Ukončete prosím výstup a nástup, smějící se bestie

„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ říkal hlas ženské v pražském metru a zhulení kluci z Katovic se smíchy váleli po vagonu. Češi se na ně dívali tak, jako se vždycky dívají na Poláky, čili se směsí nechuti a soucitu, a dnes k té sestavě navíc přidali trochu údivu.

A kluci řvali: „No ty vole, výstup a nástup, kurva, výstup a nástup!“ Dveře se zavíraly, metro jelo dál, po několika minutách se znovu zastavovalo, ženská znovu říkala, že „výstup a nástup“, že „příští stanice – Malostranská“, a kluky popadl záchvat.

„No kurva, do prdele, já už nemůžu, výstup a nástup, do hajzlu!“ pištěl nejmenší z nich, v kšiltovce s rovným kšiltem, jaké nosí mladí skejťáci. „Kurva, svezem se eště dvě stanice!“ řval další, co vypadal jak partyzán v černejch brejlích, metro nemetro. „Kurva, výstup a nástup, zkurvený Pepíci!“ „Zkurvený,“ souhlasil třetí z kluků, otylý cvalík, kulatý, lesknoucí se svou tloušťkou. Oteklá chodidla samozřejmě zaryl do najků s napumpovanýma jazykama a na jazyky si napsal černou fixou „FUCKA DA POLICE“.

No když fuka, tak teda fuka, není co řešit.

Hned při výstupu z metra na Můstku mě odchytil nějaký rachitický Němec, vypadal jako zbídačený nihilista ze Schwarzwaldu z konce 19. století. Nebo jako kdyby celý život nedělal nic jiného, než se jenom melancholickým pohledem díval, jak bouřící vlny Nordsee ponuře mlátí do hnědých skal Helgolandu. Byl kompletně vyhipstřený a v očích měl zděšení.

„My friend,“ začal jako nějaký prodavač koberců v Káhiře, „my friend. Wenzel. Ich look fur Wenzel square! Wenzel square! Wenzel square!“ ječel roztřeseně.

Než jsem pochopil, že mu jde o Václavské náměstí, Němec vystřelil pár pohledů po okolí, něčeho si všiml, zmizel a ­prosmýkl se jako ještěrka, zapadl do davu černochů v nafouknutých bundách, kteří kšeftovali s padělanýma rolexkama, a Rusů pochodujících po náměstí v lyžařských kombinézách. Sotva jsem si stačil pomyslet, že je dobře, že k tomu ti nešťastní Rusové nenosí lyžařské brýle, helmy a přezkáče, když se ten Němec znovu vynořil z davu a táhl za rukáv podobně chatrného rachitika, schwarzwaldského melancholika trpícího souchotěmi, načež mu vrazil takovou přes držku, až se ten druhý nihilista natáhnul jak široký tak dlouhý na českou zemi, václavskou, karločtvrtou, jiřízpoděbradskou, janhusovskou a janžižkovskou.

„Ty čuráku!“ křičel Němčík německy a plácal nihilistu po hubě hubenýma ručkama. „Ty zrádce! Myslel sis, že sem to nevěděl? Že sem nevěděl vo tom, cos dělal s tou americkou sviní? Myslel sis to?“ „Klausi!“ řval mezitím nihilista povalený na zem. „Klaaausi! V klidu! Koukej! Už ležim! Už sem zmlácenej! Podívej se na mě! Zmlá­-ce­-nej! Už mě nemusíš mlátit! Užs mě zmlátil!“

O kousek dál, na Národní na chodníku, stáli dva polští mniši. Na sobě měli hnědé hábity a trekingové boty. Rozvázaly se jim tkaničky, na což jsem se díval se soucitem, protože ještě nikdo nevymyslel takový trekový boty, který by se nerozvazovaly. Lidská technická mysl je schopná vyslat opici na Měsíc, ale není, kurva, schopná vytvořit tkaničky do horských bot s odpovídajícím třením. V baculatých ručkách drželi kytary. Oběma bylo kolem čtyřiceti. Vřeštěli „Ježíši, miluju tě“ na melodii „Every Breath You Take“ od Stinga. Lidi se zastavovali, zvláštní dvojka budila pozornost. Fotili si je mobilama. Nějaký zmalovaný běhny v kozačkách na podpatcích dokonce zkoušely tancovat. Misionáři – protože to byli misionáři poslaní do divokých bezbožných krajů – zvedali oči k Pánu na Nebesích, zhluboka se nadechovali a řvali: „Ježíši, miluju těěě, Ježíši, miluju těěě, Ježíši miluju tě a uctívám tě, Ježíši miiiluuuju tě…“

Nebylo moc co dělat. Od Karlova mostu po Václavák bylo všechno naprosto zasraný davem, v kterým nebyli vůbec žádný Češi. Ti jen dřepěli v obchůdcích a prodávali turistům ten nejhorší šit na světě: kasičky ve tvaru dobrého vojáka Švejka a trčící porcelánové čuráky s nápisem „I LOVE PRAGUE“.

