Nebezpečí jediného příběhu

Před časem jste napsala otevřený dopis manželce amerického prezidenta, v němž jste řešila negativní obraz žen z Východu. Jaké reakce jste zaznamenala?

Bylo jich opravdu hodně. Názory se velmi lišily – podle zemí, odkud vzešly. Ten text byl myšlený jako otevřený dopis adresovaný Západu. Některé země nejsou rády, když jsou označovány za východní státy, mají radši označení střední Evropa a podobně. Ale kontext byl jasný. Východními zeměmi jsem v dopise myslela státy, které dříve patřily do východního bloku. Lidé zpravidla znají historii své země a vědí, v jaké jsou situaci a proč. Čím dál ale cestujete, tím vágnější toto povědomí je a jednotlivé země začínají splývat.

V posledních letech se leccos změnilo k lepšímu, ale na druhou stranu se v USA rozmáhají agentury, které dohazují sňatky se ženami z Východu. Zrodil se z toho samostatný literární žánr: „Jak ulovit Ukrajinku“, „How to Date a Czech Woman“ a tak dále. Udivuje mě, jak profesionální tenhle byznys je, zdaleka nejde jen o pár jednotlivců, kteří se mu věnují, ale o ucelený obor. Představy do velké míry udává Hollywood a tento narativ pak lidé všeobecně přejímají. V posledních letech se v americké seriálové a filmové produkci častěji vyskytují vedlejší ženské postavy, které pocházejí z Východu. Nikdy není řečeno, odkud přesně jsou, obvykle mluví přízvukem, který často ani neodpovídá původu jejich jména. A se znázorněním těchto postav se pojí sexuální mýtus.

Máte na mysli něco konkrétního?

Například v seriálu True Blood, který mám jinak ráda, se jeden z upírů zamiluje do dívky z Litvy. Litva tam je znázorněna jako panenská oblast, a přitom u nás každý ví, jak je na tom Litva se znečištěním… Přesto panuje představa, že po pádu železné opony se v Litvě nachází čistá příroda a nezkažená krev.

V seriálu Orange Is the New Black bychom pro změnu našli Ukrajinku, která nemluví, protože neumí anglicky. Ještě před dvaceti lety v masové seriálové produkci žádné ženy z Východu nebyly. Takže je to posun, jen by ty zmínky nemusely být tak stereotypní. Když se v nějakém krimiseriálu objeví Albánec nebo muž z východní Evropy, je to vždycky mafián. Přitom tu máme mnoho jiných příběhů, které je potřeba vyprávět. Knihy z těchto zemí se do velkých jazyků téměř nepřekládají, spousta lidí sjíždí na Netflixu filmy a seriály a nic jiného se k nim nedostane. Nebezpečí jediného příběhu je velký problém současného zábavního průmyslu.

Zabýváte se dějinami žen, věnovala jste se například stereotypu hysterické ženy neschopné logiky, který panoval v 19. století. U nás se nedávno rozhořela debata ohledně sportovkyně, která promluvila o tom, že trpěla poruchami příjmu potravy. Objevily se názory, že ženy na vrcholový sport nemají a měly by radši učit nebo léčit. Že by ta nálepka křehké, hysterické ženy byla věčná?

Asi to chce ještě hodně práce, nároky musí být kladeny jak na společnost, tak na ženy, které musejí nějakou změnu myšlení vůbec chtít. Ta pak může přijít velice rychle. Například ve Finsku získaly ženy až v osmdesátých letech možnost ponechat si po sňatku své rodné příjmení, a to je ve Finsku rovnoprávnost obecně na velice dobré úrovni. Rovnoprávnost nebude nikdy završená, to je jasné. Za posledních několik let se situace v některých zemích rapidně zhoršila. Je opravdu nepochopitelné, že se ve 21. století musíme bavit například o tom, jestli má žena právo na potrat.

