Emancipace po konci politiky

Aktuální knihu Franca Bifa Berardiho Futurability. The Age of Impotence and the Horizon of Possibility (Způsobilost k budoucnosti. Věk impotence a horizont možností) bylo zvlášť poučné číst v atmosféře po volbách do Poslanecké sněmovny. Oproti liberální představě, podle níž jsou postavy typu Zemana či Babiše víceméně jen problematickými anomáliemi v jinak fungující demokracii, Berardi ukazuje, že problém je hlubší: zrušeny byly samotné strukturální předpoklady humanistické civilizace. Zatímco kdysi parlamentní politika představovala prostor pro konfliktní vize, potenciálně ústící do různých historických trajektorií, dnes už politika v silném slova smyslu není možná. Politický řád byl rozpuštěn v entropii hyperkomplexních sociálních procesů, jež žádný politický subjekt není schopen pojmout a řídit požadovaným směrem. Posledním pokusem dělat politiku aspoň trochu jinak podle Berardiho byla Syriza – a tento pokus selhal. Demokracii nahradil decentralizovaný techno­-lingvistický automat, a postavy typu Babiše, proklamující vedení státu jako firmy, nejsou tedy výjimkami, nýbrž reprezentanty nastupujícího neurototalitarismu.

Schizoidní společnost

Berardi přirovnává neurototalitarismus „otroků bez pánů“ k mraveništi. Žádný z mravenců nemůže pochopit ani řídit komplexní celek, moc je v decentralizované podobě vtištěná přímo v neurální struktuře mozků všech jedinců. Každý z nich má naprogramovanou svoji malou sekvenci a až z jejich sumy se skládá organizace celku. Tento algoritmus se obejde bez centrálního vedení, a přesto automatizuje a řídí chování mravenců – jako algoritmus „neviditelné ruky trhu“. Roztěkané subjektivity ztrácejí tváří v tvář informačnímu stroji schopnost nezávislého myšlení. Sociální mysl vyprázdněná logikou tržní směny nedokáže artikulovat traumata a touhy svého těla. Výsledný stav se podobá schizoidnímu rozštěpu osobnosti: příliš povolná a poslušná osoba není v raném věku schopna autonomie a artikulace negativních myšlenek a místo toho si buduje „systém falešného já“. Protože nedovede komunikovat s druhými, sílí pocity izolace a zahořklosti. V další fázi může potlačená nenávist ke světu agresivně explodovat. Překvapení příbuzných nad dříve tak vzorným dítětem je analogické překvapení liberálů nad výbuchy nenávistné xenofobie znevýhodněných občanů, kterým dlouhodobě nebylo umožněno artikulovat jejich traumata.

Schizoidní proměna má však více možných vyústění. Na jedné straně hrozí psychóza a ztráta kontaktu s realitou, na straně druhé stojí sklony velkých umělců a vizionářů ke schizofrenii. Pro Félixe Guattariho byl schizofrenik nositelem změn paradigmatu, osobou trpící excesivním bohatstvím smyslu a pohybující se mezi vidinami božských možností a faktickou impotencí. Podobně působí dnešní informační přehlcenost na paralýzu kognitivních a kreativních schopností, ale stejně tak může vést k nečekaným kreativním explozím, jež by mohly překonat současnou stagnaci.

Impotence a komunismus

Budoucnost tedy není dopředu daná, jakkoli se nás vládnoucí moc snaží přesvědčit o opaku. Přítomnost je chaotická změť soupeřících vůlí a projektů, alternativních budoucností. Radikální změna není sice pravděpodobná, možná však ano. Tato nepravděpodobná možnost však potřebuje energii ke svému prosazení a ta vyčerpanému, prekarizovanému sociálnímu tělu chybí. Jako lék na impotenci a ponížení bílého pracujícího muže pak – stejně jako kdysi za Výmarské republiky – přichází fašistické „řešení“. Chalifát či Trumpova „bílá Amerika“ jsou podle Berardiho terapií na depresi osamělého impotentního mužského těla.

