Kulminace léta

Když vybíhal, slunce bylo ještě dosti vysoko nad obzorem, což pociťovala zejména jeho nepokrytá hlava. To je dobře, řekl si Miloš, aspoň se vrátím domů před setměním. Slunce zapadalo stále dřív, nešlo s tím nic dělat. Léto neúprosně spělo ke svému vrcholu, pokud jej už ovšem nepřekročilo – nikdy si nebyl jistý, kdy je ten okamžik, bod zlomu, od kterého čas začíná spět k podzimu. Slunovrat se nepočítal. Slunovrat byl podle Miloše jedním velkým švindlem – a to jak letní, tak i ten zimní. Považte: jen co se příslušné roční období jaksepatří rozjelo, už se začalo smrskávat, stáčet se ke svému konci. Slunovrat dělil příslušné období na dvě nesouměrné části. Nemohl být vrcholem, středem a skutečným bodem zlomu. A tak nezbývalo než se pídit po předzvěstech podzimu, po těchto známkách zralosti a počínajícího úpadku. Nyní je viděl všude, čím dál častěji.

Běžel na sever, tam, kde to ještě neznal a kam ho to už dávno lákalo. Asfaltka mířila za ves, z jedné strany byl stadion místního fotbalového klubu, z druhé pak stromořadí jeřabin. Bobule byly rudé. Podle Milošovy bývalé ženy to bylo neomylné znamení blížícího se podzimu. Nikdy se na tom nedokázali shodnout. Jeřabiny někdy zrudly již v půli července – no a co? Zbývala ještě minimálně půlka léta, o tom babím nemluvě. A taky jeho narozeniny, které měl od dětství s létem spojené.

Oslavil je předevčírem, svoje čtyřicátiny, a ještě teď pociťoval alkoholovou únavu. Jeho organismus už nebyl nejmladší a kvalitní pařba ho dokázala vyřadit z provozu i na několik dnů. Játra, ledviny, všechny ty vnitřní orgány, které pomáhají vypořádat se s lihem – zdálo se, že nic z toho už nesloužilo jako zamlada. A i když o své tělo pečoval, seč mohl, dopady alkoholové intoxikace – i přes stabilní výdrž a odolnost vůči vypitým lihovinám – teď bývaly stále horší.

Miloš vyučoval tělocvik na základní škole ve městě. Nerad trávil večery ve svém poloprázdném, asketicky zařízeném bytě. Znali ho v různých hospodách, přičemž jeho spolustolovníci a kumpáni s přibývajícími léty byli stále mladší. Se členy staré party, s nimiž chodil na střední, se již téměř nestýkal. Měli rodiny, děti a takové ty věci, které vytyčují běžnou lidskou existenci. On měl jen práci ve škole a nedělní obědy u maminky, kam si po rozvodu netroufal přivést žádnou ženu. A pak už jen kamarády z několika oblíbených hospod, které navštěvoval, aby nemusel dřepět doma.

Ale oslavu narozenin uspořádal ve svém panelákovém bytě. Nakoupil spoustu piva, zásobil se ouzem, přivezeným z dovolené v Řecku, objednal tunu chlebíčků. Přece jen čtyřicátiny má člověk jednou. Přišli Matěj s rezatou Renčou, Vašek a hulič Kittler, kteří nezklamali a opět se předvedli jako největší vytrvalci; stavil se Dan, který zase brzy chvátal za rodinou. Celkově ho to naplnilo depresí, dokonce zalitoval, že něco takového udělal, a když seděli s naivním malířem Vaškem a místním rastamanem Kittlerem v nonstopu a pozorovali úsvit přes začouzená a upocená skla, rozhodl se, že pojede na víkend na chalupu. Sám. Pročistí si hlavu. A udělá něco pro své zdraví.

