Nesmyslné technologie

Téma vztahu technologie, umění a společnosti se v galerijním prostředí objevuje se stále větší naléhavostí. Tematizovány jsou možnosti virtuální reality, umělé inteligence nebo problematika sledování a manipulace v digitálním světě. Umělci se noří do vědeckých aktivit a jejich spolupráce s vědci se dokonce stala předmětem zkoumání společenských věd. Vztah technologie a člověka přitom stále ještě bývá interpretován skrze schéma dvou vzdálených světů, jež na sebe sice navzájem působí, nepředstavují však propojené a společně se vyvíjející procesy.

Setkání vany s postelí

V krakovském Muzeu moderního umění (MOCAK) se těmito vazbami zabývá umělec­ká dvojice Przemysław Jasielski a Rainer Prohaska. Jejich výstava s názvem Nonsense Technologies je založena na dlouhodobém konceptu, který spojuje umění a vědu s ironickým odstupem. Vystavené objekty z let 2009 až 2017 nemají za cíl být funkčními nástroji, natožpak zlepšit náš život ve společnosti – jsou prezentací kreativních postupů. Hned u vstupu do výstavy upoutá návštěvníkovu pozornost zvláštní uskupení tří předmětů: hasicího přístroje, svíčky a elektrické zástrčky, jež jsou spojeny oranžovým kabelem na způsob elektrického okruhu. Toto zátiší, nazvané Unplugger, má podle Prohasky za cíl „zabránit sociální interakci“. Popiska přitom napovídá, že když je zástrčka v zásuvce, kontakt spustí sled reakcí (zkrat elektrického okruhu, oheň, hašení), jejichž jediným výsledkem je nepřehledný chaos.

Rakouský umělec Prohaska vytváří díla, která svou absurditou podněcují k přemýšlení o možných dopadech technologických vynálezů na společenské vztahy. Technické dovednosti přitom pro autora nejsou tak důležité jako schopnost pracovat se zcela nesourodými materiály a nacházet způsoby, jak je spojit dohromady. Příkladem na první pohled neslučitelného uskupení předmětů je dílo Shopping Cart Motor Home. Na nákupním vozíku jsou naskládány vana, postel, barel na vodu, slunečník, stromeček nebo sako na ramínku. Asociace nás mohou dovést k bretonovskému pojetí surrealismu a příslovečnému setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole. Pravda je, že podobný princip vzájemné konfrontace dvou zcela odlišných entit, který vybízí ke změně pohledu na svět, se objevuje i ve společných dílech Prohasky a Jasielského. Vědecké teorie podle nich vznikají ve většině případů na základě intuice, na první pohled nesmyslné, spontánní aktivity, jež nemá praktický význam a je jen nacházením nového způsobu vnímání věcí, technologií a našeho vztahu k nim, stejně jako vztahů mezi lidmi.

Nálady dřevěného hybrida

Jeden z vystavených objektů Jasielského se jmenuje Emotions Control Unit a jedná se o stroj s vlastními emocemi. Rozměrná dřevěná skříň připomínající stará telekomunikační zařízení je opatřena mikrofonem, světelnými a dotykovými senzory a také detektory pohybu a vzdálenosti. Divák tak může svými pohyby nebo řečí komunikovat s dřevěným hybridem a pozorovat změny jeho nálady. Emotions Control Unit i přes svou jednoduchost poukazuje na tytéž problémy, které nám předkládají sofistikované technologie: Do jaké míry mohou být stroje samostatné? Mohou mít stejná práva jako člověk? Mohou svými emocemi ovlivňovat vztahy s dalšími stroji či lidmi?

Věda si nárokuje hierarchickou ­převahu nad uměním, jež může pouze hodnotit etic­­ké nebo politické dopady jednotlivých technologií. Ale stačí to? Kulturní postavení a důležitost vědy je v naší společnosti neoddiskutovatelná, ale role umění zůstává nejasná. Tvorba Prohasky a Jasielského se svým ironickým komentováním vědy jako našeho nového emočního partnera nebo naopak jako nesrozumitelné a vzdálené struktury snaží poukázat na to, že umělci při svých „nesmyslných aktivitách“ nedělají nic menšího, než že odkrývají kulturní významy nástrojů vědy.

Autorka je výtvarná kritička.