Alternativa alternativy

Festival Alternativa, který si již 26 let klade za cíl mapovat hudební území vzpírající se konvenční estetice, letos nabídl především exkurze do radikálnějších podob alternativní hudby, a to především noisu, experimentální elektroniky a volné improvizace. Tento důraz na syrové a hlukem inspirované podoby zvuku si rovněž vyžádal přesun místa konání festivalu z Malostranské besedy, klubu Kaštan a dalších tradičních dějišť festivalu do prostorů s industriálním geniem loci: MeetFactory, kde od 1. do 3. listopadu ve dvou sálech probíhala hlavní část programu, a prostoru Collbenka 1704, kde se uskutečnil o týden dříve „zádušní bleší trh“ za toto místo se slavnou průmyslovou minulostí.

Den první

Hlavní třídenní program festivalu v MeetFactory odstartovala svými decentními zvukovými plochami početná, leč zvukově nadmíru kultivovaná formace Insub Meta Orchestra. Souhra nástrojů a elektroniky, která byla výsledkem předem stanoveného rozsahu tónů nebo se řídila pravidelnými rytmickými gesty jednoho ze zakladatelů tělesa, Cyrila Bondiho, vytvářela pestrou zvukomalbu. Plynulé pohyby čtyřiadvaceti muzikantů rozestavených v kruhu, kteří se snažili, aby se zvuky všech nástrojů slily dohromady, zahalily prostor do meditativní atmosféry, v níž témbr převzal od harmonie funkci hlavního organizačního principu hudby.

Kytarista Ondrej Zajac předvedl nápaditý improvizační set, při němž využíval smyčec, looper i hromadu efektů, jakož i všelijaké rozšířené techniky hry na kytaru, pomocí nichž proměňoval kytaru tu v sitár, tu zase v syntezátor, případně ji jednoduše využíval jako prostředek k vytváření všemožných ruchů. Australskému multiinstrumentalistovi Orenu Ambarchimu se zase dařilo svou kytaru skrýt před očima i ušima posluchačů. Jeho charakteristický zvuk, precizně vytesaný do podoby atmosférického glitchového praskání i transcendentálních dronových ploch, se z velké části nesl na crescendech, která vždy dovedl až na hranici zpětné vazby.

První večer festivalu zakončila čtyřčlenná formace elektronických desperátů Dead Pigeon Dub, doprovázená analogovým VJingem Eschera Fuckera. Jejich hutný zvukový rituál byl založen na nespoutaném noisu, beatech rozechvívajících celé tělo a hypnotizující projekci, která svou téměř až stroboskopicky rychlou montáží připomínala krátké experimentální filmy Stana Brakhage. Silný dojem pospolitosti s posluchači ještě více umocňovala pozice vystupujících – všichni stáli čelem k pódiu, na němž bylo rozestavěno jen několik televizních obrazovek.

Den druhý

Německá čtveřice Elks nabídla hned zkraje druhého večera intimní spojení chroustajících kazetových nahrávek s dronovou elektronikou, kterou dynamicky a témbrově rozvádělo nevšední bublání a švitoření saxofonu a trumpety. Trio Klapper, Hodgkinson, Jørgens zaujalo jemnou, pozvolně vystavěnou taktilní improvizací, plnou klapání, hrkání a všelijakých ostatních zvuků vycházejících ze zvukových objektů Martina Klap­pera a steel kytary Tima Hodgkinsona, již jemně podkresloval bubeník Peter Ole Jørgens. V tomto zvukově nosném duchu se nesla velká část vystoupení a jen zřídkakdy hráči sklouzávali do hlasitějších freejazzových poloh. Na ty došlo, když se Hodgkinson ujal klarinetu nebo když se Jørgens více opřel do bicích, ale většinou tyto dynamicky vyeskalované momenty netrvaly déle než několik sekund. Ve zcela opačném duchu probíhala improvizace dua Spill klávesistky Magdy Mayas s rukama ve vnitřnostech clavinetu a bubeníka Tonyho Bucka, jenž se představil v trochu větší ráži, než v jaké ho mohli domácí posluchači zaslechnout o deset dní dříve v Paláci Akropolis na koncertu The Necks. Jejich set byl plný výbušných momentů a zvratů.

