Multimediální umělec Lawrence Lek představuje svou tvorbu jako hru s virtuálními světy, jež oscilují mezi divností a děsivostí. Témata umělé inteligence a budoucnosti technologií tak v jeho dílech vytvářejí ambivalentní prostředí na pomezí utopie a dystopie.
Většina vaší práce je zdarma dostupná na serveru Vimeo. V simulaci Unreal Estate (Nereálná nemovitost) přímo zesměšňujete představu kulturního vlastnictví. Zasazujete se za umělecký systém, který opustí koncept vlastnictví?
Mou ambicí není zničit jakousi zlou hierarchii uměleckého vlastnictví. O to mi vůbec nejde. Co se mě týče, měl jsem prostě štěstí, že jsem mohl být zaplacen za to, abych vytvořil různé podivnosti, a chtěl bych, aby je lidé mohli vidět, pokud je to bude zajímat.
Nemají s tím ti, kteří zaplatili za vaši práci, problém?
S žádnými problémy jsem se nikdy nesetkal, ale to je možná dáno specifickým způsobem tvorby v průmyslu vizuální kultury. Pro mě jakožto umělce platí, že neexistuje vnitřní hodnota digitálního média, které jsem vytvořil, protože většina mých prací je místně-specifická, ať už se jedná o výstavu Glasgow International nebo show magazínu Dazed. Mimo časový rámec dané akce je těmto institucím vlastně jedno, co s mým dílem bude. Když to řeknu bez jakéhokoliv romantismu: co když jsem jenom filmový producent pro kulturní průmysl? Pokud z mého díla setřeme romantický nátěr umění, tak to sedí. Nejsem ohledně komerčních procesů naivní, ale prostě je akceptuji, jelikož mi umožňují vytvářet to, co bych rád považoval za dobré umění. To se sice může zabývat institucionální kritikou, ale mnohem důležitější je být vlastníkem světa, v němž dané dílo existuje. Od určitého bodu jsme všichni závislí jak na dobré vůli bez touhy po zisku, tak i na podnikatelských záměrech, jejichž smyslem je zisk. Velice rád zkoumám vztah lásky a nenávisti k institucím, které nás pohánějí a zároveň nás svazují při hledání lepšího života.
Odkud se vzala myšlenka vašeho videoeseje Sinofuturismus 1839–2046?
Na rezidenci v britském Wysing Arts Centre jsem si uvědomil, že se témata geopolitiky, umělé inteligence, Číny a technologií, kterými se zabývám, navzájem zrcadlí. Sinofuturismus tak představuje jakési rozptýlené hnutí. Jak tvrdím hned na začátku svého videoeseje, jedná se o neviditelné hnutí, protože je sice přítomné úplně všude, ale nikde není explicitně identifikované. Stereotyp přitom chápu jako pojem nabitý významem. Využívám stereotypů, abych mohl nahlédnout na kulturní vzorce, jejichž kořeny jsou tak hluboko, že je za normálních okolností nelze rozeznat.
Myslíte si, že použitím kopírování, což je podle vás jedna z charakteristik Číny, přispívá sinofuturismus k polarizaci mezi Východem a Západem?
Polarizace rozhodně není prizmatem, kterým nahlížím na svět… Uvažuji spíše o různých, do sebe vnořených světech. A na konci Sinofuturismu tvrdím, že pro Západ představuje Východ „jiného“, kdežto pro Východ představuje tohoto „jiného“ naopak Západ. Je to relativistický způsob myšlení, který je v opozici vůči myšlení opozičnímu. Tvrdím to z perspektivy člověka, v jehož mentálním nastavení jsou přítomny obě tyto kultury. Jako příslušník třetí generace rodiny malajsko-čínského původu žijící na Západě mám možnost být si těchto věcí vědom.
Ve vaší instalaci Geomancer divák sleduje stejnojmenný satelit obdařený umělou inteligencí, který monitoruje počasí nad Singapurem. V jednom z rozhovorů mezi Geomancerem a jinou umělou inteligencí padne otázka: „Cítíš na jaře vůni jasmínu?“ Zůstává ale bez odpovědi. Připomíná to úvodní scénu z filmu Blade Runner, v níž jeden z replikantů není schopen odpovědět na otázku dotýkající se lidské vnímavosti a emocí. Představují pro vás sci-fi filmy možné východisko pro debatu o možnostech umělé inteligence?
