Ačkoliv první rok Donalda Trumpa ve funkci amerického prezidenta rozhodně nelze považovat za úspěšný, zároveň platí, že kadence jeho kontroverzí mnohé vede k otupělosti. Nejen americká veřejnost si pomalu zvyká na chování a jednání, jež by na daném postu dříve považovala za nemyslitelné.
„Trumpova éra je nepředstavitelná, nemyslitelná, příšerná. Každodenně útočí na zdravý rozum, slušnost a soudržnost veřejnosti. To my si pak připadáme jako blázni,“ popisuje v New Yorkeru první rok působení Trumpovy administrativy ruská novinářka Masha Gessenová. Po nástupu Trumpa k moci upozorňovala na základě svých zkušeností s režimem v Rusku, že v zájmu udržení demokratické společnosti s fungujícími institucemi je třeba neznecitlivět vůči bezprecedentnímu chování prezidenta, který se nikdy netajil sympatiemi k autokratům. Když ale jen v prvním týdnu letošního roku stihl na Twitteru vyhrožovat příslovečným „nukleárním knoflíkem“ Severní Koreji, obvinit Pákistán z patnácti let „lží a podvodů“ nebo vyhlásit předávání cen „falešným médiím“, jen málokdo byl skutečně šokován. Lidé si zvykají.
Normalizovaný chaos
Jenže právě zážitek šoku je podle Gessenové potřebný k tomu, aby se dříve nemyslitelné nestalo akceptovaným, ne-li normálním. To je ovšem těžké. Podle deníku Washington Post vyslovil Trump za 347 dní ve funkci 1950 lživých nebo zavádějících tvrzení, a je tedy extrémně vyčerpávající vše uvádět na pravou míru. Média sice tuto roli do jisté míry přijala, i když vzhledem k tomu, jak moc se toho kolem prezidenta děje, je to úkol nevděčný a někdy i kontraproduktivní, protože Trump potom může poukazovat na „posedlost“ novinářů jeho osobou a věcné argumenty smést výrazem „fake news“. Mnohým to stačí. Trump se tak nebojí sám sebe nazývat géniem a odůvodnit to mimo jiné tím, že se stal prezidentem na první pokus – přestože neúspěšně kandidoval v roce 2000.
„V roce 2017 se chaos stal normou,“ zní název článku na webu časopisu Vice, který končí slovy: „Prezident je zvrhlík a roboti vám kradou práci. Ale alespoň to zní povědomě. Alespoň si začínáme zvykat na novou normu.“ Ne každý ale chce na tuto normu přistoupit. Proti Trumpovi je v současnosti naplánováno více než 250 protestů a jedním z prvních bude letošní Women’s March, na jehož minulém ročníku protestující poukazovali na deficit nového prezidenta v otázkách práv žen, menšin nebo pracujících. Opakování obrovské demonstrace, které se celosvětově účastnilo odhadem pět milionů lidí (z toho půl milionu ve Washingtonu), dokazuje, že v těchto oblastech se Trump nijak nezlepšil.
Zatímco mocní muži Hollywoodu poprvé reálně nesou následky obtěžování, Trump, který údajně sexuálně obtěžoval více než dvacet žen, nikoli. Přestože se sám v show Howarda Sterna v roce 2005 chlubil, že si coby vlastník organizace Miss Universe chodí prohlížet účastnice soutěže do zákulisí, když se převlékají, nyní se brání a ženy obviňuje ze lži. „Je fascinující, že mě nazývá lhářkou, když jen potvrzuji jeho vlastní slova,“ diví se v Democracy Now bývalá účastnice Samantha Holveyová. To, že Trump vyjádřil podporu republikánskému kandidátovi na senátora Royi Mooreovi obviněnému z obtěžování několika žen včetně čtrnáctileté dívky, není v tomto kontextu nijak překvapivé.