A teď dýchal horký vzduch, pumpoval ho do svých plic, snažil se přitom o pravidelnost, počítal své kroky. Raz dva tři čtyři – raz dva tři čtyři. Asfaltka, po které běžel, se už dávno ztratila v lese a za lesem se následně zcela rozpustila, přešla do polňačky, zarostlé krátkou tuhou trávou. Pole, na kterém ještě nedávno dozrávaly zdřevnatělé šošolky řepky, bylo posekané a čekalo na přeorání. Hluboká orba. Další neomylný znak vrcholícího léta, pomyslel si a něco se v něm sevřelo. Ten stesk se podobal pocitu, který zažil o svých posledních narozeninách. Brzy to přeorají a léto začne opadat jak voda v řece. Jak zežloutlé listí. Přidal do kroku, tak aby kolem sebe cítil proudění vzduchu. Vzpomněl si na dva staré chlapíky ráno v autobuse: „Ochladilo se, co?“ přivítal první svého známého. „To víte, lepší už to nebude,“ řekl ten druhý a vyznělo to natolik teskně, osudově a neodvratně, že Milošovi hned došlo: je to tady. Léto přeteklo přes kraj. Lepší to prostě nebude. Pohled z okna autobusu tomu jen nasvědčoval. Ještě vládlo přítmí, ačkoli před pár týdny tou­hle dobou slunce už šajnilo na celé kolo. Mlha nad řekou byla hustá a táhla se alejí stromů mezi poli. „Něco se ještě vytočí, ale to víte, nic velkého už nemůžete očekávat,“ pokračoval jeden z dědků ve svých pesimistických řečech, od kterých se Miloš nebyl schopen odpoutat. Pak naštěstí změnili téma. Rozebírali nějaké skutečné hrůzy. Nějaký blázen si usmyslil, že mu tramvaj měla dát na křižovatce přednost, a tak ji dohnal, zablokoval provoz a hodil něco do čelního skla. Řidič tramvaje rozbil čelní sklo osobního auta železnou tyčí, kterou se přehazuje výhybka. Pak se oba řidiči servali. Div že se neutloukli k smrti. Museli je od sebe tahat cestující z tramvaje, než přijela policie. Přestupný rok, okupační a kolaborantská vláda, která rozprašuje zakázané chemikálie z letadel, a do toho migranti – jaký div, že jsou z toho lidi nervózní, vypočítával jeden strejc aktuální palčivé problémy, které hýbaly médii během okurkové sezóny (a vlastně i mimo ni), zatímco druhý mu přitakával, no jo, no jo. „Dřív v tomhle bejval pořádek. Ve všem.“

Ani si nevšiml, jak přeběhl přes železniční trať a začal stoupat. Až sem se zatím nikdy nedostal. Do nosu ho praštil puch rozkládajících se nakvašených švestek. Za chvíli už šlapal rozbředlou nakyslou dužinou, plnou vos a pecek, a musel dávat pozor, aby ­neuklouzl a nevymáchal se v tom bahně; musel zpomalit. S roztrpčením si pomyslel, že takhle se teda na ten maraton nepřipraví. Ale vosy výhrůžně bzučely kolem něj a břečka pod nohama nebezpečně klouzala, zadírala se do podrážek. Špinila boty.

Najednou se okolní křoviny a stromky, rostoucí z obou stran podél stezky a vytvářející nad ní zelenou klenbu, rozestoupily a po obou stranách se objevily velké hnědé krávy, pokojně přežvykující na louce, oddělené od cesty z obou stran jenom tenkým drátem, zřejmě elektrickým ohradníkem. Krávy se za ním zvědavě otáčely, některé dokonce pomalu vyrazily jeho směrem, až zapochyboval, zda ho tenhle chatrný ohradník dokáže před velkými zvířaty ochránit. Kromě toho ucítil čpavý zápach, který zesiloval úměrně tomu, jak se blížil k zaprášené podlouhlé budově. Kravín, sepnulo mu to v hlavě. Přidal ve snaze co nejrychleji zanechat zamořené místo za sebou. Slunce ještě pražilo dost silně a to bylo ve spojení se smradem nesnesitelné. Ale na dohled už byly baráčky podhorské vísky, jejich červené střechy, mohutný zalesněný kopec, tlačící se na ves svou tmavou zarostlou hmotou a lehké čiré letní nebe nad ním, které měnilo barvu přímo před očima.

Oči dětí na ulici měly stejnou barvu, jako nebe, pod kterým si hrály, prohlížely si ho s upřímnou zvědavostí a zdravily běžícího a zpoceného Miloše svým naivním „dobrýden“ se špatně artikulovanou likvidou, jako kdyby to byl nějaký jejich vzdálený strejda. Jejich dětská slušnost – stejnou měrou venkovská a osobní – byla dojemná. To mladíci postávající a posedávající u koloniálu, který tu zřejmě sloužil i jako výčep, si ho prohlíželi nedobrými pohledy, které šklebivě odvraceli na stranu či klopili do piva. Ale děti – to bylo něco jiného. Děti, přesněji řečeno jejich absence, byly důvodem jejich rozvodu. Markéta neviděla ráda, že běhá. Kdesi vyčetla, že to zahřívá organismus a ničí mužské pohlavní buňky. Ačkoli podle všech lékařských vyšetření byli oba v pořádku, kladla Milošovi za vinu jejich neplodnost.

