Jonas T. Bengtsson
Dívka jménem Sus
Přeložila Jana Ovská
Odeon 2018, 145 s.
Dánský spisovatel Jonas T. Bengtsson literárně prorazil už svým prvním románem Amininy dopisy z roku 2005, za který dostal cenu Dánské banky pro nejlepší debut. Známější je ale díky druhému románu Submarino, jehož filmovou adaptaci vytvořil Thomas Vinterberg. Následovala Pohádka, která vyšla i v českém překladu, a po ní Dívka jménem Sus. Mezitím, v roce 2010, dostal Bengtsson Enquistovu cenu pro nadějné mladé autory. Dívka jménem Sus je svým rozsahem necelých sto padesáti stran spíš novela a dokážu si ji představit i jako další předlohu pro filmové zpracování. Sus si v životě prošla lecčím – a to jí ještě není ani dvacet. Žije kdesi na předměstí a tvrdě trénuje. Její život se smrskl na nenávist k otci, který by měl být zanedlouho propuštěn z vězení, kde seděl za vraždu své ženy, Susiny matky. Otcova smrt se pro Sus stala smyslem života, jemuž podřizuje úplně všechno. To proto se zaplete s invalidním dealerem drog, pro kterého prodává na základních školách. Proto si pořídí koťátko, které se má stát obětí, jež ji připraví na mnohem komplikovanější vraždu… Bengtssonova hrdinka se snaží co nejrychleji odhodit svou dětskost a dospět, aby se mohla pomstít. A čtenář se stává svědkem jejího zoufalého přežívání, v němž nezbyla ani kapka naděje na změnu k lepšímu. Bengtsson tak v minimalistickém duchu navazuje na naturalisty, kniha je však jen nepříliš přesvědčivým popisem bídy, která přetrvává i v západním světě.
Jiří G. Růžička
Erik Kriek a H. P. Lovecraft
Z neznámého světa a další příběhy
Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková
Argo 2018, 120 s.
H. P. Lovecraft se stal lákavou značkou, takže jsme se dočkali i českého překladu komiksových adaptací jeho povídek od holandského kreslíře Erika Krieka. Lovecraft se při popisech monstrózních entit většinou omezoval na tvrzení, že je prostě popsat nelze, čímž výtvarníkům na jednu stranu moc nepomohl, ale na stranu druhou jim nechal celkem volnou ruku. Výtvarných zpracování lovecraftovských vizí existuje nespočet, přičemž jeho monstra jsou většinou zpodobňována jako gigantické členité útvary plné hmyzích či rybích končetin. Kriek se v tomto ohledu drží kánonu a z jeho černobílých kreseb vyznívají nejlépe právě výjevy různých obludných stvoření z jiných světů. Evokaci lovecraftovské hrůzy naopak příliš nepomáhá lehce karikaturní způsob, jakým Kriek kreslí lidské postavy a zejména tváře. Snaha o vyprávění obrazem také v některých případech poněkud kazí pointy Lovecraftových často náznakovitých próz (nejhůře asi dopadlo finále povídky Vyděděnec). Nejdelší a zdaleka nejlépe vyprávěná je adaptace slavné povídky Stín nad Innsmouthem, ve které se Kriekovi daří vykreslit přízračný vzhled rybích lidí z titulní vesničky i atmosféru odlehlé rybářské osady. Celkově sbírka určitě patří k lepším komiksovým adaptacím Lovecrafta, už proto, že se snaží nejen ilustrovat mistrovy texty, ale skutečně je převyprávět pomocí prostředků komiksového média – i když ne vždy zcela zdařile.
Antonín Tesař
Milo Janáč
Milo nemilo
Kráľovstvo dokonalosti 2018, 200 s.
Vyrážíme ze Sátoraljaújhely do Veľké Tŕně. Slunce na jihovýchodě Slovenska praží nesmírně. V Malé Tŕni potkáváme Janka. Postává na návsi, a ačkoliv ještě nebylo poledne, už je v náladě. Chytám se příležitosti a ptám se ho, zda neví o nějakém sklípku. „Ja mám pivnicu!“ říká Janko. „Počkajte tu, idem si pre kladivo.“ O pár chvil později už jsme několik metrů pod zemí. „Je to opravdu váš sklep?“ tážeme se pochybovačně kvůli zámku uraženému kladivem. „Hej! Zámok bol zhrdzavený, nebol som tu tri mesiace!“ Pak už jen ochutnáváme víno ze sudů porostlých ušlechtilou tokajskou plísní. Čas plyne rychle. Nadáváme na politiku, maďarská nadávka basz meg je čím dál častější a došlo i na nostalgii po společném státě: „Pozri, tento sud je ešte československý. Jáj, vidíš tu slzu? Som dojatý!“ Návštěvu končíme zpěvem největších hitů skupiny Omega. Janko je totiž poloviční Maďar: „Igen!“ Na cestu dostáváme několik petek vína. Po nějakém čase stojím ve stavu mírně podroušeném v košickém Artforu. Knihkupec zrovna vysvětluje dvěma dámám: „Toto je výnimočná kniha. Jasný adept na Anasoft literu. Bude sa to ale ťažko vysvetlovať – sú to samé opilecké historky.“ Dámy rozpačitě přikyvují. „Autora poznám, je to môj kamarát. Dobrý chlap z Gelnice!“ Kupuji – a rozhodně nelituji. Kniha Milo nemilo líčí svérázný vztah k alkoholickým nápojům, rozličným omamným látkám i pracovní morálce a životní styl s tím spojený. Atmosférou připomíná Steinbeckovy knihy Pláň Tortilla nebo Na plechárně. V některých momentech i Haškovy povídky či Jerofejevovu prózu Moskva-Petušky zpáteční. Dokonalé. „Basz meg! Igen!“
Petr Karlíček
Andrej Bán
Slon na Zemplíne
Absynt 2018, 248 s.
