Victor se vrací

Poradili mi, že mám jít tři bloky na sever a zahnout doprava. Pak prý ujdu půl bloku a na východní straně ulice najdu ceduli autobusové zastávky, napůl schovanou za větvemi magnolie. Při každém kroku mi v tašce chřestily rumba koule havanské opice na baterky, kterou jsem již před dvanácti lety koupil holčičce před odjezdem z New Orleansu, kde jsem žil téměř tři roky. A magnolie a cedule tam stály uprostřed téměř dokonalého kruhu opadaných květů.

Když zafoukal vítr, zdálo se, že je chladno, ale ve skutečnosti bylo horko a člověk se cítil ulepený a potil se. V tom horku vzpomínky začínaly páchnout jako pošlý pes v mangrovnících v poledne: „Zatracenej magore,“ řekla a krev jí tekla z úst a z nosu.

V autobuse mi klimatizace osušila spánky a záda. Šest nebo sedm zastávek, řekli, a vystoupíte před velikou budovou se dvěma komíny, což je energetický závod. Zeptejte se řidiče. Je tam stanice metra. Ale v pravou chvíli jsem se zeptat zapomněl, přejel jsem, řidič zastavil autobus a ohlásil konečnou zastávku. Kam jste měl namířeno, zeptal se a já mu odpověděl. Radši jeďte vlakem, řekl mi a ukázal směrem, kterým jsem se měl vydat. Můžete se vrátit autobusem, ale o víkendu odsud jezdí jednou za hodinu, pověděl, radši jeďte vlakem. Čtyři nebo pět bloků, a už uvidíte železniční nadjezd.

Prošel jsem okolo stánků s ovocem, které voněly broskvemi, a okolo rybáren, odkud se linul pach okounů a chobotnic. V tašce, která mi visela přes rameno a natahovala krční šlachy, chřestily v rytmu mých kroků rumba koule. Objevil se železniční nadjezd s vlakem na hrbu, rychlým jako ještěrka, a v dáli se mezi houštinou budov ukázalo také moře.

Raději zůstat tady než na letišti, pomyslel jsem si, šest hodin na letišti. A poté, co jsem se podíval na moře a chvíli zpovzdálí sledoval vlny tříštící se o přístavní hráz, vyrazil jsem po dřevěném chodníku na jih, kde vykukovaly dvě horské dráhy a ruské kolo. Na lavičkách umístěných na nekonečných dřevěných chodnících, které se rozprostíraly po pláži, seděli staříci s vypracovanými těly a stařenky v širokých kloboucích, které si zakrývaly špičku nosu bílým papírem, aby se chránily před sluncem, jež v tu chvíli nesvítilo. Kdosi zvolal, a na okamžik jsem si pomyslel, že křičí na mě, na Víctora. Ale nebylo to na mě (volali rusky), a tak jsem opět sledoval moře, do kterého nejistě vplouvala plachetnice, jako by začínala cestu na konec světa.

„Zatracenej magore,“ řekla tehdy a zavřela se s pláčem do pokoje. Uplynulo dvacet let. A pak zavolala Saúlovi a řekla mu, že má strach, že by bývala byla odešla už dávno, ale litovala mě i holčičku, a teď má strach, že ji můžu zabít nebo něco takového. Ne, zázrakem se holčička nevzbudila, řekla. Ne, nemyslí si, že by jí zlomil nos, řekla, zatímco venku tropické moře prudce bušilo do nábřeží.

Moře zahalené oparem polapilo plachetnici a nyní rozostřovalo neforemný ponurý tanker, který se objevil při mém prvním doušku za okny baru. Široká okna vedla k dřevěným chodníkům a dále k písečné pláži s racky (téměř dvě stě metrů písku až do vody) a pak na moře. Barman pronesl, že tak vlhké a teplé jaro ještě nezažili.

Tropické moře prudce bušilo do nábřeží. A já ji zavolal. Ať nemá strach, že vztek mě už přešel, povídal jsem jí. Oslovoval jsem ji něžnými jmény pod dveřmi, aby mě slyšela. Neplakala ani nemluvila do telefonu. Saúl a ostatní už určitě byli na cestě. „Táhni!“ zakřičela z koupelny hlasem klidným tak, až mě zamrazilo u srdce.

Rackové poletovali nad dřevěnými chodníky, poskakovali v písku, pohupovali se na hladině poblíž pláže a létali také nad mořem, sem tam mizeli ve vlhkém oparu. Na okamžik nad vodou prorazil proud slunečních paprsků, jako by se měla zjevit ruka Boží, ale pak se nebe opět zatáhlo. Tašku jsem nechal v baru a procházel se pískem u vody, kde jsem viděl škeble kovové barvy, jimž jsem se vyhýbal, aby nekřupaly jako vaječné skořápky; krunýře hrozného kraba, jehož zde nazývají krab trnitý, a střepy lahví omleté mořem jako smaragdy.

