Česká politika se zdá být v mnoha ohledech zabetonovaná. Naopak česká společnost se otřásá pod pravým i levým populismem. Dobře je to vidět na boji o post prezidenta republiky, ale i na snaze ustanovit vládu, která by získala důvěru zákonodárců. V obou případech jde o projev krize důvěry, v níž se odráží krize liberální demokracie jako celku.
V polovině prosince dospěl Nejvyšší správní soud k verdiktu, že každý poslanec či senátor může svým podpisem podpořit jen jednoho kandidáta na prezidenta. Soud tedy označil za nepřípustné to, co už se reálně stalo. A ještě dovysvětlil, že takový systém je drahý a nahrává frivolním, tedy nevážným kandidaturám. Není divu, že Ústavní soud reagoval výtkou, že vrcholnému týmu správních soudců podobné komentáře nepříslušejí. Když jsme se dozvěděli úřední cestou, že hlasovací lístky, které občané obdrželi, jsou vlastně vstupenkami na frivolní frašku, tak to šlo chápat jako útok na demokracii a její důstojnost.
Hledání náčelníka
Nutno však uznat, že letošní prezidentské volby jsou dostatečně vážné už jen proto, že jde o hru s mocí a o moc. Tyto volby jsou jistě také hrou, ale teorie her je seriózní teorie. Hrají se a hrály od počátku kampaně aspoň na dvou jevištích či hracích plochách. Nešlo přitom o nějaké vize světa, programy či kréda zúčastněných kandidátů. Je to spíše jakýsi válečný tanec kolem totemu. Hlavní děj probíhal přímo na Hradě – v popředí stál úřadující prezident Miloš Zeman. A jeho soupeři se jako „osm malých černoušků“ v prvním kole vybíjeli jen proto, aby jeden z nich hradního pána porazil v kole druhém, anebo čestně prohrál a nadobro zmizel v temnotách. O tom, že se Zeman dostane do druhého kola, bylo pochybností jen málo, vlastně nebyly žádné. A stejně tak všem bylo od začátku jasné, že ve finále bude Zeman znevýhodněn – mimo jiné – tím, že tentokrát nemá možnost táhnout proti knížepánovi. Zběsilá kampaň za Karla Schwarzenberga při minulých volbách nechtěně zmobilizovala pro Zemana i statisíce nezemanovců. Nic takového se teď nestane.
S charakteristikami prezidentových protivníků to tentokrát je jiné. V jednom ohledu patrně horší. Nebyla totiž naděje, že by se kdokoli z nich – ať už akademik Jiří Drahoš, nebo sázkař na maďarské koně Milan Horáček – objevil v kritické chvíli na plakátech s čírem a zvedl tím ze židlí zdigitalizovanou mládež. Naproti tomu je jasně patrné, že vládnoucí hlava státu je o pět let starší, chůzi má mnohem nejistější a oči až příliš zapadlé, bez někdejší jiskry při každém nápadu na drsný bonmot. Možná tento lidský rozměr arogantního narcisty zvýší jeho voličskou solidaritu. Nemusí to ale stačit. Úspěšná politika – tedy boj o moc – je hlavně řemeslo. Pochlebovačů a pokrytců má Zeman kolem sebe dost, ale politické stratégy šloufovské prozíravosti žádné. Jiří Ovčáček sice může zastoupit prezidenta při debatě kandidátů v Soukupově show na TV Barrandov, ale nenahradí ho v roli kmenového náčelníka. A v obnovených tribálních poměrech dnešní doby je fyzická křehkost handicap. Mirek Topolánek dobře věděl, proč do předvolební strkanice prohodil: „Lidé stojí za Zemanem, protože se s ním v poslední době nepotkali. Je to nemocný člověk.“
Zeman je ale hlavně noční můra. Jeho idea „zdravého rozumu“ jako hole na protivné politiky, jeho kulturní rasismus pod rouškou boje s „islámskou anticivilizací“ i samoúčelné verbální výpady a vulgarity představují jedovaté zplodiny, jež velmi zhoršily atmosféru české politiky. Diskuse ve studiích, na sociálních sítích i mezi přáteli částečně i jeho vinou už dávno ztratily úroveň. A umožnily politickým nulám, aby se pouhou opozicí proti Zemanovi nafoukly do impozantních rozměrů.