Handlovali dokonce i se svojí slovanskostí a prodávali ruské matrjošky, což mě strašně bavilo, protože Čechům v zásadě strašně záleží na tom, aby je nikdo nespojoval s tím celým východoevropským hovnem, ale rovnou s Rakouskem a Německem, eventuálně ještě tak se Slovinskem a Chorvatskem, kam rádi jezdí na prázdniny.

Polští absolventi kulturologie lozili po Holešovicích a Nuslích při hledání opravdové Prahy, ale to nemělo žádný smysl. Tady byla skutečná Praha. To, co tu viděli – vlastně to byla pravda, bez ohledu na to, jestli se jim to líbilo nebo ne.

No ale absolventi pročesávali Žižkov a Vinohrady a hledali hospody, ve kterých sedí opravdoví Češi. A taky že je nacházeli. Objednávali si pivo a krčili se v rohu, hulili petry a sparty tak, jako Američani hulili gitanesky v meziválečné Paříži. Ti odvážnější si přisedali k nadávajícím českým chlapům a říkali, že dobrydeň, že oni odjakživa, že Praha, že Svěrák, že Hrabal, že smějící se bestie. A smějící se bestie mlely něco o tom, že svět je na hovno a zlej, že euro za chvíli padne a Unie spolu s ním, že polská ekonomika je závodník na hliněnejch nohách, že Poláci sou líný a nejsou schopný dát do kupy to svý hádépé, takže vláda ve Varšavě falšuje statistiky, a že Němci nakonec znovu napadnou Polsko, aby mu vzali všechny ty unijní dotace, který šly z jejich rozpočtu, a při tý příležitostí si vezmou i Vratislav a Štětín. Bestie se smály a mlely to samý, co melou všechny jiný bestie ve všech ­jinejch hospodách na celým světě, čili že islám zanedlouho zaleje Evropu a že tohle už jsou poslední záchvěvy víceméně svobodnýho světa, že dřív bylo líp, a to i když bylo hůř, a že by zrekonstruovali byt nebo aspoň vyměnili elektriku, ale nemaj prachy.

Absolventi s sebou měli notýsky, do kterých si zapisovali všechna ta moudra, a Češi se na ně znovu dívali s navyklou sestavou emocí doprovázejících pohled na Poláky.

Mezitím kluci, kteří už zhulení projeli všechny tři linky pražského metra a řvali jak pominutí z výstupu a nástupu, konečně vysedli na stanici někde na Novém Městě a zjistili, že jim došla gandža.

Přijeli se totiž do Prahy zhulit jak papriky. Sotva se dozvěděli, že v Čechách právo dovoluje pálit gandžu na ulici, tak hned naložili kapsy jointama, nasedli v těch svejch Katovicích do Fiata Punto patřícího klukovi, kterýmu říkali Tlusťoch. A frčeli na Těšín a potom rovnou do Prahy.

No ale gandža jim došla. Museli někde sehnat něco novýho.

Hledali dlouho. Procházeli hospody, v nichž se nudili ruští turisté s rodinami, kteří se zamýšleli nad tím, proč do hajzlu za těžký prachy jeli do tý zkurvený Prahy, protože sedět v hospodě, bručet něco na znuděné manželčiny otázky a tupě se dívat na fleky na stropě mohli i v Moskvě.

Kluci z Katovic se vyptávali barmanů, kde jsou tu coffee shopy. Ptali se, jestli neznají nějakýho dobrýho dýlera. Barmani jim česky odpovídali, že tak úplně nechápou, o co jim jde, ale hlavně ať jim táhnou z lokálu, jestli si nic neobjednají, a tak kluci z Katovic táhli a pokračovali ve své smutné pouti po Praze. Kterážto Praha, dodejme, jim vůbec nepřipadala zlatá, protože zaprvé lilo jako z konve a zadruhé se ani trošku nevyznali ve zkurvený architektuře a ty nekončící řady ­starejch baráků je leda tak sraly. Vždyť ani není možný sednout si tu někde na lavičku, ani tu, kurva, není žádný zpestření, jenom se člověk cejtí jak v ňákým zasraným kurva labyrintu z Kvejka a motá se dokola jako magor, potřetí vylejzá na stejným náměstí s ňákou fontánou jak z prdele. A navíc nejsou, do píči, žádný sportovci, takže je od toho chození bolej nohy jak svině.

