Pětidenní protest zaměstnanců slovenského Volkswagenu loni v červnu skončil relativním úspěchem. Teprve s půlročním odstupem se ale ukazuje, o jak významný počin se jednalo. Pracující společně s odbory se dokázali úspěšně postavit zahraničnímu kapitálu i stále vlivnějším pracovním agenturám.
„Ahoj, já jsem Tomáš. Zdravím vás vespolek. Ve Volkswagenu pracuji dvanáct let. Nastoupil jsem po střední škole. Ale – bohužel. Bere se dnes ohled na to, že tu někdo pracuje deset, dvanáct roků, nebo pět, čtyři, tři, dva, jeden? Nechali jsme tu svoje mládí, a co z toho máme?“ Z davu se ozve: „Hovno!“ A třicetiletý řečník souhlasí: „Hovno, přesně.“ Tento výstup, jak ho zaznamenal levicový web Karmína, přibližuje důvody, které stály za první stávkou v zahraniční automobilce na Slovensku. Protest byl výjimečný i tím, že zasáhl srdce tamní ekonomiky. Naši východní sousedi se po přelomu tisíciletí vrhli do automobilového průmyslu tak vehementně, že jim v přepočtu vyrobených aut na obyvatele patří první místo na světě. Přestože však v tomto odvětví na Slovensku pracuje 18 tisíc lidí a dalších sto tisíc v distribuční soustavě, ani ve Volkswagenu, který na Slovensku vyrábí už od roku 1991, ani jinde, například v žilinské továrně Kia, si zaměstnanci na stávku nikdy dříve netroufli.
Protestní kempování
Příčina stávky, která proběhla loni mezi 20. a 25. červnem, byla prozaická. Nedávno založená odborová organizace, která se sebevědomě nazvala Moderní odbory Volkswagen, tlačila vedení německé automobilky k nové kolektivní smlouvě. Po nekonečných několikaměsíčních jednáních vše dospělo do fáze, kdy bylo jasné, že na údajně „nejlepšího zaměstnavatele“ zapůsobí pouze stávka. Požadavky jako šestnáctiprocentní nárůst platů, přidání pěti dnů dovolené či prodloužení přestávky o deset minut stály osmi a půl tisícům kmenových zaměstnanců za to, aby se 20. června nepostavili na svá obvyklá místa u výrobního pásu. Přesto se stávkující i v následujících dnech sjížděli pracovními autobusy před výrobní halu, ale svoji pracovní dobu trávili společně na parkovišti, kde si čekání na zprávy z probíhajících jednání krátili kempováním. Zcela spontánně se před továrnou objevily slunečníky, piknikové stoly, sportovní náčiní, dokonce i grily. Festivalová atmosféra umožnila překonat anonymitu pracujících. Lidé se vzájemně sdružovali podle pracovních oddělení a mnozí z nich měli příležitost se poprvé seznámit s kolegy. Stávka se tak paradoxně ukázala jako extrémně úspěšná teambuildingová akce – ovšem bez šéfů.
I přes pohodovou atmosféru ovšem probíhal intenzivní boj. Supervizoři se pokoušeli své podřízené nahnat zpět do výroby prostřednictvím výhružných zpráv i telefonátů. A protože odbory vznikly nedlouho před stávkou, neměli protestující kromě zdravotního pojištění žádné náhrady za neproplacené dny. Výroba přitom dál pokračovala, protože se do stávky nezapojili agenturní pracovníci ani distribuční firmy Audiovize a DHL. Stávkujícím navíc chyběli informátoři za zdmi továrny, takže mohli podlehnout dojmu, který záměrně vytvářelo vedení firmy, že se bez nich výroba obejde. Hned první den se nicméně zastavily linky na výrobu automobilů SUV. Pásová výroba menších typů vozidel sice pokračovala, ale jejich produkce se snížila na pouhých několik desítek, navíc pochybné kvality. O den později už hlásili problémy i zahraniční dodavatelé. Mezi protestujícími se dokonce začala šířit informace o zastavení výroby luxusních automobilů Porsche Cayenne v Lipsku.
O víkendu odboráři domluvili smírné řešení. Navýšení platů se podařilo dosáhnout, obětován byl na první pohled marginální požadavek dalších deseti minut placené přestávky. Stávající půlhodina rozdělená na deset a dvacet minut nestačí ani k tomu, aby se zaměstnanci stihli najíst. Cena každé volné minuty na pracovišti má přitom pro pracující nevyčíslitelnou psychologickou hodnotu.
Nevídané gesto
Stávky se zúčastnily tři čtvrtiny kmenových zaměstnanců firmy, získané prebendy se ale týkají všech. Dokonce i lidí od pracovních agentur, kteří se ze strachu z okamžitého vyhazovu stávky nezúčastnili. Do budoucna se jejich protestní potenciál ovšem stále rovná nule. Dalším problémem bylo jednání odborových předáků. Zatímco na parkovišti před halou projednávali každý krok přímo s pracujícími, o víkendu během vyjednáváni s firmou komunikovali pouze přes Facebook. Porovnání výsledné dohody s firemním návrhem těsně před stávkou přitom ukázalo, že pracující nedosáhli ohledně přidaných peněz přílišného posunu. Přesto stávka znamenala radikální posun v boji pracujících za svá práva.
Slovenští pracující stávkovali v jiných sektorech už na konci devadesátých let, jakkoli například list Financial Times psal o loňské stávce jako o vůbec první od sametové revoluce. Stávkující, kteří se před dvěma dekádami snažili zachránit před negativními dopady „úspěšné“ transformace, ovšem svůj boj proti požírání zahraničním kapitálem, tunelování firem a vyhazovům nakonec prohráli. V roce 2008 dokonce slovenské odbory přistoupily na pakt o nevystupování vůči zaměstnavatelům. Loňská stávka se proto stala zcela nevídaným gestem. Zaměstnanci Volkswagenu dokázali nabourat nový typ organizace práce, pro který jsou charakteristické moderní technologie, nové typy řízení, mezinárodní dělba práce a logika just-in-time. To vše sice zvyšuje produktivitu, ale také nároky a tlak na pracující. Během červnové stávky se však výroba závislá na globální součinnosti stala extrémně zranitelnou. Otázkou zůstává, kolik pracujících reflektuje svoji práci tak radikálně jako řečník citovaný v úvodu.
Autor je sociolog a publicista.