Je však třeba vzdát se modernistické posedlosti silou a impotenci do určité míry přijmout – připustit, že lidské síly nejsou ne­­omezené, přestat jimi nesmyslně plýtvat a jako společnost si odpočinout: neobětovat život na oltářích despotických bohů práce, produktivity a kultu silného jedince. Zpomalení na úrovni každodenního života by přitom mohlo odpovídat akceleraci v rovině technické a politické transformace a redistribuci sociál­ního bohatství v rámci „plně automatizovaného luxusního komunismu“, propagovaného levicovými akceleracionisty. Zatímco ti ale požadují automatizaci a všeobecný základní příjem, podle Berardiho nebude po konci politiky už co od koho požadovat. Komunismus je nutné vybudovat jako autonomní technickou platformu.

V odmítnutí politiky jde Berardi tak daleko, že obrací slavnou Marxovu tezi, dle které „bylo dosud úkolem filosofů svět pouze interpretovat, zatímco je potřeba jej změnit“. Nejde o to vracet se k pasivnímu nazírání světa, místo snah o politickou revoluci v rámci dialektiky třídního boje má však úkolem kognitivní třídy být autonomní sebeorganizace a vynalézání nových eticko­-estetických forem a na nich založené nové využití techniky. Ve virtuálním kapitalismu spočívá akumulace hodnoty stále víc v samotné kreativitě a tvorbě virtuálních světů kognitivní třídou. Naděje podle Berardiho tkví v osvobození této energie z podřízenosti starému paradigmatu, násilně svazujícímuexperimentální vizionářství logikou zisku.

Psát budoucnost

Berardiho texty jsou silné hlavně díky schopnosti empatie. Aniž by přestal být humanistou, dokáže autor vykreslit celou depresi přítomnosti, vidět ji očima lidí ze sociálního okraje. V knize Futurability se především snaží bojovat s politickým defétismem. Dalo by se mu jistě vytknout, že až příliš rychle zavrhuje možnosti klasické politiky a že v horizontu změny, který načrtává, zůstává velice abstraktní. Existují však příklady současných sociálních hnutí, které alespoň naznačují možný směr Berardiho úvah. Například solarpunk, esteticko­-politický žánr, který se zrodil na sociálních sítích, je založen na snaze psát společně budoucnost, která je reálně dosažitelná, a napomoci jejímu uskutečnění. Hranice mezi fikcí a skutečností v tomto žánru mizí a estetická vize artikulující postkapitalistickou realitu se následně může prostřednictvím volného šíření patentů a know­-how a také díky zakládání komun šířit po světě jako paralelní soběstačná síť.

Jiným příkladem by mohl být anarchotranshumanismus, který usiluje o konstrukci „anarchismu nadbytku“ a přetvoření člověka autonomní kognitivní třídou v DIY biolaboratořích a výzkumných centrech uspořádaných podle modelu anarchistických komun. Autonomistický transhumanismus se přitom dotýká dalšího podstatného Berardiho tématu z poslední doby: po konci politiky se odehraje „příští velká bitva“ o samotný lidský mozek. Díky rychlému pokroku v neurobiologii bude pravděpodobně v dohledné době možné vědecky číst naše mentální stavy a manipulovat s nimi; mozek se dočká modifikace pomocí implantátů a přímého propojení s dalšími mozky a umělými inteligencemi. Zde se pohybujeme mezi vizí revoluce vědomí, prohloubení autonomní sebeorganizace kolektivní inteligence a vzniku radikálně nových forem života a naopak hrozbou završení neurototalitarismu, mentální automatizace a likvidace jakékoli autonomie. Pokud nebude postlidská mutace doprovázena terapií sociálního osvobození, může vést k dovršení nejdestruktivnějších tendencí dnešní společnosti.

Autor studuje sociální vědy.