Markéta byla o celých sedm let mladší a chvíli trvalo, než začala řešit potomky. Studovala herectví, chtěla být herečkou a kariéra pro ni dlouho byla na prvním místě. Ačkoli pracovala, kde se namanulo – tu na baru, jindy zase prodávala v krámku se suvenýry, ráda o sobě říkala, že je herečka. Snila o tom, že jednou bude hrát Ofélii; říkala, že na to, aby ztvárnila královnu Gertrudu, má ještě dost času. Ale příroda, ten bůh ateistů, si prosazoval svou. Markéta pomalu odrůstala Oféliinu věku a její vysněná role stále nepřicházela.

Miloš dokázal poměrně přesně určit, kdy se to změnilo a následně promítlo do jejích vztahu. Pamatoval si ten večer. Promítání dokumentu o afrických dětech, o tom, jak pracují v šachtách, kde těží jakýsi vzácný nerost. Režisér, který odpovídal na dotazy publika. Pak ta stará paní ve vyrudlém, kdysi elegantním kloboučku, ve staromódních, obnošených šatech s krajkovým límcem, atributy zašlé slávy, ztraceného lesku. Pomatená stará bába, jejíž otázky se neustále stáčejí k těm nebohým černouškům, co tam dřou, v těch dírách, kdyby pan režisér ráčil, kdyby byl tak laskav a dovezl aspoň jednoho, klidně i dva nebo tři, nebo i více, jak by se ona o ně postarala…! Povytažené obočí režiséra, přítomného na diskusi po promítání, a jeho nevěřícný a trochu pobavený pohled vržený na tlumočnici, byly dost výmluvné. Stará opuštěná ženská zapáchající potem a snad i močí, nepříčetně prosící nebohého, nechápajícího režiséra, aby jí dovezl dítě z Afriky. Jako by nebylo nic jednoduššího. Zmatená bláznivka se zabíhavým myšlením a nutkavou představou. Čarodějnice z lesa, která láká na perníčky Jeníčky a Mařenky, klidně i africké. Aby je upekla a snědla, asi, co také jiného? Tak velí pravidla žánru. Nešťastná osoba, která nemá nikoho blízkého, a tak chodí na promítání filmů s lidskoprávní tematikou. Sama, opuštěná, zanedbaná, kdysi elegantní, nyní blábolivá a podezřelá. Viděl, jak ji Markéta se zvláštním zájmem pozoruje. Nedlouho poté mu oznámila, že chce dítě. Ale nešlo to. A teď – teď se mohl v klidu připravovat na maraton. Byl to jeho starý tělocvikářský sen. Zatímco Markéta si prý vzala nějakého obchodníka s ocelí. U piva mu někdo vyprávěl, že její současný manžel měl obšancováno několik obecních zakázek a zásoboval obce ve východních Čechách kanalizačními poklopy a kandelábry vyrobenými v Polsku. Nechtěl o tom nic vědět, s Markétou se nestýkal, začal víc pít a na pravidelné nedělní obědy k mamince si netroufl přivést žádnou ženskou…

Lípy, lepkavost, vosy, léto, prach a slunce. Rozhodl se vydat neznačenou cestou – to aby nemusel běžet po silnici. Jednak chtěl zmenšit pravděpodobnost srážky s autem, a třebaže měl reflexní prvky, stejně se necítil na úzké asfaltce úplně bezpečně. Asfalt prý taky nepůsobí dobře na klouby, aspoň se to tradovalo na běžeckých fórech, ačkoli to bylo téměř k nevíře. Čím je udusaná hlína s kamínky měkčí než tento ropný derivát, kultivující povrch vozovek? Kdyby na ní člověk měl spadnout z dostatečně velké výšky, poláme si končetiny a zlomí si hřbet tak jako tak. Po chvíli stoupání mezi loukami, ohradníky a osamocenými stromy přeběhl přes další asfaltku, za kterou ho ze všech stran obstoupil les. Zapadl do něj jako kámen hozený do studně. Ptáci. Po jejich zpěvu nezbylo ani hlesu. Ani kukačka nezakukala. Rozmnožování proběhlo, začíná tichá starost o potomky. To ani ptákům už není do zpěvu. Dál už léto bude jen opadat, ustupovat, odhalovat hlínu a větve stromů, jako voda při odlivu odhaluje kosti mořských živočichů uvízlých na břehu, jako ustupující vlasy odhalují pleš a dásně zase kořeny zubů. Bylo v tom něco nepřístojného. Jako striptýz v domově důchodců. Jako mrzáci odhalující své vředy…