V písku se poblíž kamení vlnolamů válela chaluhami porostlá tříkolka; a na vlnolamu se přisátí drželi šedaví krabi, škeble a nezřetelné ulity. Ve vzduchu létaly vrtulníky, letadla.

Přijel Saúl a ostatní a ona otevřela dveře a vyšla z pokoje, vzlykala a dívala se na mě. Nemohl jsem uvěřit, že je vše ztraceno. Zavřela se s nimi do ložnice a já zůstal v obýváku se Saúlem. Je mohutný a patří k těm, co si přejí být neustále v pohodě. Řekl mi, že neexistuje nikdo otravnější než osoba bez smyslu pro humor, nikdo nudnější než romantik. Ale to, co mě vytočilo, bylo oslovení chlapče.

„Jde o to, chlapče,“ řekl, „že člověk nemůže donekonečna…,“ a já mu skočil do řeči, že nejsem chlapec ani nic dalšího, a co si o sobě myslí, že se tak povyšuje, zatraceně, vždyť on sám neměl na to, aby prožíval city, oženil se s blbkou pro prachy a umí akorát sledovat stádo dobytka a válet si šunky.

Při cestě zpět do baru jsem uviděl něčí stín kálet pod dřevěným chodníkem. Šestnáct čtyřicet dva, řekl barman. „Dvě hodiny,“ pomyslel jsem si, „vyrazit za soumraku.“ Zavřel jsem oči a cítil závan džinu z martini, které mi ledově stoupalo do lícních kostí. Někdo si ke mně přisedl na bar a zakryl výhled na moře a na okamžik mě popadla chuť něco mu říct. Ale uvážil jsem, co by se mohlo stát, kdyby se rozhodl nepohnout, a přenesl jsem si skleničku na kraj barového pultu, blíž ke dveřím. Albín s tlustými růžovými brýlemi přešel po dřevěném chodníku a jedl při tom zmrzlinu. Ze stánku stojícího vedle baru se linul pach hranolků a mastných obalovaných krevet.

Když jsem přišel k sobě, držel jsem bronzovou sochu Svobody, kterou nám přivezl tchán z jedné cesty. Všichni mě drželi, Saúl se ozbrojil židlí jako cirkusový krotitel. Jakmile jsem si uvědomil, že mám v ruce sošku, zahodil jsem ji a řekl, že už mě můžou pustit, a tak mě nechali. Saúl vrátil židli na místo v jídelně a odešel a mne Sofía, Saúlova sestra, odvedla do koupelny a začala mi kysličníkem ošetřovat natržené obočí. Zeptal jsem se na ženu a Sofía odpověděla: „Je tamhle s holčičkou a přeje si, abys odešel.“

Stmívalo se a bylo načase vyrazit. Jelikož se světlo vytrácelo velmi pomalu a rozšiřovalo při ústupu černá mračna, která nahradila vlhký opar, a jelikož se rackové zdáli být čím dál tím početnější, rozhodl jsem se půl hodiny počkat, než padne úplná noc. Naproti baru proplul remorkér se všemi světly rozsvícenými – následován racky, kteří v tom světle působili víc jako netopýři než ptáci, plul po hladině, na níž se rozlilo více černého inkoustu než zbytků světla.

„Jděte po hlavní třídě,“ řekl mi barman, „ale nechoďte tudy,“ a ukázal na ulici ústící z pláže, rovnoběžnou se ztrouchnivělou horskou dráhou zarostlou houštím, „protože vás můžou přepadnout. Běžte tudy, mezi atrakcemi,“ řekl a já prošel s taškou mezi světélkujícími rámusivými atrakcemi, kde lákali na vousaté dámy nebo trpasličí argentinské koníky, mezi atrakcemi, kde se smělo střílet zrezlými puškami klaunům do tváře a vyhrát modré králíky s vykulenýma očima, některé v nadlidské velikosti.

Po nájezdu na dálnici se mě taxikář zeptal na čas odletu. „Bez problémů,“ odpověděl, když jsem mu to řekl.

Kdyby se mě někdo ptal, kvůli čemu se chci vrátit, nedovedl bych uvést nic konkrétního: holčička, snad, barvy, velká hejna terejů. Rád bych se ocitl v městečku, kde cikádami obsypané mandlovníky odolávají horké záři poledne, a sledoval barvy vlajky na škole a na radnici komíhat se jako vláčná křídla papouška ary. Je to touha vrátit se a tak docela nevědět kam; cosi na kraji zorného pole, co zmizí při pokusu zaostřit.

Jednoho dne, po delší době strávené v New Orleansu, zatímco jsem si zouval boty s přilepenými kousky betonu, jsem si uvědomil, že tehdejší jizva je stále otevřená, jako věčná brázda v moři poté, co loď zamíří přídí ke dnu. Nedokázal jsem na ni zapomenout. Za mostem se blesk rozvětvil jako vzdušné kořeny mangrovníku a provazy deště se náhle tříštily o čelní sklo.

