Jaký je život můj, nevím zhola

Nové básně Víta Kremličky se v lecčem vracejí k počátkům jeho tvorby. Dokážou rozeznít jednoduché čtyřverší nebo suverénně použít profláknutý rým bunda/kunda. Narazíme ale i na dojaté reflexivní momenty nebo bujarou báseň s tematikou narození Ježíše Krista.

Řeka se vine dál jak světelná cesta

 

Řeka se vine dál jak světelná cesta

daleko jsou mamlasové z rejů velkoměsta

kosi svoje flažolety dál náramně hudou

ti tu byli vždycky a nejspíš taky budou

 

 

Ti, co choděj do hospody

 

Ti, co choděj do hospody

na krchov jdou v plný síle

ti, co choděj na pivsona

myšku slyšej na tři míle

 

 

607 trpaslíků

 

607 trpaslíků

mělo tuhle z řiti kliku

že si vlezli do zimníku

co byl právě na prodej

 

zimák ten pak někdo koupil

oblík jej a banku zloupil

odhodil a ihned vstoupil

do bordelu za rohem

 

607 trpaslíků

chytilo třes dle ratlíků

chtěli někam do ajnclíku

leč zimák byl jako cent

 

když pak plni emocí

vzmáhali se bezmocí

zazněl shůry svatý hlas:

vemte zimák do Židů

dnes vymetaj kvas a maj chlast

 

 

Stařičký Maimonides vyprávěl

 

Stařičký Maimonides vyprávěl

už je to spousta let

že k němu přilít andílek

a vyzval jej v čarokrásný let

 

Proč hnedka k Bohu?

promluvil Maimonidův ret

Né, mrknem se nyní do pekla

kde ohněm hoří led

 

Tam spatřil Krista stát v pozoru

v kotli vařicích sraček

Co stalo se ti, příteli?

ptal se jej Maimón z plaček

 

Já tady v hovnech musím stát

a nemám z toho srandu

za ty, co v krvi a naftě koupou se

za hříšnou pozemskou bandu

 

 

Kilo pade pesos, nebíčko

 

Kilo pade pesos, nebíčko

jedna vdova dala

za pořádné rohy, nebíčko

panu farářovi

dostala je sice

ale vetché byly

rozpadly se hned!

Kilo pade pesos, dušinko

zas dala vdova jiná

ovšem klerikovi, andílku

za pořádný nádobí

Farář ovšem vece

že jí ho dá taky

ale ať klerikům necáluje

ti že nitro nezkonejší

 

 

Hoj, Faňoure!

 

Hoj, Faňoure!

Zdareckanec, Tomísi!

Zdali naše inštrumenty

prachvýtečně naladěné?

Jasně, šéfe! Můžeš vyřídit

tvojí kobylce,

že náš národ múzický

řehtá se na plný céres

a cválá tancem.

Řekni jim, ať sebou trochu mrsknou,

kvůli jednomu mlíčňákovi, jenž se blíží,

pro splendidního kristlksindla,

fofrem a zčerstva, už ať tady jsou,

s fanfrnochy,

s vozembouchy a rolnami.

 

Jasněže, Tomísi!

Zašmidláme mu na skřipky

a primáš Tonda zavíří tamburínou.

Šlápnem tomu na přezky!

Timbuktu, kutú, kutú,

sladce libě budeme hrát,

timbuktu, kutú, kutú,

přivítáme Ježíška!

 

My všichni elitní tlamajzníci z Guiney

chystáme se mu nyčko vstříc,

bychom to dítko rozmilé

zvítali v jeho nádherách!

 

 

Když se řekne bunda

 

Když se řekne bunda

zní to jako kunda

Na šeříku šoustaj drozdi

a já rejpu píču do zdi

 

Tvá hrma na Lunu hleděla

než jsem ji ucpal docela

 

 

Poetické preceptorky

 

Poetické preceptorky

šetří pořád na pohorky

poetičtí preceptoři

tonou v neustálém hoři

 

venku svět vegetací hoří

možná znáš toho klučinu

má v sáčku cvičky a svačinu

denně chodívá přes Kampu

až do Vršovic na rampu

kde bizoni zjitra táhle řvou

a grogy vřou, k posezení zvou

ve snu mi sviňucha

šeptá do ucha:

 

lidstvo je zástup chudáků

idiotů a čuráků

nějaký zmrd roztáčí rotor

a bručení naplňuje celý kraj

jako by na přírodním chóru

bylo něco pobuřujícího

jako by jezy měly mlčet

jako by ptáci měli mlknout

 

ulicí vlají závoje řeholnic

déšť padá – jinak nikde nic

čas dlouží se, od zrození ke věčnosti táhnou

jsou jabka, která marně zrají

a vody, které v hlíně mizí

sebranka není selanka

a poslední její myšlenky

jsou do našeho světa vetkány

 

 

Tiché šílenství žalu

 

Tiché šílenství žalu

hraniční řeky Ja­-lu

po zamrzlých mělčinách vítr fičí

stále tytéž hvězdy led zrcadlí

jak nocí uplývají

a zima jak v piči

 

 

Jaký je život můj, nevím zhola

 

Jaký je život můj, nevím zhola,

od lesů rujný šestnácterák volá

a chlapi cestou z knajpy halekají:

hola!

Já však sedím a jdu jak věkovitý pařez,

jenž mnohé blesky a mechy zažil,

i pily bujný zářez,

dál hledím do údolí, k výšinám,

k burleskním dálnicím a ztichlým březinám.

Hoj, peřeje dál pějí píseň šumnou svou,

mraky táhnou a vláhu nesou,

tmí se nad Oděsou…

Moje uši chlupaté všechno dobře slyší,

rašení mechů i spánek myší.

A moje nohy samy k cíli jdou

Vít Kremlička (nar. 1962) debutoval v osmdesátých letech v samizdatu sbírkami Autentický kulovátor, Zvonění a Oblouk. Časopisecky publikoval v Revolver Revue a Paternosteru. V roce 1991 získal Cenu Jiřího Ortena za novelu Lodní deník. Je autorem básnických sbírek Cizrna (1995), Amazonia (2003), Prozatím (2002), Země Noc (2006), Tajná cikánská kronika (2007), Tibetiana (2013) a Divůtajný Marimbo (2016), novely Manael (2005), povídkových souborů Zemský povídky (1999) a Amazonské medy (2015) a dramatu Spravedlnost pro Leonarda Peltiera a mokřadní organismy chráněné Ramsarskou konvencí (1996).