Upřednostňovat aktivitu před pasivitou se zdá být přirozené, je to však naivní. V souhrnu našich životů zřejmě více trpíme, než činíme. Působení na jiné a podléhání jejich vlivu jsou navíc jen dva vzájemně se doplňující rysy změn, k nimž ve světě dochází. Za odmítáním pasivity nestojí ani tak potěšení z aktivismu, jako spíš strach z proměny a tělesnosti.
Byli bychom raději aktivní, nebo pasivní? Takovou otázku si neklademe často. Možná nás příliš zaměstnávají všechny ty konkrétní aktivity a pasivity, které naplňují naše uspěchané dny. Anebo nám taková otázka ani nestojí za kladení, neboť odpověď se zdá až příliš jednoznačná: Jistěže bychom zvolili aktivitu. Více aktivity! Neobáváme se totiž, že by nám snad scházela pasivita – právě naopak. A nemusíme být rovnou spinozisté nebo aristotelici, abychom si volně asociovali aktivitu s radostí či dobrým životem a pasivitu naopak s jejich absencí. Hodnotový soud vycítí v těchto pojmech každý, kdo byl někdy vtažen do některé z jazykových her (třídními schůzkami počínaje a partnerskými rozepřemi konče), v nichž se s „aktivitou“ zachází jako s předností a „pasivitou“ coby nedostatkem. „I’d rather be a hammer than a nail,“ zpívají Simon s Garfunkelem – a těžko nesouhlasit. Je jaksi intuitivně lepší zatloukat než být zatloukán, jako je lepší žrát než být žrán. Snad každý stává se raději agentem než pacientem, činitelem spíše než trpitelem. Zdá se pochopitelné, pokud bez váhání volíme aktivitu před pasivitou.
Hýbat bez pohnutí
Bohužel však nastávají až příliš často chvíle, kdy si vybrat nemůžeme. Někdy se zkrátka přihodí, že jsme pasivně zatloukáni, žráni nebo i milováni. Místo abychom sami aktivně určovali běh svého života a celého světa, stáváme se pouhými dějišti i loutkami cizích aktivit, pasivními příjemci vnějších určení. V pasivitě jsme účastníky vlastní submise, uvázaní, uvěznění – a to není právě příjemné. Jak zdůrazňovali staří stoikové i neoplatonici, pouze naše vlastní aktivita se může stát oblastí skutečné svobody, po které tolik toužíme.
Avšak rozsah naší vlastní aktivity se stále může zdát nepříjemně omezený. V souhrnu zřejmě trpíme více, než činíme. Část viny na tomto utrpení jistě nese naše tělesnost, do které neustále narážejí, pronikají a otiskují se tělesnosti jiné. O to více si pak ceníme údajné „pravé“ aktivity, jež nám slibuje alespoň částečné či dočasné osvobození od této patologie těla a přiblížení se výsostné božské spontaneitě, jak ji po staletí promýšlí západní filosofická teologie. Aktivita bez pasivity, činnost bez utrpení – tím se pyšní všichni ti aristotelští nehybní hybatelé, Anaxagorův Rozum i Xenofanův „jeden“ bůh, kteří hýbají světem, aniž by sami podléhali jeho pohybům. Není překvapivé, pokud se toužíme více připodobnit těmto sublimním entitám, a nikoli pasivním rohožkám, ponožkám a jiným tělesům.
I zde se však otevírá starý problém. Jak má totiž tato pravá aktivita, v níž se coby tělesní tvorové alespoň přibližujeme dokonale činnému božství, vypadat? Kopaná, psaní ani politická agitace to zjevně nebude. Při bližším ohledání se některým aristotelikům i neoplatonikům dosah takové činnosti scvrkl na intelektuální kontemplaci (boha, Jedna, ctnosti etc.), stoikům pak na racionální přitakání jevům, jež však jevy samotné nijak nemění. Obecně se zdá, že máme-li dosáhnout čisté a tělesným světem nerušené aktivity, nesmíme se pokoušet na tomto světě cokoli měnit. Neboť jakýkoli takový pokus je vždy do jisté míry závislý na spolupráci jiných těles, která nemáme ve své moci – a pokud snad náhodou ano, tak pouze za pomoci dalších, na která se nakonec musíme pasivně spolehnout. Úspěch či neúspěch našich praktických světských činností nezávisí jen na nás, ale i na tvrdosti nože a rychlosti větru. Kdykoli hýbeme těly, jsme tělům nakonec vydáni na milost.
