Od dob lovců a sběračů až po dnešek zažívá lidstvo tendenci, která nás jako druh charakterizuje neméně než jiné lidské vlastnosti: žijeme v čím dál větších společenstvích. To se projevuje nejen fyzickým počtem (v našich sídlech se koncentruje čím dál víc obyvatel), nýbrž i stmelujícími představami o velikosti kmene (skupiny, které si dovedeme představit jako „naše“, jsou stále větší). Tím vším roste potenciál pro široké sdílení hmotné i duchovní. Příkladem hmotného sdílení budiž to, jak zemědělská sedentarizace původně nomádských skupin posílila kapacitu určitého území uživit větší lidský kolektiv a zároveň usnadnila šíření nakažlivých nemocí v míře do té doby netušené. Historicky rostoucí míra sdílení není jen čiré dobro, ale ani zlo. Je to jev obojaký, a ačkoli neoddělitelně provází lidstvo na jeho cestě k vyšší civilizovanosti, jeho sladké plody snadno hořknou. Tu cestu roubí obilí a chléb stejně jako smrtonosné epidemie.
Ruku v ruce s hmotným sdílením, i když ne vždy týmž tempem, postupuje sdílení duchovní a mentální. Jazyk, náboženství, ideologie a světové názory patří k jeho nejvýraznějším projevům – jako společenské jevy by nikdy neexistovaly bez sdílení, jehož pomocí se šíří. Přitom samy často posilují tlak na další, ještě větší sdílení a účinnější diseminaci. A tak i sdílení mentálních obsahů, ať už jsou to slova, pocity, myšlenky nebo představy, nás dlouhodobě sdružuje do čím dál větších celků. Tento proces je akcelerován pokrokem v technikách sdělování, jejichž nejnovější podobu jsme si zvykli nazývat komunikační technologie.
Změny v technikách sdělování přinášejí proměnu našeho duševního i duchovního života. Mnohokrát bylo popsáno, jak vynález písma podpořil šíření určitých náboženských představ o světě na úkor názorů jiných. Vynález knihtisku zpřístupnil knihu širokým vrstvám, a tak jim umožnil, aby začaly číst. Moderní nacionalismus by podle uznávané teorie národotvorných procesů nebyl bez knihtisku myslitelný. Vynález webu umožnil každému z nás být nejen čtenářem, nýbrž i vydavatelem veřejně dostupných poselství. Sociální média učinila samotné informace o sdílení předmětem soutěže každého s každým, což vedlo k dalšímu, ještě intenzivnějšímu sdílení: počet facebookových lajků se stal jedním z měřítek úspěšnosti. A díky mobilům se tento virtuální svět propojil s prostorem naší tělesnosti – kam se fyzicky pohneš, tam tě síť provází. Moderní člověk je pes uvázaný na obojku sociálních sítí. A stejně jako pes tuší, že když se z obojku vymaní, nebude to na dlouho.
Komunikační technologie nám slouží tou měrou, jakou my sloužíme jim. Ač jsou to spojité nádoby, vyznačují se paradoxní asymetrií: zatímco si většinou uvědomujeme výhody napojení na síť, jeho destruktivní účinky nejsme s to dohlédnout ani zdaleka tak jasně. Kdo v době vynálezu knihtisku dokázal předvídat, že napomůže nejen rozkladu tehdy vládnoucího obrazu světa, nýbrž i vzniku novodobého nacionalismu, jehož nejšílenější podoby budou o několik století později dláždit cestu k osvětimským plynovým komorám? Nechci strašit, pouze upozorňuji, že dnes ještě zdaleka nejsme schopni posoudit všechny kladné i záporné důsledky, k nimž povede proměna společnosti způsobená novými technikami sdělování a sdílení.
Některé z nich už ale známe. Výzkumy prokázaly, že sociální sítě kazí lidem náladu. Už po několika minutách pobytu na Facebooku jsme většinou zachmuřenější, než jsme byli ve chvíli, kdy jsme se připojili. Sdílená radost není vždy dvojnásobná radost – zejména ne pro ty, kdo jsou pouhými pozorovateli radostí sdílených druhými lidmi. Musíme poopravit nejen to staré úsloví, ale i pojem přítel: skutečný přítel je ten, jehož úspěch nás plní radostí i tehdy, když tušíme, že něčeho takového sami nikdy nedosáhneme.
Proměny společenské soudržnosti se netýkají jen vztahů mezi jednotlivci, ale celé sociální architektury čím dál větších společenství, v nichž jako lidé fyzicky či mentálně pobýváme. Soudobé komunikační techniky nabourávají třeba vztah k elitám. A ty cítí čím dál akutnější potřebu se bránit. Prezident Macron ve svém novoročním projevu zdůraznil, že je nezbytné přijmout zákon omezující šíření nenávistných názorů na internetu. Německo je v tom dál: od prvního ledna tam takový zákon platí. Má poněkud strašidelné jméno Netzwerkdurchsetzungsgesetz, což volně přeloženo znamená zákon na prosazení práva v sítích. Společnostem typu Twitteru a Facebooku ukládá povinnost do 24 hodin vymazat nenávistné příspěvky. Proti tomu protestují skupiny hájící svobodu projevu i poněkud nesourodá koalice stran – liberální FDP a pravicově populistická AfD. Poukazují na to, že o právu příspěvku existovat v digitálním prostředí rozhoduje vyškolený zaměstnanec firmy, nikoli soud, a to v průměru během pouhých osmi vteřin. Že tohle opatření vyvolá řadu žalob na omezování svobody projevu, je téměř jisté. Sami zaměstnanci, kteří síť čistí od nežádoucího obsahu, poukazují na to, jak tenká je někdy hranice mezi nenávistným pobuřováním a vyjádřením kritického názoru. Seriózní švýcarské noviny dokonce nazvaly Německo „republikou cenzury“. A přece není spor o nový zákon ani zdaleka černobílý.
Žijeme v době sdílených radostí. To přinese i řadu sdílených starostí – obava o budoucí uspořádání našeho světa je jedna z nich.
Autor je antropolog.