Vyměnila zámky na dveřích a dala mě zatknout tu noc, kdy jsem jí volal, zvonil, házel kamínky do oken, aby mi otevřela a abychom si promluvili. Když se další den ujistila, že jsem střízlivý, nechala mě propustit. Vzal jsem si dovolenou a zmizel v přístavních nálevnách.

Stěrače nestíhaly. Spočítal jsem tu trochu peněz, co jsem měl, a zeptal se na čas taxikáře, který mě zřejmě neslyšel kvůli bušení deště. „Ale co, nedá se nic dělat,“ pomyslel jsem si a vtom jsem na něj bezděky křikl, ať sebou hodí, a on odpověděl, že se nedá nic dělat, že s bouřkou doprava houstne, šéfe.

A pak jsem musel utéct i z přístavních náleven (chtěl jsem ji zabít) na loď kapitána, který mě před New Orleansem znovu opil, abych se bez záchvatů paniky uvelebil jako faraon, pronesl, v noře velikosti rakve, kterou pro mě uvolnil uprostřed ohromného nákladu banánů. Vystoupil jsem sinalý a špinavý na opuštěná přístavní mola a vkročil do města jako přízrak za již modrající noci, když na ulicích splývali první lidé mířící do práce a poslední opilci.

Řidič sdělil, že z jednoho mostu vyjel ­ka­mion a spadl do řeky. Museli jsme pátrat po objížďce. A zatímco jsem si představoval řidiče kamionu sedícího v kabině na dně řeky s vyvalenýma očima a splývavými vlasy, taxík vybíral prudkou zatáčku, až se mi udělalo nevolno, a opouštěl dálnici. Přiřítily se dvě houkající sanitky a osvítily kapky vody a mlhu, které se srážely na oknech.

Uháněli jsme ulicemi mlhavé temné průmys­lové zóny. Projeli jsme kolem ohromného pilíře jednoho z visutých mostů a najeli na další dálnici, která se náhle vznesla nad čímsi, co se zdálo být hřbitovem rozlehlým jako moře, kde se tísnily náhrobní kameny a krypty. Řidič mě spatřil otírat rukávem košile zamlžené okénko a řekl, že se jedná o nejobydlenější hřbitov na světě. Opět jsme sjeli z dálnice, třikrát nebo čtyřikrát prudce zabočili a zas jsme se ocitli na dálničním nadjezdu, kde provoz opět houstl jako želatina.

Znovu je vše ztraceno, pomyslel jsem si. Po chvíli jsem to svěřil taxikáři a on mi odpověděl: „Třeba zdrží let, šéfe.“

„Vykašlete se na to, odvezte mě tam, kde jste mě nabral, pamatujete se?“ řekl jsem a při první příležitosti jsme sjeli a taxík, vítězoslavný jako kočár v dešti, jako by se nyní rozlétl po dálnicích, kde v tom směru nebyly zácpy.

Vysadil mě u rampy a já po ní šel nahoru za chrastění rumba koulí, přikrytý novinami, které mi uchvátil vítr, sotva jsem stoupl na dřevěný chodník. „Proč toužit po návratu, když to není možné,“ pomyslel jsem si. Moře se vyjasňovalo a bouřková mračna se stahovala na jih. Oblohu protnulo letadlo, osvětlené jako zámek, a já si řekl, že je to asi to moje.

Bar vrhal na dřevěný chodník obdélník světla a tam v dáli, v temnotě, bylo možné dohlédnout až na zpěněné vlny. Džin z martini mi opět ledově stoupal do lícních kostí.

Hotel Shore, poradili mi, nechoďte do Surfu, vyjděte na hlavní třídu a přímo naproti jižnímu vchodu do zábavního parku stojí hotel. Nebude tam moc čisto, ale není tam ani draho a v žádném případě nebezpečno, řekli mi.

Nazítří se rozednilo do města zalitého sluncem a já šel s lehkostí po hlavní třídě a zahnul doleva k moři. Vlhko nezmizelo. Na chodníku se v křišťálovém světle jasně rýsovalo psí lejno a opodál, téměř až u ztrouchnivělé horské dráhy, na dřevěném chodníku svítilo dokonalé orosené racčí pírko.

V každém záhybu kostry horské dráhy, jejíž obložení bylo ve stejném stavu jako u lodí, které zůstaly příliš dlouho vytažené na plážích, se pnuly popínavé rostliny plné modrých zvonkových květů, které se otevírají pouze v ranním čase.

Prý jsou jich tam u nás spousty, ale už si ani nedokážu vzpomenout, jak jim říkáme.

Ze španělského originálu Víctor viene de regreso (z knihy El rey del Honka­-Monka, Seix Barral, Planeta Colombiana, Bogotá 2017) přeložila Martina Kutková.