Vydavateľstvo Absynt vyvolalo na Slovensku za posledné dva roky boom reportážnej literatúry. Čítať absyntovky je proste v istých kruhoch trendy. Doteraz to boli iba zahraniční autori, s dôrazom na školu poľskej reportáže, tento rok však vyšla prvá kniha slovenského autora, skúseného reportéra a fotografa Andreja Bána. Keďže ide o prvú knihu domáceho autora, neprekvapí, že je to kniha o Slovensku. Bán je v tom prípade prirodzená voľba, je to ostrieľaný a obľúbený reportér, ktorý má krajinu skutočne prechodenú. Otázkou je, či je to voľba šťastná. Je totiž ťažké povedať, či sa Bánove texty dajú organicky prepojiť. Zámer tu určite je: knihu otvára mapa Slovenska, ktorá ukazuje, z ktorých miest autorove reportáže pochádzajú, a navodzuje pocit roadtripu z východu na západ, z Čiernej nad Tisou do Bratislavy. Tým však celý koncept končí. Zo začiatku, kým sa autor pohybuje po východnom Slovensku, sú texty ešte zdanlivo prepojené, po chvíli sa však prepojenie stráca, a to bohužiaľ nielen po stránke motivickej, ale i formálnej. Texty, ktoré kritizujú praktiky vládnucej strany SMER či podvody s eurofondmi, striedajú rôzne profily kurióznych ľudí a situácií či časté exkurzy do minulosti. Eugen Gindl na obálke knihy píše, že Bán svoje reportáže usporiadal do „textu, ktorého štruktúra pripomína najčítanejšie postmoderné romány“. Absencia premysleného konceptu ale ešte z knihy nerobí postmoderný text. A fakt, že vo všetkých spomínaných mestách má autor priateľov, ešte nerobí zo zbierky reportáží súdržnú knihu.
Tomáš Hučko
Beze stop
(Leave No Trace)
Režie Debra Graniková, USA, 2018, 119 min.
Premiéra v ČR 27. 9. 2018
Režisérka Debra Graniková v roce 2010 oslnila diváky amerických nezávislých filmů sociálním dramatem Do morku kosti, které mimo jiné zahájilo kariéru herečky Jennifer Lawrenceové. Nový snímek Beze stop kritici připodobňují k předchozímu filmu Granikové minimálně v jednom ohledu – podařilo se najít další mimořádně talentovanou mladou herečku: Thomasin McKenzieovou. Jinak byla ale řada diváků z příběhu o vztahu otce a dcery, kteří se ukrývají ve veřejném parku v Oregonu, poněkud rozčarovaná. Graniková totiž tentokrát nevytvořila sociální sondu, ale intimní drama na téma otevřenosti a uzavřenosti vůči světu. Otec hlavní hrdinky je válečný veterán trpící posttraumatickým syndromem, kvůli němuž obsedantně prchá od lidské společnosti do divočiny. Jeho dcera, kterou bere s sebou, ale dospívá a je naopak připravená navázat vztahy s dalšími lidmi. Beze stop není realistický film. Uhrančivé přírodní prostředí oregonského parku a vesměs přátelské chování místních obyvatel má daleko k bezútěšnému portrétu obyvatel Missouri ve snímku Do morku kosti. Graniková ovšem na minimalistické ploše zvládne rozehrát mnoho delikátních a často přehlížených problémů týkajících se mezilidské komunikace, důvěry nebo generačních vztahů. V tomto ohledu je Beze stop mimořádně podnětný, křehký a svým způsobem neobvykle optimistický film.
