblečení nebo aut, jak jemnou mají pokožku, pokrytecky spolu bojují a jsou si nevěrní. Pokud ale do tohoto světa někdo nepatří, je to hlavně proto, že na sobě dostatečně nepracuje, je líný, pohodlný a laxní. Proto podstatnou část knihy tvoří líčení prázdných a uspořádaných životů v luxusu, osvědčených patriarchálních modelů, vztahových peripetií, lyžovaček v Davosu a nákupů nových vozidel.

Většinu četby čekáme, že všechno to zdlouhavé futrování a honění konzervativních témat někam povede, že se popisem každodenních pracovních útrap a životních peripetií pilířů společnosti dobereme k nějakému rozumnému konci, který by pomohl odhalit pokrytectví, povrchnost nebo třeba světové spiknutí. Takové doufání se ale rozplývá na posledních zhruba šedesáti stranách, kdy začne největší ideová masáž. Invaze uprchlických hord způsobí Mathiasovo konečné uvědomění a smíření s nenáviděnou matkou, která bije na poplach a vstupuje do Alternativy pro Německo, a aby toho nebylo málo, nakonec obrátí i jeho liberálně smýšlející manželka Maria, která byla jako lékařka na misi Lékařů bez hranic v Čadu. Svému kolegovi a příteli se s rozpaky v mailu svěří: „Obávám se, že jsem rasistka, Tomassi.“ Zdánlivá kritika vyšší střední třídy se tak náhle obrací v patetickou obhajobu starosvětských pořádků, které jsou odsouzeny k zániku poté, co se Evropa začala drolit vinou německé Willkommenskultur. Ta není jen záležitostí politiků, ale především frustrovaných a líných absolventů humanitních a uměleckých oborů, potažmo nižších tříd, které v příchodu deklasovaných imigrantů vidí triumf své vlastní nedostatečnosti. Jak situaci „pádu Evropy“ nakonec zapříčinila vyšší střední třída a zbytky buržoa­zie, se nedozvíme.

Houellebecq po česku

O tom, že by chtěl být Zábranský věrozvěstem konzervativismu a jakousi českou verzí Michela Houellebecqa, se píše už od jeho prvních knih. A vlastně není divu, že se o takový literární status pokouší. V módě jsou dnes křížová tažení proti politické korektnosti a jistá míra reakční provokativnosti nakladateli určitě přinese zvýšenou prodejnost knihy a autorovi dočasnou slávu v rozhovorech, v nichž může trousit rozumy o konci starých dobrých časů. Jenže Zábranského problém spočívá v jedné zásadní věci: na sdělování velkých pravd o změně společnosti a hlubokou analýzu skrze fikci nemá kapacitu, a to především kvůli kombinaci nabobtnalého a vlastními ambicemi opojeného literárního ega a intelektuální nedostatečnosti, s níž glosuje současnost. Jako humorný příklad za všechny může posloužit například rozprava o lásce Evropanů ke psům: „Většina psů naštěstí nejsou vrazi. Pes těžko založí a otevře koncentrační tábor, těžko zplynuje dvacet milionů lidí. Psovodi díkybohu nemusejí řešit všechny tyhle nepříjemné otázky. Co jim ale uniká, je to, že pes na to prostě nemá. Pes nezplynuje dvacet milionů lidí, protože na to nemá kapacitu, mozek, svaly, železniční tratě a logistické vybavení. Což ale v nejmenším neznamená, že by to neudělal, pokud by na to měl.“ Podobně plnotučnými moudry je prošpikována celá kniha.

Román Za Alpami kombinuje iluzi definitivní pravdy o té naší anemické Evropě s provokací v mezích zákona a místy i dobrého vkusu. To je ale ošidné, protože se z knihy stává jeden z prvních solidnějších českých literárních pokusů o obhájení hnutí alt­-right – a i když se nejedná o obhajobu jednostrannou, konečný postoj a sdělení jsou víc než jasné. Utěšovat nás může to, že české nacio­­nální pravičáky literatura příliš nezajímá. A naštěstí se také nejedná ani tolik o kritickou analýzu, jako spíš o příznak – symptom češství, které se zhlíží v cizích vzorech, slepě a neuměle napodobuje a chce psát jako někdo jiný. A samozřejmě jde i o příznak doby, oné slábnoucí Evropy, která hledá svou záchranu v nenávisti, izolacionismu a nebezpečných resentimentech.