Rakouská metropole je příkladem velkoměsta, kde se dlouhodobě daří projektům sociálního bydlení. Jaká je historie tamní komunální výstavby a bytové podpory nejchudším vrstvám obyvatel a jak vypadá vídeňská bytová politika dnes?
Vídeň má téměř dva miliony obyvatel. Každý čtvrtý přitom bydlí v bytě, který patří městu. V letech 1918 až 1934 vládla ve Vídni sociálnědemokratická strana, která se po rozpadu monarchie rozhodla katastrofální bytovou situaci řešit výstavbou komunálních bytů, které by odpovídaly moderním standardům.
Das rote Wien
V roce 1919 se stal vídeňským starostou sociální demokrat Jakob Reumannn, který propagoval ideu komunální bytové výstavby už před válkou. Iniciativa tehdy ztroskotala na odporu radnice, vedené křesťanskými sociály. V roce 1922 však Vídeň nabyla statusu spolkové země a oddělila se od Dolního Rakouska, čímž získala možnost vydávat vlastní zákony. Starosta Reumann navíc našel v tehdejším radním pro finance Hugo Breitnerovi spřízněného tvůrce daňové politiky města. Na jeho návrh vstoupil v platnost zákon na ochranu nájemníků, který omezil růst nájemného a výrazně posílil ochranu nájemníka při výpovědi. Tento zákon platí pro byty postavené do roku 1945 s obměnami dodnes. Následně se v roce 1923 podařilo prosadit daň pro majitele pronajímaných objektů, která se řídila hodnotou objektů a šla ve prospěch výstavby nových bytů. Breitner prosadil dokonce i daň z luxusu (luxussteuer), využívanou na podporu nejchudší části obyvatelstva. Vídeňský magistrát v té době odsouhlasil a naplánoval výstavbu celkem padesáti tisíc bytů.
Reumann zemřel v roce 1925, ale jeho nástupce Karl Seitz v politice komunální výstavby pokračoval. V roce 1926 byl jako první blok komunálních domů dostavěn komplex Reumannhof. Podle architekta Huberta Gessnera měla být tato monumentální stavba obsahující 480 bytů symbolem moderní Vídně, tehdy nazývané „rudá Vídeň“. Komunální výstavba pokračovala a v roce 1928 byla dostavěna čtvrť Sandleiten s celkem 1587 byty a s obytnými bloky uskupenými kolem zelených prostranství. Obytný blok Metzleinstalerhof obsahoval 252 bytů, ale měl vlastní knihovnu, prádelnu i mateřskou školku. V letech 1927 až 1930 následovala stavba Karl-Marx-Hofu, který symbolicky působí jako palác nebo také pevnost.
200 tisíc bytů
Rakouská politická situace se nicméně stále horšila. Po zapálení Justičního paláce v roce 1927 už bylo jasné, že se schyluje k občanským nepokojům. Vídeň přesto dál stavěla a v roce 1934 už bydlel každý desátý obyvatel v některém z domů patřících městu. V roce 1933 rozpustil kancléř Dollfuss parlament, založil takzvanou Vlasteneckou frontu, a když byl v únoru 1934 zavražděn, vypukla občanská válka. Při střetech sociálnědemokratické milice Schutzbund s ozbrojenými skupinami křesťanských sociálů Heimwehr se sociální demokraté stahovali právě do komunálních dvorů, kde odolávali náporu Heimwehru i armády. Právě o Karl-Marx-Hof se vedly prudké boje, budova byla těžce poškozena a únorové události se staly symbolem prohraného boje proti austrofašismu. Výstavba komunálních bytů byla přerušena až do roku 1945.
Na konci války bylo 20 procent domů ve Vídni zničených a město čelilo bytové nouzi. Starostou se ovšem stal opět sociální demokrat, Theodor Körner, a výstavba komunálních bytů navzdory nedostatku stavebního materiálu i pracovní síly pokračuje. V roce 1947 vznikl velký blok komunálních bytů v desátém okrsku a během dalších dvou let také Fond pro obnovu obytných domů. Celkem se mezi lety 1923 a 1951 ve Vídni postavilo 100 tisíc bytů. V roce 1954 pak rakouský parlament odhlasoval zákon na podporu výstavby bytů, na základě něhož dodnes ve Vídni každoročně vyroste asi sedm tisíc bytových jednotek. Každý zaměstnanec a zaměstnavatel platí půl procenta ze mzdy na podporu zřizování bytů v soukromém vlastnictví.
V šedesátých letech město ročně zřídilo devět tisíc komunálních bytů. Současně vznikl program na renovaci bytů stavěných před válkou – komunální banka Zentralsparkasse dává výhodné půjčky na nová okna, koupelny či topení, úroky přitom platí město. Na začátku osmdesátých let předalo město dvousettisící byt. Zároveň se experimentuje s architekturou a technologiemi: vzniká dům postavený podle umělce Friedensreicha Hundertwassera a první budovy na solární energii, architekti se zabývají i ekologickou výstavbou.
Žádná hotovost, žádná kauce
V devadesátých letech Vídeň reagovala na příliv migrantů ze zemí bývalého východního bloku. Zároveň se projevila tendence bydlet „single“. Město tedy renovovalo a dále stavělo. Vznikla diskuse o tom, zda by občané, kteří už nesplňují podmínky pro nárok na městský byt, neměli dosavadní bydlení opustit, pořídit si jiné za tržních podmínek a přenechat byt potřebnějším, třeba mladým rodinám. Radnice však tuto politiku odmítla, aby nevznikala ghetta chudých. Zároveň došlo k demokratizaci rozhodování o domech, nájemníci získali právo spolurozhodovat o svém bydlení. Zatím poslední komunální dům byl dostavěn v roce 2004. S přílivem migrantů a uprchlíků ovšem stoupají ceny bytů na volném trhu a tlak na město, aby zase začalo s výstavbou komunálních bytů, roste. Ve volební kampani v roce 2015 sliboval nynější starosta Michael Häupl další výstavbu bytů, které by zůstaly majetkem obce. Problémem jsou nicméně ceny pozemků v centru. Vídeň proto sází na nová sídliště na kraji města, kam se současně také rozšiřuje metro.
Příkladem je Seestadt Aspen, což je kompletně nově vyprojektovaná čtvrť. V současné době zahrnují plány výstavby čtyři tisíce bytů, nájemné je přitom omezené na 7,5 eura za metr čtvereční i s provozními poplatky domu. Pro získání bytu není třeba žádná hotovost, žádná kauce a smlouva je na dobu neomezenou. Platí ale určité výdělkové limity (v roce 2017 to bylo na dvě osoby 66 tisíc eur ročně) a žadatel musí bydlet nejméně dva roky legálně ve Vídni. Pro akutní případy existují byty, do kterých jsou lidé umístěni dočasně. Asi není třeba dodávat, že seznam zájemců o bydlení je dlouhý, a čekací doba je tedy nejméně dva roky. K zápisu přitom není třeba občanství, stačí doložit legální pobyt ve Vídni.
Komunální výstavba, která často zahrnuje i knihovnu, mateřskou školku, lékařské středisko, prádelnu, kulturní prostor a někdy i koupaliště nebo třeba kostel, se v průběhu let stala nedílnou součástí architektonické tváře Vídně, ale také důkazem, že i dnes lze stavět sociální byty namísto ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách, ghettech a takzvaných no-go zónách.
Autorka žije ve Vídni.