Ale třeba kampaň MeToo je jednoznačný protiúder vůči zpátečnictví. Během ní se ukázalo, že i lidé na vysokých postech mohou být potrestáni, pokud své postavení a moc zneužívají. Byly zrušeny nákladné produkce velkofilmů, škrtly se některé televizní pořady a divadelní hry. A to je velmi důležitá zpráva nesoucí silnou symboliku. Tak jako je nezbytné vést procesy s válečnými zločinci, i když už jejich oběti nežijí, protože jde o preventivní opatření do budoucna, musíme stejným způsobem nakládat s jedinci, kteří zneužívají svou moc. Je správné, že dostávají pokuty a jejich produkce jsou rušeny. Je to výrazný signál pro veřejnost, aby každý viděl, co se může stát, když se někdo bude špatně chovat k lidem kolem sebe. Takže se dějí i dobré věci, vedle těch špatných. A ze společenského hlediska mají takový význam, že to můžeme přirovnat k revoluci na Západě v šedesátých letech.

V románech pracujete s motivy poruch příjmů potravy, sexuálního násilí, v poslední knize Norma píšete o vylepšování těla, zneužívání žen z třetího světa k náhradnímu mateřství… Jakou roli hraje tělo ve vaší tvorbě?

Snažím se psát tak, aby byl v textu život, všímat si všech smyslů, být konkrétní. Neutápět se jen v nějakých duševních pohnutkách. A tělo je velmi konkrétní záležitost, pro každého člověka.

Vaše knihy se hodně překládají. Sledujete kritickou recepci svého díla v zahraničí?

Ne vždycky je to možné, ale snažím se. Je zajímavé sledovat, jak a kde co rezonuje. Finsko je v tom dost specifické, protože má těsné vztahy s Estonskem, o kterém píšu. Finskému čtenáři je jasné, že spolu ty země prakticky sousedí, leží mezi nimi jen trocha vody. A pak přijedu do zahraničí a tam se mě ptají, jak to, že ti Estonci v mých knihách pořád cestují do Finska… A vlastně to je dobrá otázka, protože jsem do té doby považovala za samozřejmé, že přinejmenším Evropané znají mapu kontinentu a vědí, kde leží která země. Jenomže používat u všeho poznámky pod čarou taky nejde. Že bych třeba napsala „tahle postava jede do Finska, což je velice běžné, protože Finsko a Estonsko mají dobré dopravní spojení“. Často mi ale v zahraničí kladou i otázky typu, jestli máme ve Finsku sníh. Každý čtenář čte knihu na pozadí své zkušenosti a historie své vlastní země. V zemích, kde měli komplikované nedávné dějiny, se samozřejmě recepce výrazně liší od států, kde nic podobného nezažili. Takže není ani tak důležité, jestli čtenář najde Estonsko na mapě, ale zda si jeho země prožila něco podobného, jestli rozumí fungování totalitní společnosti. V tom zeměpis nehraje roli.

Co hlasy přistěhovalců? Mají nějaký prostor ve finském literárním světě?

V posledních letech několik knih napsaných přistěhovalci vyšlo, ale všichni píšou finsky. Navíc finský svaz spisovatelů přijímá do svých řad jen autory, kteří píšou finsky. Dokonce i finští Švédové píšící švédsky si museli založit vlastní spolek. V poslední době se mluví o tom, zda by se pravidla neměla upravit, aby více odpovídala současnosti. Ve srovnání s Dánskem, Švédskem a Norskem vychází ve Finsku méně přistěhovalecké literatury, našemu literárnímu prostoru tato mnohohlasost chybí.

Ve vašich knihách nebývá moc kladných mužských postav. Když už se tam takový hrdina vyskytne, bývá estonské národnosti, zatímco ti záporní bývají někdy Finové, ale nejčastěji Rusové. Dovedete si představit, že byste napsala knihu, kde bude Rus kladný hrdina?

V mých knihách se ale zas tolik ruských postav nevyskytuje. Spíš si dovedu představit Rusku coby kladnou hrdinku. Pro estonské postavy jsem se rozhodla kvůli příběhům, jichž jsou součástí. Pohlaví v tom není rozhodující. Násilí páchají lidé bez ohledu na původ.