No a něco by konečně zhulili, a kde nic tu nic.

Nakonec se zastavili pod stříškou u Karlova mostu (protože z nebe padaly trakaře), nasraně čuměli na zájezdy Rusáků, kteří se – déšť nedéšť – valili v těch nešťastných lyžařských kombinézách, modrých, růžových, žlutých, z Malé Strany na Staré Město, hulili cigára a nadávali jak dlaždiči. Nadávali na celý ten Pepíčkoland, až se jim prášilo od huby, na ty Pepíky – zasraný čuráky, na tu zkurvenou Prahu, a jak byli rozjetý, tak si postupně brali do huby Václava Havla, fotbalistu Rosického a Jožina z Bažin, protože jiné Čechy neznali. Až k nim nakonec přišel mladý Cikán a řekl, že vypadají na to, že by rádi zahulili, a jestli nechtěj koupit. Málem začali Cikána na rukou nosit, takovou radost měli. Dokonce zapomněli na to, že Cikány celkově nesnášej a považujou je za čmoudy. Cikán jim strčil trávu za 400 korun ve zvláštně zavřeném pytlíčku a zmizel. Kluci si usmysleli, že když legálně, tak legálně, a půjdou si zahulit na Hradčany, pod havlí okno.

Když už vylezli nahoru, tak zjistili, že nemají ani tušení, v kterém okně prezident bydlí. Začali se tedy vyptávat lidí, které že to je okénko toho Havla, a ti jim řekli, že Havel nežije. Klukům se udělalo trochu smutno, a protože nového prezidenta neznali, tak uznali, že hledání jeho okna nebude žádnej fan, protože co je to za fan, hulit brka pod oknama chlápka, o kterým v životě nic neslyšeli. Takže si prostě sedli na zídku, protože akorát přestalo pršet. Vysypali trochu cikánský trávy na papírek, smotali, zahulili a nasrali se, protože to hezky zavonělo uzenou majoránkou, až se ruští turisté začali otáčet a hýbat nosy jako křečci.

Šlonzáci zanadávali na Cikána, stoupli si k zídce s výhledem na pražské střechy až po horizont, s výhledem na Staré Město, Nové Město, Žižkov a Vinohrady, a začali směrem k tomu Starému a Novému Městu, tomu Žižkovu a Vinohradům vyřvávat, že je, kurva, spálej, a všechny Cikány pozabíjej. A ať si vystoupěj a nastoupěj do prdele.

A užuž se chystali usednout na zídku a zaplakat nad svým osudem, když před nimi stanuly tři děti. Děti měly na hlavách papírové koruny a na zádech pláště vyrobené z kusů prostěradel. Jedno z nich, které – dodejme – bylo Vietnamec, mělo obličej namalovaný na černo a vypadalo to dost strašidelně. Dlouho tupě zírali na děti, které stály před nimi a zpívaly jakousi písničku, až si konečně Tlusťoch vzpomněl, že jsou Tři králové a že s tím ty děti určitě nějak souvisí. Že se v Čechách na Tři krále evidentně koleduje. Nebo co.

Děti začaly zpívat svou písničku, ale bez nadšení, protože spuštěné čelisti kluků ze Slezska, zhulených majoránkou, je nenaplňovaly nadějí na peněžní zisk. Vietnamec zmalovaný na černo, který se – v zásadě – k celému podniku připojil z čistě byznysových důvodů, protože byl od narození buddhista, se věcně zeptal:

„Máte nějaký peníze?“

A na to Tlusťoch automaticky:

„A máte jointy?“

Vietnamec se podíval na kluky a potom mávnul rukou.

„To jsou Poláci,“ prohodil. „Tady z toho nic nekouká. Mizíme.“

A tři králové vyrazili dolů, směrem k metru Malostranská.

Z polského originálu Ukoncete prosim vystup a nastup, śmiejące się bestie, publikovaného na webu časopisu a vydavatelství Ha!art, přeložil Michal Lebduška.

Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14/2018. Texty vybrali Karel Kouba a Michal Špína. Ilustrovala Barbora Müllerová, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.