Než to praskne

Čas: devět měsíců před narozením, „hodiny tikají v hloubavých jambech“. Prostor: dosud prostorná děloha. Množství alkoholu v krvi: oceán. Postavy: pár týdnů staré klubíčko tkáně, jež záhy identifikujeme jako prenatálního Hamleta; dále matka Trudy, otec John a otcův bratr Claude, jehož poměr s Trudy předznamenává identifikaci příběhu jako shakespearovskou tragédii.

Odstřihnutí pupeční šňůry Hamletovu situa­ci nezvrátí. Každým dnem se do mozečku velikosti vlašského ořechu vpisuje tragický osud budoucí lidské bytosti – syna osmadvacetileté Trudy, která se zamilovala do básníka, ale po početí přizvala na práh své dělohy jeho bratra. Autorsky geniálně promyšlené první setkání mladého prince s Claudem (Claudiem) se tedy odehrává přímo na rozhraní pochvy a děložního hrdla matky. Spíše lyrickým než popisným jazykem zachycuje McEwan vše, co se v neostrých konturách smyslových vjemů děje především ve světě mimo Trudino lůno a zásadním způsobem determinuje budoucí osud dítěte. Hrdinou románu Iana McEwana Skořápka(Nutshell, 2016) je tedy Hamlet, jehož vypravěčská nespolehlivost nepochází ani tak z tradičního šílenství, jako spíš z perspektivy nenarozeného dítěte. Trochu tak připomíná vypravěče Rushdieho Dětí půlnoci (1981, česky 1995) nebo Grassova Plechového bubínku (1959, česky 1969).

Nemožnost jednat

Zvrácenost, kterou s sebou přináší vypravěčova perspektiva, napadá hlavně formu tragé­die jako takovou. Pokud je totiž katarzí tragédie, jak ji známe, pocit úlevy z toho, že jsme překonali chaos a utrpení a zbývá jen prázdnota, tedy možnost nového začátku, pak v tomto díle je tomu právě naopak. U dosud nenarozené bytosti bychom přirozeně čekali ryzí nedotčenost, nepodmíněnou svobodu a neposkvrněnost. Jak se však nit příběhu odvíjí, Hamletova mysl je zaplevelována chaosem přicházejícím z prostoru mimo dělohu a končí slovem chaos ve chvíli, kdy novorozenec otevírá oči a ocitá se v rukou matky, která byla obviněna z vraždy. Úleva nepřichází, zůstává jen zmatek a nevyhnutelnost osudu. Dosud nenarozený Hamlet je absolutně bezmocný. Je plně závislý na matce; nezná nic než to, co mu jeho zpola vyvinutý organismus dovolí a co mu matka posílá jako vzdušný polibek svými útrobami. Tragédie mcewanovského typu tedy netkví v nemožnosti nejednat, ale v nemožnosti jednat. A nemožnosti nemilovat matku.

Shakespearovské drama se sice na první pohled odehrává v zápletce, jména hlavních postav to ostentativně připomínají, nicméně originalita záměru se skrývá v samotném jazyce vypravěče. Jazyk tančí od jedné metafory k druhé, jeho tíha – tíha vypravěčových slov – je přitom všudypřítomná. Tato klasická barokní ambivalence a s ní spojená expresivita, obraznost a slovní hříčky tak činí z novely dokonalou soudobou hamletovinu. Krom jazyka se McEwan pouští do zajímavé hry s motivem špehování, které známe z původního Shakespearova dramatu. Namísto za závěsem teď Hamleta pozorujeme schovaného za jeho vlastními úvahami (nehledě na děložní stěny a matčin nakynutý pupek). Pokoutně odposlouchává rozhovory mezi strýcem a matkou. Jako oběť a zároveň nepatřičný špeh číhá na vrahy přistižené při zločinu. Jeho svoboda spočívá jedině v mysli: myšlenkami se přemisťuje, kam potřebuje, myšlenkami páchá mstu na svém strýci, cestuje časoprostorem jako Rushdieho Salím, promlouvá s budoucím duchem otce, kterému nikdy nebude dopřáno spatřit svého syna. S touto jedinou zbraní, která je současně jeho tragickým údělem, se v drobném tělíčku křehkém jako vápnitá skořápka rodí nenávist a hněv.

