Euroamerický vydavatelský svět zase jednou objevuje východní Asii – už několikátým rokem narůstá počet nových překladů z korejštiny, čínštiny i japonštiny, rodí se specializované ediční řady (za všechny lze zmínit alespoň výtečně vypravenou a nápaditou edici Japanese Novellas vydavatelství Pushkin Press) a pozornost se obrací i k pozapomenutým či v posledních dekádách opomíjeným velikánům asijských literatur 20. století. K autorům těšícím se zájmu vydavatelů i čtenářů přináleží také jeden z nejdůležitějších japonských prozaiků minulého století – Džuničiró Tanizaki (1886–1965). V poslední době vyšlo hned několik nových vydání jeho klíčových textů, nakladatelství Kavka například zrovna reeditovalo působivý esej o japonské estetice Chvála stínů (Inei raisan, 1933). Co je ale nejspíš ještě důležitější: objevují se i četné prvopřeklady, díky nimž mohou poznávat méně povědomé fasety Tanizakiho díla i čtenáři neznalí japonštiny.
Útlá novela Hakučú kigo (Ďáblové za denního světla, 1918; anglicky jako Devils in Daylight, 2017) neztratila ani po sto letech od svého vydání nic na působivosti a napínavosti. Za příběh o vraždě pozorované ze skrytu a až sebezničující erotické fascinaci zlem by se nemusel stydět žádný z dnešních thrilleristů, ostatně většina z nich si může o podobné autorské lehkosti, netriviálnosti a stylové nápaditosti nanejvýš tak nechat zdát. Začínající Tanizaki do své novely, otiskované původně na pokračování v deníku Mainiči šinbun, zručně zapojil nejnovější civilizační senzace (podstatnou roli zde sehrává dobově neokoukaný a přitažlivý prostor kina) i intertextové odkazy: substituční šifra, jíž je zde zakódována informace o nadcházející vraždě, pochází z Poeovy povídky Zlatý brouk. Sonomura, podivín, který šifru rozluští, je osudově přitahován k místu činu a nadcházejícímu zločinu – ne proto, aby jej překazil, ale proto, aby okusil dosud nepoznané vzrušení z překročení civilizačních tabu. Voyeurské pozorování, k němuž přizve svého zprvu se vzpírajícího přítele Takahašiho (který je zároveň vypravěčem novely), jej ale pohltí natolik, že se rozhodne přiblížit k zahlédnuté vražednici, co nejvíce to půjde. I kdyby jej to mělo nakonec stát život. Pro Tanizakiho čtenáře mohou být některé užité postupy a motivy povědomé: v raných, ještě nevybroušených tvarech tu probleskují leckterá autorova vracející se témata. Voyeurismus a nejrůznější formy obsese si tu tak jako v Klíči (1956, česky 2011) podávají ruku s estetičnem žitým i sněným, pudovost kráčí po boku nemohoucnosti podobně jako v Deníku bláznivého starce (1961, česky 1998).
Slabší ozvuk onoho zjitřeného světového zájmu naštěstí doléhá až k nám – nedávno se tak českého vydání dočkala slavná Tanizakiho práce Bušúkó hiwa z roku 1935. Paradoxně v rozmezí několika málo měsíců hned ve dvou překladech: pod názvem Tajný život knížete z Musaši publikovalo tuto fauxhistorickou literární mystifikaci nakladatelství Brána v překladu Vlasty Winkelhöferové, načež ji pod titulem Tajná historie pána z Musaši v převodu Tomáše Jurkoviče vydalo nakladatelství Argo v jednom svazku spolu s další Tanizakiho prací z třicátých let, Mateřskou bylinou jošinskou (1931). Na srovnávání kvalit obou převodů si nikterak netroufám – k vlastní čtenářské volbě druhého uvedeného mne přivedla jak lákavá přítomnost druhé prózy, tak i výrazně zdařilejší grafická úprava –, román samotný lze ale jen doporučit. Specifickou niku české historické prózy tvoří v posledních letech exploatační braky lapkovské družiny Vondruškových pochopů, stavějící na půdorysu „tajného deníku“: trocha toho učebnicového dějepisu se smísí se zdánlivě šokantními historkami z ložnic i chlívů, a voilà, kandidát českého bestselleru je na světě. Tanizakiho neuctivá hra na historické vyprávění ale usiluje o něco zcela jiného: chce promlouvat o tom, že obsese a perverze jsou v lidských životech všudypřítomné, že se nevyhýbají ani těm nejslavnějším a nejvelebenějším. Tanizakiho Musaši je tak jedinečným a účinným protilékem na mramorizaci, kterou nám předkládá školský dějepis – a špatná historická próza.
Autor je bohemista.