Obklíčeni lidem
Paralelně s dramatem či fraškou prezidentských voleb probíhá jiný napínavý zápas: na ragbyovém hřišti se s šišatým vládním míčem snaží uniknout protihráčům Andrej Babiš, vítěz parlamentních voleb 2017. Určitá symbióza obklíčeného premiéra s neméně obklíčeným prezidentem není dána jen tím, že hlava státu pověřuje sestavováním vlád a jmenuje jejich předsedy. Babišův manévrovací prostor není závislý pouze na tom, zda na Pražském hradě zůstane vše při starém. Musí také získat důvěru pro svoji vládu, a to v atmosféře všeobecné nedůvěry. A navíc se musí nějak vymotat z kauzy Čapí hnízdo, do níž přibyly závěry Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Rozhodování poslanců o zrušení imunity Andreje Babiše a předsedy klubu ANO Jaroslava Faltýnka a jejich vydání policejním vyšetřovnám se ovšem dost špatně snáší s hledáním podpory pro Babišův vládní tým, případně pro získání koaličního partnera.
V mikrokosmu jednotlivých půtek po parlamentních volbách a před druhým kolem voleb prezidentských by nám neměla uniknout klíčová fakta. Především holá skutečnost, že lid, jehož suverenitu ústava zdůrazňuje, v říjnových volbách neuvěřil antibabišovské frontě, demokratům a policii a pomohl oligarchovi k drtivému vítězství. A už vůbec neuvěřil čemukoli evropskému. Také proto mohl Babiš suše prohlásit: „OLAF není Bůh“ (a vskutku jím není – už jen proto, že v roce 2012 pomohl tabákovým firmám sesadit z funkce evropského komisaře pro zdravotnictví Johna Dalliho). Jestliže Zeman zásluhou téhož lidu zůstane na Hradě, bude to jasná výpověď o tom, že ti, kdo obklíčili jeho a Babiše, jsou sami obklíčeni zezadu a zdola mocnými zástupy. A zjevně nemají schopnosti Gaia Julia Caesara, který své obklíčení u jím samým obklíčené Alesie nejen dokázal prolomit, ale i vyhrát celou válku.
Krize systému
Zeman s Babišem o své strategické pozici vědí, a tak nepřátelům neváhají brnkat na nervy. Prezident „nevede žádnou kampaň“, i když je Hradu všude plno. A premiér do toho klidně připouští, že jeho první jednobarevná vláda důvěru nedostane, takže napodruhé zkusí – opět jednobarevnou vládu. „Jednobarevná vláda je praktičtější než koaliční,“ vysvětlil Babiš deníku Právo. Druhá možnost je podle něj horor. Je pěkné, že jako první zvažovali podporu pro Babiše komunisté. A ještě lepší bylo, když Zeman jako lakmusový papírek vypustil fámu, že ke komunistům se určitě přidají sociální demokraté. A je to tady: „KSČSSD“. Můžeme zase spojit starý dobrý antikomunismus a časy studené války se spravedlivým bojem proti novodobým oligarchům, Rusku a „žlutému nebezpečí“. Potíž je v tom, že když premiér naloupal perníček z programů všech stran, nasypal tu drť do svého programového pytle a nechal si ji dochutit zaměstnavateli i odboráři, naznačil tím, že ústava založená na „volné soutěži politických stran“ je „nepraktická“. A ryze věcně, neideologicky a nezpolitizovaně, lze proti oné nepraktičnosti jen máloco namítnout.
To, na co hledíme, je krize liberální demokracie, skutečný horor. Jenže fraškou, v níž je krize systému naložena na hřbet dvou podivných chlapíků a jejich ďáblův chlup je hledán v každé kaši, nevyřešíme nic.
Autor je politický komentátor.