Sugestivní, náročné i laciné

Imerzivní divadlo z pohledu poučeného diváka

Představení, která dávají divákovi dramaturgickou volnost, patří k nejnovějším dramatickým formám a publikum je má v čím dál větší oblibě. Které proudy se za krátkou dobu existence imerzivního divadla etablovaly a jaká jsou jejich specifika?

Z imerze se stala obchodní značka bez ochrany a zvláště ve Spojených státech a v Británii, které lze označit za kolébky imerzivního divadla, je čím dál snazší si tuto oblíbenou nálepku přisvojit. O kvalitě přitom může rozhodnout jen divák, protože ani divadelní teoretici a kritici zatím příliš netuší, jak by měli tuto dramatickou formu hodnotit a pojímat. Není se však čemu divit, většinou se toho „na scéně“ děje příliš mnoho, a když už se účastník rozhodne běžet několik pater za jednou z postav, připlete se mu do cesty jiný návštěvník, hrdina se ztratí z dohledu a divák není o nic moudřejší. Po několika podobných zkušenostech už se nicméně naučíme v situaci orientovat a rozeznávat opakující se schémata. Osobně bych z pohledu poučeného diváka rozlišil čtyři základní postupy typické pro projekty, jež se označují přívlastkem „imerzivní“.

 

Opulentní zábava

Zástupcem prvního pojetí, angloamerického komerčně­-zábavního modelu, je mediálně nejvýraznější divadelní skupina na poli imerzivního divadla, totiž britský soubor Punch­drunk. Jeho nejdéle trvající projekt, Sleep No More (Nespěte, 2011), se odehrává v bývalém hotelu McKittrick v New Yorku a jedná se o taneční divadlo na motivy Shakespearova Macbetha. Punchdrunk tvoří obří, do detailu promyšlené produkce, které čerpají ze světově proslulé zábavní kultury na londýnském West Endu a newyorské Broadwayi. Vše je epické, přesné a inscenace šlape jako hodinky – možná až příliš hladce a dokonale. Divák je nucen nosit masku a herec ho obvykle nezatahuje přímo do hry, pokud tedy nedojde na setkání „jeden na jednoho“. V takové chvíli herec návštěvníka zatáhne někam do soukromého prostoru, odmaskuje ho a sdělí mu něco jen pro jeho uši. A právě takové momenty návštěvníci vyhledávají, sdílejí je s ostatními a chodí kvůli nim na inscenaci i několikrát za sebou. Sleep No More se tak stalo v New Yorku jakousi záležitostí společenské prestiže, hraje se již několikátým rokem a pořád je vyprodáno, ač se člověk musí při její návštěvě řádně plácnout přes kapsu.

 

Pro silnější povahy

Za protipól Punchdrunk lze považovat práce skupiny Signa, která začala tvořit v Dánsku, ale v poslední době jsou její projekty často k vidění i v Rakousku a Německu. Německá kritika mimochodem pro Signu slovo „imerzivní“ nepoužívá a formu jejích představení označuje za „cosi na pomezí performance a instalace“. Také zde je prostor do detailu vytvořený, tentokrát je ale zahlcený estetikou kýče. Během představení o náboženské sektě Das Heuvolk (Lidé sena, 2017), jež se odehrávalo v opuštěných kasárnách na okraji Mannheimu, byly například místnosti zaplněné malbami bůžků, různými figurkami, chlupatými koberci, fontánkami ve tvaru delfínů a koníků, rozkošnými čajovými konvicemi, talířky, tácy či zrcadly ve zlatých rámech. Divák strávil přes pět hodin v prostředí sekty, ke které se mohl posléze přidat. Vše to působí nepříjemně a nebezpečně, herci mluví přímo s návštěvníkem, nespustí ho z očí a jsou tak sugestivní, že téměř nelze uvěřit, že jen něco předstírají.

Projekty Signy jsou obvykle autorské, ač samozřejmě využívají různých předloh, svými tématy se dotýkají palčivých společenských otázek a kladou si za cíl publikum znejistět. Inscenovaný svět je natolik obsáhlý a informací je tolik, že ani během šesti nebo dvanácti hodin, což je běžná doba trvání projektů, nemůže divák vše pojmout. Signa pravidelně spolupracuje s velkými německými divadly – například ve zmíněném Mannheimu nebo naposledy, v případě inscenace Das halbe Leid (Polovina utrpení, 2017), v Hamburku.

