minirecenze

Claire Fullerová

Nekonečné dny

Přeložila Veronika Volhejnová

Argo 2017, 269 s.

Debutový román britské prozaičky je netradičním příspěvkem k žánru survivalistické literatury, která popisuje přípravu na katastrofu, případně její přežívání. Napjatá vztahová konstelace mezi slavnou německou pianistkou Ute, výrazně mladším manželem Jamesem a jejich dcerou Peggy tvoří rámec psychologického dramatu v divoké přírodě. Nejedná se ale o klasický postapokalyptický příběh, protože tu chybí apokalypsa – i když si na konci sedmdesátých let, kdy děj začíná, mnozí obyvatelé západního světa předělávali sklepy na protiatomové kryty. Podobného koníčka má i James, který se chová, jako by konec světa opravdu přišel. Z nejasného důvodu odvlekl svou osmiletou dceru z Londýna do opuštěné chaty v Alpách, kde žijí primitivním sběračským životem bez kontaktu s civilizací. Titulní nekonečné dny prožívají v bezčasí střídajících se ročních období, zvykají si na drsnou přírodu, odpoutávají se od zbytečností, zjitřují se jim smysly a vnímají netušenou mnohost vjemů. Ovšem nečekejme velebnost ani vznešenost. Kniha je plná špíny, hladu a tělesnosti. Z narůstajícího napětí mezi dospívající dcerou a otcem, jenž upadá do šílenství, navíc začíná jít strach. Zásadní devízou knihy je nedůvěryhodná vypravěčka, která nás na svůj zkreslený pohled sice párkrát upozorní, ovšem příběh se zcela osvětlí až po finální katastrofě. Děj se nakonec překvapivě zvrtne směrem k detektivnímu žánru – odhalíme otcovu skutečnou motivaci k útěku do divočiny i to, jak těžký může být návrat do civilizace.

Karel Kouba

Kim Gordon

Holka v kapele

Přeložil Rani Tolimat

Argo 2017, 264 s.

Autobiografie Holka v kapele od americké hudebnice a výtvarnice Kim Gordon, která je známá v první řadě jako baskytaristka a zpěvačka dnes už neexistující skupiny Sonic Youth, obsahuje všechno, co se dá od životopisu rockové hvězdy očekávat: sondu do rodinné historie, pohled do zákulisí hudebního průmyslu, vyprávění o lidech z umělecké scény a především detailní reflexi vzniku, vývoje a konce jedné z nejvýznamnějších indierockových kapel posledních dekád. Knížka se nevyhne lehce bulvárním polohám – k praní špinavého prádla dochází hlavně proto, že existence skupiny byla do značné míry provázána s partnerským, respektive manželským vztahem Kim Gordon a kytaristy a zpěváka Thurstona Moorea. Probírání osobních křivd ale většinou nejde za hranici dobrého vkusu a navíc lze tyto pasáže snadno odfiltrovat a soustředit se na vzpomínky na kalifornské kaňony, losangeleské domy („Pořádné fasády už dneska asi nikdo neumí“), dětství a dospívání ve stínu dominantního bratra, probouzející se sexualitu, kolorit léta lásky („Vezl jsem takovýho divnýho chlapa, co pořád povídal něco o konci světa, revoluci číslo devět a poušti“), newyorské ulice, kluby a galerie. Nejpodstatnější rys knihy je ale obsažen ve zdánlivě banálním názvu: Kim Gordon popisuje, jak se po celý svůj život musela na mnoha úrovních vypořádávat s tlakem, který na ni jakožto ženu, umělkyni, „holku v kapele“ byl neustále vyvíjen ve světě, jehož povahu výstižně vyjádřila v textu písně Shaking Hell: „Konečně zjistila, že je... To jí řekl on.“

Jan Klamm

Pavel Bareš

Projekt Kronos

Host 2017, 568 s.

Na knižní prvotině Pavla Bareše, nazvané Projekt Kronos, lze vlastně ledacos obdivovat: čtyřiadvacetiletý debutant tu relativně suverénně rozehrává ambiciózní, 560 stran čítající vyprávění z ponuré, ne až tak daleké budoucnosti poloviny 21. století, kdy na světě po třetí – a náležitě jaderné – světové válce zůstalo už jen několik posledních výsep „civilizace“. Frekvence depresivních žánrových topoi má sice do uměřenosti poměrně daleko (nechybí nic, co může přispět k efektní beznaději: šerem zahalené megapole, drogy, mafie, politické machinace), v úhrnu se ale Barešovi daří budovat působivý fikční svět, do nějž zasazuje svůj, co do jazyka sice banální, díky rychlým střihům, zmnoženým dějovým liniím a střídání perspektiv ale efektivně dynamický příběh. Některé dějové odbočky by ovšem bývalo bylo lépe vypustit (například dokumentové výstřižky zde nehrají valnou roli, a tak působí ze všeho nejvíce jako trochu bezradná snaha o ozvláštnění). Stejně tak by Barešovu superhrdinskému narativu neuškodilo vše trochu lépe promyslet. Nejvíce ze všeho ale knize škodí nezvládnutý, až odbytě působící konec. V úhrnu se jedná o sice nepříliš invenční a notně povědomé, vlastně ale vcelku příjemné čtení s ozvuky žánru young adult. Výkřik z obálky, podle něhož držíme v rukou debut, který se „žene kupředu s jistotou budoucí klasiky“, je nicméně spíše důvodem k pobavenému pousmání.