Jsem rád, že jste uvedl právě tento poetický příklad. Je zřejmé, že ona satelitní umělá inteligence vůni jarního jasmínu nikdy necítila, protože na zemském povrchu strávila celkem čtyřicet minut. Jde ale obecně o limity vnímání jakékoli vědomé bytosti.
Co se týče vlivů sci-fi nebo filmů obecně, jedním z mých favoritů je snímek Každý pro sebe a Bůh proti všem Wernera Herzoga. Jeho hrdina Kašpar Hauser až do svých osmnácti let neměl žádný kontakt s člověkem. Potom se jednoho dne objeví v německé vesnici a je konfrontován s lidskou společností, která jej vystavuje jako podivína. Je to portrét člověka, který prochází zrychleným dospíváním. V Geomancerovi není toto téma nastoleno tak explicitně, ale paralela je patrná: umělá inteligence se jednoho dne dostane na zemský povrch a je konfrontována s něčím pro ni naprosto neznámým.
Považujete se za technooptimistu?
Mám obavy i naděje. Problém je, že automatizace bude vždy ekonomicky atraktivní, protože je levnější a může pracovat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Ve své tvorbě se snažím být ohledně dopadů technologie co nejobjektivnější. Lidé do této oblasti investují, takže se bude rozšiřovat. Ve svých dílech se zajímám o neznámé formy krásy a slasti, které budou technologie vytvářet. Vezměme si například Geomancera – dokážete si představit, jaké to asi musí být, vnímat každou vlnu v oceánu, kterou si pak pamatujete už navždy? Už jen když o tom přemýšlíme, je to pro nás naprosto nepochopitelné.
Ve vašich dílech se s lidskými postavami moc nesetkáme. Můžeme to považovat za vaši interpretaci budoucnosti, v níž budou lidé nahrazeni umělou inteligencí?
Není to úplně nelogický závěr, nicméně když se budete procházet Londýnem ve čtyři v noci, také na ulicích nikoho nepotkáte, a nebudete si přitom myslet, že jsou už všichni po smrti a byli nahrazeni roboty.
Samozřejmě…
Řekl bych, že je to mince o dvou stranách. Na jedné straně máme myšlenku simulace a na straně druhé pak to, co Mark Fisher označil jako rozdíl mezi divností a děsivostí. Zajímá mě perspektiva první osoby, její vnímavost. Nechat vnitřní monolog běžet jeho divokým samospádem je pro mě jakožto umělce velice produktivní. Když se podíváte na zmíněnou simulaci Unreal Estate, můžete ji na povrchu vnímat jako institucionální kritiku. Na hlubší úrovni – kterou všichni sdílíme – však jde o to, že bychom chtěli žít v luxusním prostředí. Je v tom nevyslovená touha po revoluci. Chceme se mít dobře. Upřímně řečeno, bylo by směšné vlastnit nějakou sochu Jeffa Koonse, ale zároveň bych se rád ocitl v situaci, kdy bych si něco takového mohl dovolit. Prostě jenom lusknout prsty a mít několik Ferrari. Souvisí to s utopickou představou o úspěchu.
Kdesi v půlce Geomanceru se umělá inteligence ptá: „Skutečně sem patřím?“ Myšlenka odcizení je pro mě velice důležitá a souvisí s tím, co Mark Fisher označuje za divné a děsivé. Divné je to, co je sice přítomné, ale zároveň cizí, protože sem nějak nepatří, asi jako mimozemská loď na naši Zemi. Děsivost ale spíše souvisí s tím, že něco přítomné není. Evakuovaný, prázdný Londýn je příkladem takové děsivosti. Pro moji práci je tato binární opozice velice užitečná. Snažím se vytvářet scénáře, ve kterých se objevuje spousta divných a děsivých věcí, aby diváci mohli mít pocit, že je tento svět stvořen pro ně. To je hlavní motor mé práce.
Z anglického originálu The Weird + Eerie, publikovaného na webu AQNB, přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.
Lawrence Lek (nar. 1982) je umělec a filmový tvůrce čínsko-malajského původu, v současnosti žijící v Londýně. Věnuje se tvorbě virtuálních světů a spekulativních filmů, v nichž využívá herní software, 3D animaci, ale i instalaci a performanci. Digitální prostředí, jež vytváří, reflektuje dopad virtuálního světa na naše vnímání reality.