Perspektiva krajnosti

Vypravěč se s cykly nenarozeného dítěte a matčinými stavy opilství střídavě propadá do stavů snové kontemplace a stavů hladové bdělosti. Při těchto sterneovských regresích ve vyprávění jsme svědky Hamletových rozsáhlých úvah o současném světě. V téměř pravidelných frekvencích se vždy na několika stránkách odvíjí příběh moderních dějin, které nevyhnutelně směřují k apokalypse. Perspektiva krajnosti je využita i formálně v Hamletových popisech jednotlivých situací. Podobně jako v Gombrowiczově Kosmu (1965, česky 2007) je důraz kladen na každý jednotlivý úkon a předmět, jako by měly všechny dohromady vyjevit onen kýžený řád kosmu, po kterém mlaďoučká mysl tápe v plodovém oceánu všudypřítomného chaosu. Čtenář je neustále popotahován napětím a nervozitou, zda a kdy dojde k odhalení zločinu. Geniál­ní defilé pak obstarává závěr novely. Celé to praskne právě ve chvíli, kdy Trudy odteče plodová voda a začíná porod. Tyto paralely mohou tu a tam připadat čtenáři přitažené za vlasy, přesto nelze McEwanovu dílu upřít působivost významové struktury a kompozice díla.

Hamlet bojuje s pocitem, že svět mimo dělohu jej neočekává, že jej dokonce odvrhuje ještě dřív, než se narodil, a že ho jeho matka nemiluje. Často vyslovuje lásku k Trudy, ale trpí pod tíhou hněvu a zoufalství, že se má narodit nemilován a že ani jeho otec, který rovněž touží po Trudině lásce, o něj ani slůvkem nezavadí. Jakápak tedy naděje, když nepodmíněná láska padla na oltář rozmařilosti, absence svědomí a empatie. McEwan propůjčuje Hamletovi hlas dospělého jedince, jehož myšlenkový tok má brilantní formu a pozorovací schopnosti. Přesto dokáže ­McEwan autenticky zprostředkovat komplexní psychologickou situaci dítěte, které intenzivně vnímá svou závislost na matce a okolním světě i způsob, jakým se vnější svět vztahuje k němu. Téma prenatálního traumatu a vlivu prenatálního vývoje na dospělý život jedince se vine novelou jako ultrazvuková vlna. Příběh vyvolává o to silnější emoce, že dítě je dosud nenarozené a je znásilňováno už tím, že je součástí těla vražedkyně a svědkem událostí, jež nikdy nemělo zažít.

Děloha jako hrob

Novelou Skořápka se uzavírá pomyslný kruh autorových témat. Vedle pnutí mezi narozením a smrtí nacházíme v novele i žánrové zacyklení v podobě návratu k postmoderní kombinaci klasického díla a prosté detektivky. Mezi nízké žánry, na které novela odkazuje, můžeme připomenout i filmovou komedii Kdopak to mluví, která je zajímavá snad jen tím, že v roli fokalizátora je novorozenec. Jak bylo řečeno, novorozenecká perspektiva není v postmoderně nijak zvlášť výjimečná. Nakonec ji předznamenává i jeden z McEwanových největších vypravěčských předobrazů, Sternův Tristram Shandy. Výjimečnost Skořápky tak leží v tom, že narátor je dítě ještě nenarozené a v okamžiku porodu je pro něho již všechno ztraceno.

Promyšlená síť aluzí na Shakespearova Hamleta i další klasická díla podtrhuje univerzalitu příběhu a předznamenává tragický konec, třebaže forma je často až humorně naivní nebo děsivě realistická. McEwan má mimořádnou schopnost navazovat na shakespearovské metafory a přiostřovat jejich údernost tím, že jejich jednotlivé komponenty staví do ještě důmyslnějších kontrastů. Děloha není než hrob a svět není než chaos, jakkoli strukturovaný vězeňským řádem.

Autorka je anglistka.