Pavel Kořínek

Povídka v jihoasijských literaturách

PLAV č. 5–6/2017

Úvodní esej, v němž Zdeněk Štipl používá otřepané přirovnání literatury k talíři přetékajícímu omáčkami různých chutí, může působit poněkud křečovitě. V jihoasijských tradicích však bývá právě jídlo častým tématem a nositelem děje, ba i prostředkem kulturního, kastovního a náboženského uvědomění. Pokud se tedy měsíčník PLAV ve svém nedávném dvojčísle zaměřil na současnou povídku Indie, Pákistánu a Bangladéše, nejedná se o laciné klišé. Odborný tým pod vedením Tomáše Daňhela zvládl na šesti desítkách stran zdánlivě nesplnitelný úkol a přináší čtenáři velmi konzistentní a poměrně reprezentativní průlet vesmírem jihoasijských literatur. Celkem osm překladů povídek od autorů píšících v hindštině, urdštině, bengálštině, tamilštině i angličtině se věnuje tématům, která i sedmdesát let po dosažení nezávislosti rezonují indickou společností – chudobě a ekonomické i kastovní nerovnosti, patriarchálnímu systému a znevýhodnění žen, ale i stále živým vzpomínkám na rozdělení kdysi jednotné země na Indii a Pákistán. Kdo je zběhlý v četbě mezi řádky, najde v rozhovoru Pavla Honse s Perumálem Muruganem i odkazy na problematický vztah mezi hindským severem a tamilským jihem. Kromě snů, představ a magického realismu hrají ve většině textů důležitou roli také potraviny a nápoje: od rozlitého mléka přes alkoholové opojení, obětiny pro božstva a sváteční pudink pro děti až po strom s jedovatými listy i plody. Přejeme tedy dobrou chuť, bez rizika zažívacích obtíží.

Jiří Krejčík

Nemilovaní

(Něljubov)

Režie Andrej Zvjagincev, Rusko, 2017, 127 min.

Premiéra v ČR 18. 1. 2017

Po suverénní, až metafyzické obžalobě současné ruské společnosti ve filmu Leviathan natočil režisér Andrej Zvjagincev snímek, ve kterém ze zahořklého kritika pomalu tuhne do polohy konzervativního moralisty. Nemilovaní vyprávějí příběh o rozpadající se rodině, ze které utíkají nejen oba rodiče Žeňa a Boris, ale i jejich syn Aljoša, jenž je jednoho dne prohlášen za pohřešovaného. Zvjagincev se opět ukazuje jako inscenační mistr s velkým citem pro vizuálně silné výjevy i pro nápaditou výstavbu příběhu – zde vystavěnou na principu zrcadlení obou hlavních dospělých postav a neustále zpřítomňované absenci třetího člena rodiny. Jako přímluva za „nemilované“ potomky dnešních sebestředných rodičů film působí naléhavě. Zároveň se ale příliš doslovně pokouší naroubovat komorní situaci příběhu na stav současného Ruska (cynická Žeňa si v závěru dokonce oblékne triko s nápisem Rusko, aby předvedla, že má být symbolem macešské „matičky Rusi“) a zdůrazňovat alegorické vrstvy děje (rodiče mají příjmení Slepcovi). Zvjagincevova snaha o ztvárnění rozbředlých rodinných vztahů končí u povrchních obrazů rodičů, zírajících na displej mobilu nebo na televizní obrazovku, a za jeho kritičností stojí neurčitý ideál tradiční rodiny, který se snadno hájí, ale špatně představuje a ještě hůř realizuje. Nemilovaní jsou pořád dílem režijního mistra, ten ale tentokrát míří na hodně vzdálené terče a chce je zasáhnout ledabyle zvolenou municí.