Antonín Tesař
Koudelka: Invaze 68 & archivní záběry Jana Němce
Veletržní palác, Národní galerie v Praze, 22. 8. 2018 – 6. 1. 2019
U příležitosti padesátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy na území Československa uspořádala Národní galerie výstavu fotografií „anonymního českého fotografa“ Josefa Koudelky, díky němuž se obrazy sovětské okupace staly součástí mezinárodního povědomí. Několik jeho fotografií se totiž zásluhou historičky fotografie Anny Fárové a kurátora Smithsonova institutu Eugena Ostroffova podařilo dostat do mezinárodních médií, v nichž byl autor snímků pro jeho vlastní bezpečí anonymně označován jako P. P. (Prague Photographer). Za své fotografie nakonec získal zlatou medaili Roberta Capy. I díky tomu, že jsou fotografie vystaveny po celém pátém patře Veletržního paláce, kde divák není rušen akustickým smogem z blízkého okolí, lze snadno pocítit jakousi tiše ponurou a zároveň vznešenou atmosféru. Pietní dojem chrámu, v němž jsou dočasně uchovány „ostatky“ mučedníků pokusu o socialistickou reformu tehdejšího Československa, nenarušuje ani přítomná videoinstalace, v níž se Koudelkovy statické fotografie na několika panelech prolínají s archivními filmovými záběry Jana Němce. Diváka každopádně čeká hořký zážitek, zvláště při uvědomění, že se tu setkává s dějinnou událostí, která v mnoha ohledech, přímo i nepřímo, určila podobu jeho vlastního života. Tíseň a vztek jen na krátké okamžiky rozeženou občasné úsměvy nad spontánními projevy lidové tvořivosti, kterým sovětské tanky posloužily jako plochy pro výsměšné vzkazy a nejeden hákový kříž. Rozhodnutí, proč si sovětskou okupaci dnes připomínat, je nicméně na divácích.
Martin Vrba
Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník & kol.
Tamura
Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 18. 9. 2018
Impresionistický videokomiks Terezy Bartůňkové s hudebním doprovodem Jana Čtvrtníka a Jana Nedbala Tamura na motivy knihy Šóhei Óoky Ohně na planinách (1951, česky 1976) osloví především osvěžujícím poznáním, že hledání nových formálních možností performativních umění na místech pečlivě zmapovaných může mít ještě smysl, je-li prováděno s nadšením začátečníka, který věří, že skutečně objevuje. Hlavní role připadla digitálnímu mikroskopu, jímž je možné snímat a promítat tušové kresby apokalyptické kopcovité krajiny rozbité válkou, vichrem, horkem a suchem a „oživené“ pouze potácející se zuboženou postavou. Putování je hlavním narativním prvkem představení, další momenty příběhu je možné si bez pomoci doprovodné knížečky spíše jen domýšlet – jde o úprk před bombami, nebo před výbuchem sopky? Je to setkání s vojáky, či zbídačenými vesničany? Divák, který nechce přistoupit na autorský záměr, jímž je vytvoření prostoru pro vlastní úvahy, se spolehlivě zabaví sledováním umného prolínání pokreslených ploch různých formátů (využití „nekonečného pásku“), rozpíjení inkoustu a využití reálných přírodních materiálů nebo přemýšlením, odkud se berou zvuky vyluzované exotickými či „samodomo“ vyrobenými nástroji nebo klasickou rozhlasovou ruchařinou (chůze po štěrku, keramzitu, kazetové pásce, ždímání hadru, dýchání do mikrofonu). Otázkou zůstává, zdali tahle estetizace apokalypsy je něčím víc než trochu cynickým hledáním krásna a usebrání tam, kde je možná zbytečné se snažit vůbec přežít.
Marta Martinová
The Necks
Body
CD, ReR Megacorp 2018
Australské trio The Necks, jež se často vydává na dlouhé improvizační odysey, se na posledním albu Body snaží propojit různá na míle vzdálená zvuková teritoria a staví přitom víc než kdy jindy na opakování a kontrastech. Na rozdíl od loňské pozvolně se rozvíjející desky Unfold začíná letošní nahrávka naplno rozjetým beatem bubeníka Tonyho Bucka, kterému přitakává kontrabasový groove Lloyda Swantona, zatímco prsty klavíristy Chrisa Abrahamse přelétají z jednoho tónu na druhý. Na této vlně pluje kapela bezmála patnáct minut, než se beat postupně rozplyne v mlhovině dlouhých chvějících se varhanních akordů a hřejivých kontrabasových tahů smyčcem. Poté nastává podezřelé ticho před bouří, v němž Buck jemně dokresluje vracející se basový groove akustickou kytarou, až se náhle rozjede pravidelný rockový beat s přímou basovou linkou, pulsujícími klávesami a hřímající elektrickou kytarou. V této postrockové smršti, která smete vše, co se jí postaví do cesty, opět zvukově vyniká Buck s průraznou elektrickou kytarou, ale při pozorném zaposlouchání z hutné zvukové melanže probleskují decentní odklony od zdánlivě statické harmonie kláves. Zbylá část bezmála hodinové skladby, která album vyplňuje, uplývá v zasněné atmosféře syntezátorových zvonů, basových akordů piana, melodických běhů po hmatníku kontrabasu a občasných vstupů činelů. The Necks představí své dvacáté album 24. října v pražském Paláci Akropolis. Už teď mi vrtá hlavou, jak Tony Buck zvládne hrát na bicí a kytaru zároveň.
Martin Lauer