 

České varianty

Podobné prostředky jako výše zmíněné soubory využívají i české imerzivní inscenace. Golem (2013) v režii Ivo Kristiána Kubáka ze souboru Tygr v tísni nebo Pomezí (2016) Lukáše Brychty a spolku Pomezí se svým přístupem blíží skupině Punchdrunk, ač samozřejmě s omezenými prostředky. Golem přitom kladl větší důraz na převyprávění příběhu a pracoval s rozvíjením dramatických situací, zatímco Pomezí je spíše divadelně rozvedenou performancí. Brychta rozehrává mezi postavami situace, které nám dávají informace o nich i o jejich prostředí, divák je může následovat a nechat se vést indiciemi, ale věci spolu nutně nemusí souviset – jde hlavně o snahu vytvořit dokonalou iluzi svébytného světa. I Kubák klade důraz na výraznou scénografii, ale ta se přece jen – v rámci činoherního uvažování – podřizuje myšlence příběhu, tématu. Ač se české imerzivní inscenace zdánlivě podobají, míří každý z tvůrců jiným směrem. Brychta své pojetí imerzivního divadla důsledně rozvíjel v Letci (2014) a v Pomezí (případně v loňském Pozvání, které se však jakožto letní venkovní kus řídilo trochu jinými pravidly). Kubák s dramaturgyní Marií Novákovou navážou na své pojetí imerzivního divadla Mistrem a Markétkou, která bude mít premié­ru letos na podzim.

 

Obchodní značka

Zbývající dva přístupy spadají spíše do kategorie neprávem osvojené obchodní značky. První by mohla zastupovat londýnská inscenace Alice’s Adventures Underground (Alenčina dobrodružství v podzemí, 2015). Výsledek snahy předat zábavně a interaktivně příběh Alenky v říši divů ovšem více než imerzivní představení připomíná jakýsi pouťový, psychedelicky pestrý strašidelný zámek, v němž se divák vedený konkrétní postavou nemůže ve skutečnosti sám pro nic rozhodnout. A za druhé jsou zde inscenace, jež se sice také zaštiťují slovem „imerzivní“, ale chybí jim jak dobrý záměr, tak kvalitní provedení. Za příklad podobného podvodu by mohla posloužit opět londýnská realizace, a sice Velký Gatsby (2017) v provedení skupiny The Immersive Ensemble. Divák je v tomto případě držen na parketu, kde se má učit tancovat, nemůže nikam odejít, nic objevovat, vše je laciné, nedomyšlené a herci dokážou reagovat jen v naučených replikách. Vstupní hala, kde vše začíná, navíc není součástí hry, a divák tedy ani nemůže být do imerzivního světa skutečně vtažen – chybějící scénografie ho neustále upozorňuje na to, že se u žádného Gatsbyho na návštěvě neocitl.

Pro imerzivní divadlo je přitom komplexní svět, který diváka pohltí, ale zároveň mu nechá volnost v pohybu a rozhodování, klíčový. Návštěvník si utváří svůj vlastní zážitek a tvůrci mu k tomu dávají veškeré možné prostředky. Je na něm, zda bude následovat postavu, prohledávat šuplíky a číst si cizí korespondenci, nebo sedět v baru. Jeho zážitek je proto pokaždé jiný. Tento přístup lze nazvat diváckou dramaturgií. Je přitom jen na divákovi, zda se rozhodne pro komerční model velké show, v níž je bezpečně skryt za maskou, anebo pro formu intimního, intenzivního a osobního setkání jako při představení Signy.

Autoři dosavadních českých imerzivních projektů dokazují, že míří – byť inspirováni zahraničím – svou vlastní cestou. Je nepravděpodobné, že by mohly v Česku vznikat tak velkolepé a nákladné produkce, jaké předkládá třeba skupina Punchdrunk, ale vliv jejího přístupu je už nyní patrný. Jsem přesvědčen, že v dalších letech dojde i k pokusu využít výrazněji model Signy, jejíž projev umožňuje vyjadřovat se daleko příměji k současné společenské situaci. Teoreticky je ovšem jen otázka času, kdy si i komerční divadla, oplývající většími rozpočtovými možnostmi, uvědomí, že imerzivní inscenace jsou v dlouhodobém časovém horizontu finančně rentabilní a nemusí vznikat jen na půdě nezávislé scény.

Autor je divadelní režisér.