Antonín Tesař

Karel Otto Hrubý – fotograf, pedagog, teoretik

Dům umění města Brna, 6. 12. 2017 – 4. 3. 2018

Loni uplynulo sto let od narození Karla Otty Hrubého, významné osobnosti dějin české fotografie. Jeho celoživotní tvorbu v oblasti fotografie, ale i malby nyní připomíná retrospektivní výstava v brněnském Domě umění. Trojlístek kurátorů Lukáš Bártl, Antonín Dufek a Jana Vránová stál před obtížným úkolem vybrat z tisíců snímků vhodný reprezentativní vzorek. Jak sami říkají, tento proces se neobešel bez drobných třenic, daných jejich osobními preferencemi, přesto ale byli schopni dospět k zdařilému řešení. Tradiční téma je zde podáno konzervativním způsobem a kurátorská práce je vstřícná především k divákovi. Jednotlivé místnosti se věnují konkrétním tématům – od krajiny přes folklorní tradice až po Hrubého zřejmě nejznámější fotografie v duchu „poezie všedního dne“. V každém sále jsou pak umístěny uživatelsky příjemné prosklené paravány s doprovodnými texty, které jsou stručné, ale výstižné. V kostce komentují jednotlivé tematické okruhy a upozorňují na zajímavé skutečnosti v autorově tvorbě (například na použití avantgardních principů v rámci socialistického realismu). Skleněné zástěny svými černými rámy citlivě esteticky doplňují analogové fotografie a navíc příjemně oživují výstavní prostory. Snímky Hrubého jsou i přes svou transparentnost neobyčejně formálně i obsahově kvalitní a jejich melancholická nálada ve vás bude doznívat ještě dlouho po opuštění výstavy.

Petra Willerthová

Ondřej Novotný

Kolaps

Český rozhlas Vltava, premiéra 9. 1. 2018

Dramatik, dramaturg, pedagog a frontman kapely Vyčůrat a spát Ondřej Novotný si v režii Tomáše Soldána na Vltavě položil následující otázku: „Je naše společnost odsouzena k fatálnímu kolapsu?“ A ve svém Kolapsu došel k závěru, který je příjemný asi jako zaseknout si chlupy v poklopci, čímž celá estráda začíná. Zpočátku to vypadá slibně: sledujeme dokonale reálné copywriterské blábolení doprovázené nervózním pocvakáváním propiskou při snaze sepsat novou kampaň, jelikož je třeba „rozšířit obzory pohřebnictví“. Slova chrlená beze smyslu v touze vydělat přítelkyni na dovolenou, zato s patřičnou emocionální intenzitou, jež má zahladit nedostatek významu, jsou krásným dokladem toho, že nejednomu dnešnímu životu chybí zásadní téma. Atmosféra malé firmy o třech osobách, v níž se bratři a rádoby podnikatelé Bohy a Fany přetahují o asistentku Mili, je každopádně výrazně uvěřitelnější než apokalyptické vize opuštěného vojáka na ropném vrtu Ras Tanura roku 2028 po patrně fatálním světovém konfliktu. S tím, že se kvůli špatnému cash flow musela prodat lednička a kávovar, má autor zkrátka vlastní zkušenost, stejně jako s narcismem malých šéfů, závislostí na cigaretách, prací na hovno a dobře míněným partnerským násilím. Zaujme ambientní zvuková složka Tomáše Vtípila a také intimní rádiový poslech textu určitě pomáhá – jen je toho všeho nějak příliš a zároveň ne dost. Hra měla premiéru v roce 2016 v režii Ewy Zembok ve strašnickém Divadle X10 a v rozhlase letos v lednu.

Martin Zajíček

Ego

Precedens

CD, Feel Free Studios 2017

Asi na žádnou sólovou desku československého rappera se nečekalo tak dlouho jako na album Ega z kapely Kontrafakt a zároveň málokterá představuje takové zklamání. Ego sice rapuje technicky dokonale a předvádí nespočet stylů frázování, ale k čemu to vlastně je, když v podstatě nesděluje nic kromě toho, že ovládá celou abecedu. Neříká dokonce ani to, že mu v jeho situaci už může být všechno ukradené, což by jistě dávalo smysl. Pokud tu vůbec o něco jde, je to snaha zalíbit se za každou cenu, která u někdejšího stokárského rappera zaráží a vede k tomu, že Precedens svým stylovým rozkročením navazuje ze všeho nejvíce na tragickou etapu slovenské pop music, zosobněnou třeba Pavlem Haberou. Beaty jsou každý pes jiná ves, protože jednotlivé skladby mají různé producenty, a tak spojnici představuje především slaboduchá připitomělost veškerých textů a přeslazené aranže podkladů, jež upomínají na sladkobolné diskotékové hity devadesátých let s občasným přesahem k pouťovému elektru (jedinou výjimkou je skladba Flexim ako Gott). Nepřekvapí tudíž ani to, že na desce hostuje třeba Ben Cristovao alias „Dělej, co tě baví, s lidma, co tě baví, starý nebo mladý, nic tě nezastaví“, jehož lyrickým výlevům se Ego minimálně vyrovná: „Robiť to, čo chcem, vždy bol môj sen. Pozri, krásny deň. Robím to, čo chcem.“ Můžete se vsadit, že tahle deska rappera, který se zničehonic začal štítit sprostých slov, bude komerčně úspěšná. Stejně ji ale nejspíš nechcete slyšet.

Lukáš Rychetský