Nepíšu, jak chci, ale jak můžu

Jak se změnil váš život poté, co jste se téměř přes noc stal slavným a světově známým autorem, a to hned svým prvním románem Na útěku? Vyměnil jste klid Extremadury za ruch Sevilly, žijete přímo v rušném centru. Máte klid na psaní?

Ano, Sevilla je rušné město, ostatně jako celé Španělsko. Ve Španělsku si moc nevyberete. Teď jsem ale dostal stipendium a mohu pracovat ve skotském Edinburghu. Ne že by tam nebyl rušný život, ale nikdo mě tam nezná. V Seville mě lidé po vydání románu Na útěku poznávali a zastavovali na ulici. Každý se chtěl se mnou přátelit, musel jsem přijímat pozvání na různé akce, veřejná čtení. To v Edinburghu odpadá. Ale život v Seville mě naučil se soustředit a využívat každou minutu, takže jsem teď velmi výkonný. Pět šest hodin denně si vyhrazuji na psaní za každých okolností.

Mám dojem, že extremadurští spisovatelé mají silné pouto ke své zemi a jsou velkými patrioty – Luis Landero, Mario Martín a vy také. Čím to je? Uchovává si Extremadura atmosféru minulých dob?

Takhle zobecnit se to asi nedá. Ale je to prostor, kde mám kořeny, kde se odehrály všechny významné rodinné události a příběhy. Extremadura je místem, které mě formovalo a zčásti ze mě udělalo spisovatele. Všechny příběhy, které mi vyprávěla matka, pocházejí z Extremadury. Je to také oblast, která je stále hodně rurální v porovnání s ostatními regio­ny. V Extremaduře je jen několik měst, která však nejsou příliš velká. Na vesnici dosud můžete spatřit osly, kteří se zde stále používají k přepravě nákladu. Když přijedu do obce, kde žije moje matka, běžně se mi stane, že potkám člověka, který vede osla s nákladem. Myslím, že spojení člověka se zemí, s půdou, a celý rurální život zde vytváří silná pouta k místu, možná silnější než v jiných oblastech.

Ve Španělsku jsou populární výpravy po dějištích různých románů. Například stezka podle románu Kacíř od Miguela Delibese ve Valladolidu, cesta po stopách Pérez­-Revertova kapitána Alatrista v Madridu, putování po stopách dona Quijota a podobně. Nelíbila by se vám cesta po místech z románu Na útěku?

Ale ona už existuje! A dokonce s průvodcem! Pořádají se výpravy po nejvýznamnějších místech románu. Ve vesnici, kde se román odehrává, dokonce jednu novou ulici pojmenovali Intemperie, jak se román v originále jmenuje. Je tam i octárna – podle románu. A v okolí Badajozu, obce, kde žije moje matka, už existuje i trasa po dějišti románu Neviditelný v zahradě. Přicházejí tam dokonce i cizinci, kteří moji knihu četli.

Vaše knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Kvůli překladům knihy Neznámý v zahradě jste dokonce vytvořil speciální blog, kde se překladatelé mohli ptát, pokud si nevěděli s něčím rady. Co vás vedlo k založení tohoto blogu?

Byl to uzavřený blog, přístupný pouze překladatelům. Vznikl na základě zkušenosti při překladu prvního románu, který byl přeložen do pětadvaceti jazyků. Hodně jsem s překladateli spolupracoval, mnohé z nich jsem poznal osobně a stali se mými přáteli. Jejich dotazy se však často opakovaly. Po vydání druhého románu jsem přemýšlel, jak jim ulehčit práci a sobě čas, a tak jsem vytvořil blog s mnoha nákresy a popisy předmětů, o nichž jsem se domníval, že v jiných zemích neexistují. Třeba zemědělské stroje typické pro Extremaduru. Vím, že překladatelská práce je velmi obtížná, a považuji za privile­gium, že se mé knihy překládají. Proto jsem se snažil překladatelům jejich namáhavou práci usnadnit, aby mohli ze svých jazyků zvolit pro překlad ten nejpřesnější výraz.

V románu Neznámý v zahradě se objevují aluze na nejhrůznější evropské události 20. století: koncentrační tábory, španělskou občanskou válku, španělský kolonialismus v Africe. Je tam i scéna, která odkazuje k masakru v býčí aréně v roce 1936 v Badajozu. Co se tenkrát stalo?

Jde o událost, která se vztahuje ke španělské občanské válce. Mám k tomu krveprolití přímý vztah. Můj dědeček z otcovy strany zemřel hned první den války, v srpnu 1936. Po bitvě u Badajozu, když do města vtrhla frankistická povstalecká vojska, bylo zabito na čtyři tisíce republikánských obránců města. Přesný počet není znám. Nahnali je do býčí arény a tam je postříleli. Mezi zastřelenými byl i můj dědeček. Je pohřben v masovém hrobě na neznámém místě. I když jsem se narodil až dlouho potom, je to pro mě zásadní událost, která mě poznamenala prostřednictvím vyprávění mého otce. Takové příběhy vás zasáhnou. Můj otec by byl úplně jiný, kdyby nebyl býval přišel o tátu. A já bych také byl jiný, kdybych neznal jeho svědectví. V kastilštině máme jedno výstižné přísloví: „Každá válka trvá sto let.“ Válka vždycky poznamená tři generace. Já ještě patřím ke generaci, která události občanské války vnímá velmi silně, a mám o ní jasnou představu. Mým dcerám už válka moc neříká, už je nijak silně neovlivňuje.

Opakovaně uvádíte, že jste románem Neznámý v zahradě chtěl poukázat na vztah člověka k rodné zemi a na to, co takové pouto znamená v životě. Čtenáři ale román vnímají spíše jako alegorii 20. století v evropské historii. Nemrzí vás, že jste se se čtenářem tak trochu minul?

Nemohu přece obvinit čtenáře z nepochopení. Je to především moje chyba, že jsem své záměry špatně vysvětlil, že jsem nedokázal jasně podat, o čem jsem chtěl vyprávět. Ale to se při psaní běžně stává. Někdy pros­tě nelze psát, jak člověk chce, ale jen tak, jak může. Někteří čtenáři se skutečně soustředili na lidské postavy. Chtěl jsem ale psát o něčem jiném než o vztazích lidí. Chtěl jsem psát o hlubokém vztahu člověka k půdě a tento vztah jsem chtěl zkoumat ze všech úhlů pohledu. Chtěl jsem zahrnout všechno, co se zemí souvisí – zemi jako půdu i jako vlast, rodinné kořeny, jazyk, klima, identitu, všechno. Takže jsem hledal zápletku, která by mi tento celistvý pohled umožnila. Vztah člověka k zemi je velmi intimní a všechno, co se v knize děje, vychází z této intimní zkušenosti. Ale každý čtenář přistupuje ke knize se svým vlastním kódem a každá kniha má několik vrstev. I můj první román jedni četli jako příběh pronásledování, druzí jako western a další jako žánrový obrázek nebo jako příběh trpícího dítěte. Nemůžu po čtenáři chtít, aby při četbě mé knihy cítil totéž, co já jsem cítil při jejím psaní. Nemůžu po čtenáři chtít, aby knihu četl podle mého přání.