Mé činění, utrpení druhého
Představa „aktivity“ par excellence coby pouhé intelektuální kontemplace ovšem uspokojí jen málokoho. Aristotelský teoretik nebo stoický mudrc jsou možná dokonale nad věcí, šťastní a svobodní, avšak jejich život se jeví jako ztělesnění pasivity. Běžně přece přisuzujeme aktivitu pouze tomu, kdo něco dělá. A tímto „něčím“ nemyslíme obvykle onu subtilní „dokonalou činnost“ (teleia energeia) z Aristotelovy Metafysiky Θ.6., která má svůj cíl a svoji hodnotu v sobě samé, ale spíše obyčejnou „změnu“ (kinésis), která zasévá hodnotu ve vnímatelném, materiálním světě.
Takové změny nemusejí být výrazem dokonalé svobody, ale stále jsou naše, pokud vycházejí z nás a závisí na nás. A přestože naše fyzická činnost se v nich neustále proplétá s pasivitou, zbývá nám nakonec – alespoň v Aristotelových smířlivých očích – aktivity víc než dost. Aristotelova úvaha o aktivním (to poioun) a pasivním (to paskhon) ve 3. knize Fysiky nás však zároveň může dovést k pochybnostem, zda bychom vůbec měli po aktivitě tak bezvýhradně toužit. V čem totiž spočívají změny, které aktivně působíme? Skutečné fyzické změny nepoletují jakýmsi abstraktním prostorem ani nedlí kdesi mezi těly, jak Aristotelés jasně nahlíží, ale dějí se v tělech. Změna, kterou coby agenti působíme, se podle Aristotela nakonec musí nacházet v pacientovi, v nějakém pasivním hostitelském těle. Naivně bychom se tedy domnívali, že svou aktivitou pouze vysíláme do světa krásné změny pro všeobecné aktivistické potěšení. Každá fyzická aktivita vyžaduje korelativní fyzickou pasivitu; čím více jsme tedy v tomto světě aktivní, tím více pasivity do něj vnášíme. Když konáme, jiní musí trpět.
Touhu po vlastní aktivitě lze tedy vnímat jako další projev lidské soutěživosti a egoismu: Kdo nežere, bude žrán; kdo nebude aktivní, bude trpět. Homo homini agens. Nechopíme-li se aktivní role, přivlastní si ji druhý. Avšak vztah mezi aktivitou a pasivitou je důsledně komplementární – platí tedy i to, že přijetím pasivní role ponecháváme naopak prostor druhému člověku a jeho aktivitě. Připustit, že za určitých okolností je lepší být žrán než žrát, navíc nemusí být ani projev mesiášského komplexu, ani bezbřehého altruismu. Jakožto pasivní totiž přijímáme ve svém těle změnu – což bývá možná nepříjemné, ale přesto i dobré. Vždyť právě změnou ve vlastním těle stáváme se lepšími činiteli, neboť získáváme – jak by řekl Aristotelés – specifickou „formu“, která nám teprve umožňuje aktivně měnit okolní svět. Oheň musí být zapálen, aby mohl zapalovat jiné ohně; jsme-li dnes činní, museli jsme též někdy trpět.
Hanba apatii
Možná si naivně namlouváme, že takových změn jsme již vytrpěli dostatek, a nyní je řada na ostatních – jako kdybychom se již nemohli sami stát lepšími aktéry. Anebo si i připouštíme, že by nám jistá změna prospěla, avšak podléháme intelektualistickému bludu, že se k ní aktivně dokontemplujeme, dostudujeme, domyslíme… Skutečná proměna nás však zasáhne v celé naší tělesnosti a přinese s sebou chlad, pot, slzy, krev, bolest – i teplo a slast. Skutečnou změnu lze pouze strpět: projeví se jen tehdy, budeme-li jejími pasivními hostiteli, pacienty na cestě k uzdravení.
Za naším instinktivním odmítáním pasivity může tedy nakonec vězet i obyčejný strach z vlastního utrpení, strach pramenící z přesvědčení, že utrpení (tedy passio) a pasivita jsou zkrátka vždy špatné. Podlehnout takové obavě však s sebou nese mnohem větší zlo: apatii. Budeme-li se vyhýbat působení ostatních, vzdáme se možnosti změnit sebe i své jednání. Naše aktivita pak již nebude živou odpovědí na činnost druhých, nýbrž rigidním, monologickým sebeutvrzováním. Aktivitu a pasivitu, jež v aristotelské perspektivě nakonec představují jen dva alternující póly jednotlivých fyzických změn, které dávají tomuto světu život i hodnotu, není třeba chválit ani hanět, jen přijmout. Odsouzení náleží naopak impasivitě, apatii, netečnosti, které jsou tak často prezentovány jako projev lidské dokonalosti, avšak pramení z egoismu a marné snahy zamlčet tělesnou přirozenost lidských bytostí.
Autor studuje filosofii.