Na protesty hráčů amerického fotbalu proti policejnímu násilí vůči Afroameričanům, které odstartoval v roce 2016 quarterback týmu San Francisco 49ers Colin Kaepernick tím, že se odmítl postavit během hymny, Trump reagoval kolektivním odsudkem hráčů, aniž by se jen pokusil porozumět, o co jim vlastně jde. Trump si ale s ověřováním faktů těžkou hlavu nedělá, jelikož ví, že podstatnou část jeho elektorátu osloví spíše emoce a xenofobie. Proto ostatně také retweetoval antiislamistická videa krajně pravicové organizace Britain First, což veřejně kritizovala i britská premiérka Theresa Mayová. Trumpova laxnost při odsouzení neonacistického násilí v Charlottesville pak jen ilustruje, proč zrovna do Trumpa si mladí bílí muži pociťující ztrátu privilegií projektují své fantazie o homogenním etnickém státu.
Mozaika kontroverzí
Když Trump představil návrh daňové reformy, prezentoval ji jako „vánoční dárek“ střední třídě. Jejím jádrem je ale znatelné trvalé snížení korporátní daně, zatímco snížení daně pracujícím je jen dočasné a v dlouhodobém horizontu téměř zanedbatelné. Zákon byl připravován netransparentně za zavřenými dveřmi, detaily byly na poslední chvíli dopisovány ručně, hlasování bylo uspěchané a mnozí z republikánů se ani nezabývali obsahem toho, o čem hlasují. Rozhodně nic nenasvědčuje, že by Trumpovou prioritou byly zájmy běžných Američanů. Navíc k legitimizaci reformy použil nepravdivé argumenty o velkém dopadu korporátní daně na pracující občany.
To je ale jen střípek z pestré mozaiky kontroverzí tvořících Trumpovo prezidentství. Připomeňme si pokus o implementaci „zákazu muslimů“ ze začátku minulého roku, který vyvolal protesty po celé zemi. Nebo propuštění ředitele FBI Jamese Comeyho z důvodu vyšetřování napojení Trumpovy prezidentské kampaně na Rusko, což sám prezident řekl v televizním interview, a neutuchající útoky na nového vyšetřovatele Roberta Muellera vedoucí k oprávněným spekulacím o Trumpově vině. Nebo trvající neochotu zveřejnit daňová přiznání. Nebo popírání klimatické změny, respektive fakt, že jí prezident ani v hrubých rysech nerozumí. A pak jsou zde neustálé důkazy o Trumpově nepochopení vlastních pravomocí kombinovaném s autokratickými choutkami – v prosincovém rozhovoru pro New York Times například Trump řekl, že „má absolutní právo dělat si s ministerstvem spravedlnosti, co chce“. K tomu se přidává neschopnost uvážené diplomacie, jež se nedávno projevila uznáním Jeruzaléma za hlavní město Izraele, čímž rozpoutal další nepokoje. To vše završuje emocionální labilita, vedoucí k výbuchům na Twitteru, kde prezident vysoké politické představitele uráží infantilními přezdívkami.
Potřeba údivu
Poslední zmíněný deficit dovedl 27 psychiatrů a odborníků na duševní zdraví k sepsání bestselleru The Dangerous Case of Donald Trump (Nebezpečný případ Donalda Trumpa, 2017). Forenzní psychiatrička, antropoložka medicíny a editorka knihy Bandy X. Lee tímto způsobem otevřela otázku Trumpovy kompetence vládnout a diskusi o případné aplikaci 25. dodatku ústavy o odvolání prezidenta pro neschopnost setrvávat v úřadu.
Zpravodajka NBC News Katy Turová v loňském roce srovnávala způsob, jakým veřejnost vnímá Donalda Trumpa a Hillary Clintonovou. Pomohla si analogií potřísněné košile. Podle ní má Clintonová flek v podobě uniklých úředních e-mailů, na který se nelze nesoustředit, protože příliš bije do očí, a je tak snadné na něj pořád poukazovat. Zato Trump k jednomu fleku okamžitě přidává další, až se začínáme v množství skandálů a kontroverzí ztrácet, a jednotlivé fleky se ztrácejí v přívalu dalších lží a absurdit, jehož důsledkem je paralýza či rezignace. Právě před tím ale Gessenová varuje. Symptomem Trumpovy éry je otřesení civilizovaností a snahou hledat skutečná fakta. To ovšem není normální, a je nutné se tomu neustále divit, aby se to normou nestalo.
Autor je publicista a překladatel.