Psát proti srsti

Poslední dobou je pro mě osvěžující a podnětné sledovat, jak si (dobrou) literaturu představují laici, takzvaní obyčejní čtenáři, nebo jak se s ní vyrovnávají tvůrci realizující své dílo primárně na poli jiných uměleckých druhů. Podnětné je to proto, že mě setkání s lidmi nezatíženými literárněvědným školením vyvádí z úzce oborových úvah o struktuře a znacích. Osvěžující proto, že se můžu na literaturu zase jednou dívat očima těch, jejichž vědomí není zastřené odborností a honěné profesními úkoly. Pozoruju u nich stopy prvotního nadšení z četby, které každý „vyučený“ (viz dále) dal napospas deformativní síle studia. Diskuse o literatuře vedené profesionály v odborných kruzích často provází únava z nepřehledné masy literární produkce, nechuť zabořit do ní prsty znalce a podivně zatvrzelý odpor proti novým dílům, vyztužený prověřenými hodnotami minulosti. Strach mého muže je prózou, která se pro čeření stojatých vod literatury hodí velmi dobře. Její autorka, vizuální umělkyně vystupující pod pseudonymem Sráč Sam, dokázala v osmnácti kapitolách útlé, skvěle vypravené knihy soustředit životný poměr tvarové i tematické invence, provokativnosti a názoru.

Svého druhu babrdón

Z informací o Sráči Samovi dostupných na webu jsem se dozvěděl, co je to „babrdón“. Slovo se objevuje hned v prvním odstavci, kde vypravěčka kárá sebe samu za to, že je po­­užila (že se babrdónu dopustila), a distancuje se od něj, aniž by vysvětlila jeho význam. Na tenhle trik ale není moudré Sráči Samovi skočit. Celá kniha je totiž svého druhu babrdónem, lépe řečeno, autorská výpověď je babrdóny hojně prostoupena a na jejich principu vystavěna. O co tedy jde?

Jak upřesňuje kurátorka Denisa Bytelová, babrdón „původně vznikl jako parodie na teoretické texty bez obsahu. Sam v textu narušuje strukturu slov, posouvá jejich význam a vkládá homonyma. Přestože výpovědní hodnota je zdánlivě nesmyslná, obsah je srozumitelný. Odkazuje k nedostatečnosti jazyka artikulovat skutečnost.“ Když tuhle definici využiju pro charakteristiku Strachu mého muže, pak parodovaným textem bez obsahu je tu, lapidárně řečeno, literární tradice lineárně přehledné, kauzálně spojité narace, která konvenčně pojednává o vybrané lidské zkušenosti se světem. Systematickou subverzí uměleckého kódu zvaného literatura Sráč Sam poukazuje na významovou „licoměrnost“ ustálených slovních obratů, jejichž pomocí je dělán příběh. A to je největší hodnotou knihy i zárukou objevu mnoha formulací psaných proti srsti myšlenkových schémat.

Vykropím ty chrchle

Schopností rozehrát významové možnosti jazyka se Sráč Sam přibližuje Voliérám (2016) Zuzany Brabcové. Soudržnost groteskně neveselého vyprávění o partnerově strachu coby kleštích existence je narušována asociacemi slov podle jejich tvarové nebo významové příbuznosti („Zabít je nepřipuštěné slovo“ podle „Zabít je nepřípustné“). Mužův strach plodí agresi; žena reaguje tím, že se chová opačně, než se předpokládá: „Můj se někdy bojí, že vyrazím stěnu od chatky, když do ní jen tak kopnu. Je to nenormální. Norma je muž bijící pěstí do zdi. Uvolňuji se. Není to potřeba. Neví to, tak kopu do chaty. Asi nikdy jim to nedojde. Počkej, až to jednou prokopneš, říká ten můj. Počkej, až to jednou neprokopnu, říkám já.“

Kapitolami jejich „příběhu“ prostupují úvahy a retrospektivy, které opakovaně tematizují symptomy Sráčova tvůrčího konfliktu s kulturními rámci současnosti. Jde o jakýsi záznam nelehkého zápasu s (ne)jednoznačností, slitovností či (ne)vyučeností, které vypravěčka kriticky „povyšuje“ na barthesovské mýty české společnosti. Záměr demaskovat provoz mezilidské interakce jí poskytuje příležitost uplatnit také ironii jako zaručený prostředek, jak si cokoli udržet od těla (nápad uspořádat autorské psaní místo ob­vyklého čtení).

Psaní Sráče Sama má podobný účinek jako náhlé rozpomenutí se na vlastní smrtelnost. Kulisy života se rozklíží a odhalí docela jiný výhled na přítomný okamžik: „Dnes v noci jsem příliš myslela na Smrt. Nenávidím to. Nemůžu potom žít. Ve vysílání je komentář o nenahraditelných klenotech přírody. A čím by to asi tak chtěli nenahradit. Tyhle pitomosti nesnesu. Jednoznačný verdikt zkázy. Jednoznak Božího. Vapku, vezmu vapku a vykropím ty chrchle.“

Autor je bohemista.