CD, ReR Megacorp 2018
Australské trio The Necks, jež se často vydává na dlouhé improvizační odysey, se na posledním albu Body snaží propojit různá na míle vzdálená zvuková teritoria a staví přitom víc než kdy jindy na opakování a kontrastech. Na rozdíl od loňské pozvolně se rozvíjející desky Unfold začíná letošní nahrávka naplno rozjetým beatem bubeníka Tonyho Bucka, kterému přitakává kontrabasový groove Lloyda Swantona, zatímco prsty klavíristy Chrisa Abrahamse přelétají z jednoho tónu na druhý. Na této vlně pluje kapela bezmála patnáct minut, než se beat postupně rozplyne v mlhovině dlouhých chvějících se varhanních akordů a hřejivých kontrabasových tahů smyčcem. Poté nastává podezřelé ticho před bouří, v němž Buck jemně dokresluje vracející se basový groove akustickou kytarou, až se náhle rozjede pravidelný rockový beat s přímou basovou linkou, pulsujícími klávesami a hřímající elektrickou kytarou. V této postrockové smršti, která smete vše, co se jí postaví do cesty, opět zvukově vyniká Buck s průraznou elektrickou kytarou, ale při pozorném zaposlouchání z hutné zvukové melanže probleskují decentní odklony od zdánlivě statické harmonie kláves. Zbylá část bezmála hodinové skladby, která album vyplňuje, uplývá v zasněné atmosféře syntezátorových zvonů, basových akordů piana, melodických běhů po hmatníku kontrabasu a občasných vstupů činelů. The Necks představí své dvacáté album 24. října v pražském Paláci Akropolis. Už teď mi vrtá hlavou, jak Tony Buck zvládne hrát na bicí a kytaru zároveň.