Amnestie pro bývalého peruánského prezidenta Alberta Fujimoriho udělená jeho nástupcem Pedrem Pablem Kuczynským je podle všeho pochybný politický obchod, jenž současného prezidenta dost možná uchránil před odvoláním. Přesto si tímto kontroverzním krokem příliš nepomohl.
„Nejtěžší rozhodnutí života“ – těmito slovy ve štědrovečerním vzkazu národu charakterizoval peruánský prezident Pedro Pablo Kuczynski rozhodnutí omilostnit svého nechvalně proslulého předchůdce Alberta Fujimoriho, odpykávajícího si pětadvacetiletý trest vězení za dlouhý seznam zločinů. „Podmínky ve vězení představují vážné riziko pro jeho život, zdraví a důstojnost,“ zdůvodnil Kuczynski krok, kterým podle všeho definitivně zvrátil výsledek komplikovaného soudního procesu.
Paradoxní přitom není ani tak skutečnost, že se Fujimori dostal na svobodu, ale to, že muž, který v letech 1990 až 2000 vládl Peru železnou rukou, je mezi částí spoluobčanů stále populární. Fujimori totiž proslul jako tvrdý bojovník proti terorismu, jenž v zanedbaných částech země budoval infrastrukturu a zavedl pořádek. Co na tom, že přitom zahynuly a zmizely desítky tisíc lidí, že nechal unášet a likvidovat své kritiky a že rozházel státní pokladnu. Zhruba polovina Peruánců tato soudem potvrzená nařčení stále bere jako pomluvy exprezidentových nepřátel, případně jeho zločiny považuje za nutnou součást boje proti terorismu. Tato část peruánských občanů prezidenta Kuczynského v žádném případě nevolila. Devětasedmdesátiletý ekonom v předloňských volbách nejtěsnější možnou většinou zvítězil hlasy těch, kteří se zalekli návratu starých časů a dali přednost muži bez politických zkušeností a bez charismatu před Fujimoriho dcerou a politickou nástupkyní Keiko.
Pyrrhovo vítězství
Pravda je, že Kuczynski neměl úplně na vybranou. Jeho vláda byla odsouzena k nezdaru už od chvíle, co v roce 2016 nastoupil do úřadu – i když nakonec dosáhl na prezidentské křeslo, v Kongresu jeho strana obsadila pouhých osmnáct křesel ze sto třiceti. Zato Lidová síla jeho protikandidátky Keiko Fujimoriové získala pohodlnou nadpoloviční většinu. Fujimoriová si navíc možnost osladit Kuczynskému jeho Pyrrhovo vítězství viditelně užívala. Fakticky zablokovala vládní agendu, navíc začala na základě různých obvinění odvolávat ministry – během roku a půl se zbavila hned pěti. Vrcholným kouskem opozice měl být prezidentův impeachment, započatý před Vánoci kvůli podezření z přijímání úplatků od brazilského stavebního gigantu Odebrecht, který donedávna korumpoval politiky napříč Latinskou Amerikou. Úsměvným detailem na celé kauze je, že sama Fujimoriová je vyšetřována v souvislosti s úplatky téže společnosti, jež měla její stranu nelegálně financovat před volbami.
Pád Kuczynského vypadal téměř jako hotová věc – Fujimoriová si pro potřebnou dvoutřetinovou většinu v Kongresu předem zajistila podporu menších stran. Pak ale deset zákonodárců z její Lidové síly (včetně jejího mladšího bratra Kenjiho Fujimoriho) pro návrh nezvedlo ruku a svou absencí při hlasování na poslední chvíli těsně zabránilo prezidentovu pádu. O tři dny později Kuczynski udělil milost Albertu Fujimorimu a o dalších několik dní později Kenji Fujimori triumfálně doprovázel svého otce při cestě z nemocnice.
Ztráta podpory
Je těžké nespatřovat v takovém sledu událostí politickou dohodu mezi Kenjim Fujimorim a ohroženým prezidentem. Na jednu stranu by to snad mohlo být chápáno jako mistrovský politický tah, který od dosud pasivně vystupující hlavy státu nikdo neočekával. Kuczynskému se podařilo přežít zdánlivě beznadějné hlasování a navíc vrazit klín mezi dva sourozence v čele hlavní opoziční strany, kteří se nyní dohadují, jestli má větší váhu otcova svoboda, nebo prezidentské ambice jeho dcery. Na druhou stranu však Kuczynski přišel o poslední zbytky podpory mezi tou polovinou Peruánců, která na léta Fujimoriho vlády vzpomíná s hrůzou, a ne s nostalgií. Nyní Kuczynski oběti autokratického režimu svou milostí připravil o těžce vydobyté právo na spravedlnost. „Namísto ujištění, že právní stát nedává nikomu zvláštní zacházení, převládne už navždy vědomí, že Fujimoriho milost byla prachobyčejným politickým handlem za účelem Kuczynského setrvání u moci,“ shrnul pocity kritiků José Miguel Vivanco, ředitel americké divize Human Rights Watch.
Proti „ilegálnímu a nezodpovědnému chování“ stávajícího prezidenta vznikl otevřený dopis 230 předních peruánských spisovatelů, mezi nimi i držitele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy, který připomněl četné zločiny propuštěného diktátora: „Fujimori byl odsouzen za porušování lidských práv a za korupci. Byl zodpovědný za státní převrat a za rozvrat institucí. Jeho omilostnění představuje pohrdání důstojností, rovností před zákonem a historickou pamětí.“
Ještě na Boží hod vyšly do ulic peruánských měst desetitisíce lidí, aby proti prezidentově milosti protestovali. Demonstrace pokračovaly i v dalších dnech – třeba 29. prosince se protestujících jen v centru hlavního města Limy sešlo na patnáct tisíc. Proti prezidentovi ale nevystoupili pouze občané, ztrácí podporu i mezi už tak nepočetnými politickými stoupenci. Rezignaci mu předali ministři vnitra, obrany a kultury a z jeho strany vystoupili tři poslanci Kongresu. Kuczynski se pokouší kontrovat dramatickými změnami ve vládě a zaklíná se národní jednotou, jeho osud v čele Peru však není o mnoho jistější než před hlasováním o impeachmentu.
Zato Alberto Fujimori se o svou budoucnost obávat nemusí. Do vězení se téměř jistě nevrátí, i když se o to u Meziamerického soudu o lidská práva pokusí skupina lidskoprávních aktivistů. Naopak může uvažovat o obnovení vlastní politické kariéry. „Nic mu v tom nebrání,“ domnívá se ústavní právník Samuel Abad. „Získal zpět veškerá občanská práva.“
Autor je spisovatel a publicista.