Zatím ale příroda stále bujela, lesní tráva sahala ke kolenům a výš, bylo dusno a slunce pořád skýtalo naději, že se Miloš stačí vrátit domů před jeho západem, nebo aspoň těsně po něm, a jenom z náznaků, z neurčitých symptomů šlo vypozorovat blížící se úpadek, neodvratný, nesmlouvavý, nemilosrdný a vlastně lhostejný k lidským tužbám, obavám a nadějím. Jen abych nemusel běžet lesem potmě, napadlo Miloše, to by si tu také mohl něco zlomit. Vzpomněl si zase na dva dědky v ranním autobuse, říkali něco o tom, že se přemnožila černá zvěř a že by bylo dobrý jí trochu postřílet. Sakra, jak oni to vlastně mysleli, honilo se mu hlavou, když přeskakoval rozryté jámy. Dusot srdce uvnitř sekundoval dusotu jeho nohou, dopadajících na lesní pěšinu, do toho se občas mísil zvuk jiného dusotu a lámajících se větví v hloubi lesa, a to mu na klidu rozhodně nepřidávalo. Avšak lesní vzduch byl o trochu chladnější a libý. Lačně ho nasával rozšířenými nozdrami. Vdech na čtyři kroky – na čtyři kroky výdech. Představoval si, že je stroj, cítil, že je schopen běžet a běžet, kolik bude potřeba, svaly se mu napínaly a zkracovaly, srdce odbíjelo svůj nenáročný rytmus, pot zkrápěl lesní pěšinu – to vše, spolu s prouděním vzduchu vně i uvnitř, poskytovalo neopakovatelný, autentický a s ničím nezaměnitelný pocit života. Jednu chvíli se musel usmát. Chtělo se mu křičet, jen tak tak že se ovládl, přidal do kroku – musí se dostat z lesa, než se setmí. Mírně klesající cesta nabídla vyhlídku na zapadající slunce. Podíval se na druhou stranu, uviděl nepravidelný, šišatý bílý měsíc na modré obloze. Byl na východ od slunce, na západ od měsíce, zdálo se, že je na vrcholu. Přesně uprostřed kopce, uprostřed vesmíru. Svého běhu a svého života. Dole pod kopcem spatřil ves s koloniálem, kravínem, kostelem. Všechna stavení vypadala jako miniaturní modely sebe samých, vystavené ve výloze hračkářství.

Běžel na okraji přeoraného pole. Zřejmě tu zaorali řepku, to, co z ní zbylo po sklizni, a stezka, která tu vedla mezi polem a vysokým a nepřehledným porostem kopřiv, rákosí a plevelu, zmizela. Novou ještě nestačili vydupat. Rozmrzele pomyslel na to, že zase zbytečně ztrácí tempo. Našel stopu, kterou tu zanechala kola traktoru, jež ho dovedla téměř doprostřed pole.

Bolest přišla dříve než zvuk. Napadlo ho, že ho píchla vosa, spousty jich zahlédl v porostech mirabelek. Bzučely nad popadanými barevnými kuličkami, které vydávaly mdlý sladkokyselý zápach. Brzy myšlenku na vosu zavrhl. Bolest byla pekelná, úplně ho ochromila, nemohl rozevřít dlaň, kterou měl sevřenou v pěst.

Že by to byl sršeň? – pomyslel si s hrůzou, když tu si konečně uvědomil doznívající zvuk výstřelu, doprovázející bolest. Jako když bouchají petardy.

Ale kdo a hlavně proč by na něj střílel?

Vyděšeně se rozhlédl kolem. Na opačné straně pole spatřil posed, zakleslý mezi dvěma hruškami. Někdo tam byl. Neurčitá tmavá postava.

Druhá kulka mu rozťala levou tvář a vyrazila pár zubů. Stále ještě překvapený vyplivl krvavou tříšť se zbytky zubů a spíše instinktivně se znovu rozeběhl. Než dostal další zásah, do nohy, pak do břicha. Svalil se na přeoranou zem, ústní dutinu mu rychle zaplnila krev a zvratky.

Viděl, jak z posedu někdo slezl a pomalým krokem zamířil k němu. Ve světle zapadajícího slunce vrhal dlouhý stín. A jak tak pozoroval blížící se postavu, pochopil, že před setměním už domů nedoběhne. Že už nikdy nikam nedoběhne, ani před setměním, ani po něm.

Postava za chůze říkala něco do vysílačky. Když přišla blíž, ukázalo se, že jde o neurčitého mužíka středních let. Měl neoholenou tvář stejného odstínu jako okolní hlína, mastné vlasy mu koukaly z vojenské kšiltovky, která zřejmě patřila k jeho podivně poskládané uniformě. Asi myslivec, nebo co.

Vytáhl lovecký nuž s plastovou střenkou. A jak se nad ním ten dobrý člověk rozvážně, ale zároveň obratně skláněl, všiml si ještě Miloš podivné nášivky, na níž se zvláštně stylizovanými písmeny nad nějakým divným klikyhákem bělal nápis „domobrana“.