Vystoupení pardubické trojice Frisk si posluchače získalo především svou energií. Souhru saxofonu, kytary a bicích doplňoval hostující Ken Ganfield svým modulárním syntezátorem ukrytým v obstarožním kufru. Kapela zaplnila malý sál k prasknutí a po dvou dravých improvizačních setech zahrála ještě jeden přídavek. Druhému večeru poté dalo tečku trio (Fake) The Facts, složené z předních postav experimentální hudby – rakouského kytaristy Martina Siewerta, taktéž ve Vídni usazeného turntablisty Dietera Kovačiče, vystupujícího pod aliasem dieb13, a uznávaného švédského saxofonisty Matse Gustafssona. Zpočátku sice set působil mírně hašteřivě a vytvářel dojem, jako by si každý hrabal na vlastním písečku, ale postupně se hráči začali potkávat v rozličných zvukových rovinách, a to zdaleka ne jen v těch hlasitých. Siewert se dokonce nakonec naprosto vzdal distortionu a vydával z kytary snivé plochy, které podbarvoval Gustafsson plnými tóny barytonsaxofonu a Kovačič zase jemným chroupáním gramofonové jehly.

Den třetí

Atmosféru závěrečného večera ustanovil hutnými beaty, ale i důmyslnou prací s elektronikou, přelévající se z ostřejších dronových ploch do uklidňujícího ambientu, Jan Palatý neboli Izanasz. Jeho set plný nečekaných zlomů doprovázela projekce se statickým disproporčním obrazem jelení hlavy a pohybujícími se řadami písmen jakési smyšlené abecedy. Set jihočeské trojice Microvomit předvedl dekonstruovanou podobu kapelního zvuku, v níž freejazzově roztavené rytmy bicích narážejí na hlukové stěny baskytary a kytary. Vzápětí nastoupila Margaret Chardiet ­alias Pharmakon s hutnou noisovou vložkou: zefektovaný řezavý zpěv a mocné subbasové vibrace se draly posluchačům až pod kůži.

O vrchol večera se postarala slovenská volnoimprovizační avantcorová formace Shibuya Motors, doplněná bubeníky Didi Kernem a Balázsem Pándim. Právě díky nim a jejich rytmickému eskamotérství se zvuk tělesa, jehož základ tvoří agresivní elektronika Sláva Krekoviče, posunul blíž hardcoro­vé a metalové poloze, kterou ječivým saxofonem a vokálními skřeky dokresloval Miro Tóth. Závěr festivalu patřil beatům temného techna a slévajícím se zvukovým krajinám producentky Niny Pixel, která do svých elektronických fantazií vnáší i prvky spontánní hry na neobvyklé hudební nástroje.

Překypující mikrosvět

V průběhu festivalu byla ve foyer umístěna menší zvuková instalace Soundfield Venduly Gúhové a Michala Kindernaye, spočívající v napnutých drátech, které evokovaly troleje a elektrické vedení. Dráty, které byly snímány kontaktními mikrofony, mohli návštěvníci rozeznívat jako struny na pozadí terénních nahrávek vlakové dopravy. V kontrastu k dynamickému zvukovému obsahu byla instalace představena statickou fotografií průmyslové oblasti v okolí Smíchovského nádraží, která působila jako memento. Smíchovský brownfield by se totiž měl brzy proměnit v rušné staveniště.

Letošní ročník festivalu Alternativa představil vyústění spíše těch radikálnějších, avantgardních a experimentálních tendencí alternativní hudby – jakousi alternativu alternativy (nazíráme­-li na tuto oblast jako na širokou heterogenní skupinu žánrů, které spojuje to, že se vymezují proti hlavnímu proudu). V tomto hudebním mikrokosmu se ovšem otevírá celý svět přístupů k hudbě a zvuku a ten letošní Alternativa prozkoumala v mnoha podobách. Už jen to, že se podařilo do Prahy přivézt tak početné a renomované hudební těleso, jako je Insub Meta Orchestra, kytarovou legendu Orena Ambarchiho nebo rakousko­-švédskou formaci (Fake) The Facts, je pro Alternativu významným milníkem a velkou zásluhu na tom nese letošní festivalový dramaturg Petr Vrba, který se díky svým vlastním hudebním aktivitám s většinou účinkujících osobně zná.

Autor je překladatel a hudebník.