Žádné společné komemorace, výstavy ani ceremonie – sté výročí založení Jugoslávie se dá jen těžko srovnat s oslavami století samostatné republiky u nás. V postjugoslávských zemích se vznik společného státu zpětně jeví jako problematická záležitost a důraz se klade na hledání národních mýtů.
Sté výročí vzniku společného státu Jihoslovanů je oproti tomu československému či polskému dost opomíjené. Jednou z příčin je rozpad státu v první polovině devadesátých let, který nebyl v žádném případě sametový, naopak šlo o nejkrvavější evropský konflikt po ukončení druhé světové války. Jednotlivé postjugoslávské společnosti dodnes netuší, jak naložit se společným dědictvím. O vzniku Jugoslávie a pozdějším životě v ní totiž existují různé, navzájem velmi odlišné narativy.
Chorvatské dilema
Nejkomplikovanější situace je z tohoto hlediska pravděpodobně u Chorvatů, kteří v historii prokázali velkou vůli k integraci, ale i největší averzi vůči společnému životu s ostatními jižními Slovany. Inspirována hnutím takzvaného lyrismu v druhé půlce 19. století, vypěstovala si chorvatská inteligence ve skomírajícím Rakousku-Uhersku doslova jugoslávskou obsesi – od sochaře Ivana Meštroviće přes spisovatele Tina Ujeviće a Antuna Gustava Matoše až k velikánovi chorvatské literatury 20. století Miroslavu Krležovi. U Ujeviće a Matoše se jugoslávský charakter vyjadřoval především touhou po tehdy svobodném Bělehradu a svobodně se rozvíjející srbské kultuře. U Krleži šlo zase o osvobození v marxistickém smyslu. Synonymem toho se v Krležových dílech stala Halič, kde chudí chorvatští mužikové masově umírali v prvních liniích rakouské armády. Krleža byl ovšem zklamaný, protože ve vysněné Jugoslávii chorvatského mužika nečekalo osvobození, ale jen další utrpení pod feudalistickou nadvládou srbského královského dvora Karađorđevićů. Připomeňme, že první Jugoslávii zcela chyběl ekonomický úspěch jako integrační faktor – oproti vysoce průmyslovému Československu zůstalo jihoslovanské království zemědělskou a negramotnou periferií Evropy.
A právě zde vzniká dilema dnešního Chorvatska, které na konec první světové války a zrození první Jugoslávie bez revize společenských, ekonomických a politických poměrů může jen těžko vzpomínat v dobrém. Jednou z možností by bylo přijmout za své společné vítězství se Srby v první světové válce – mnoho chorvatských mužů dobrovolnicky bojovalo v srbské královské armádě. To se ale dnes nezdá aktuální, protože Chorvatsko se v posledním třicetiletí chce posouvat směrem od Bělehradu k Vídni a Berlínu a ve společensko-politickém systému nechává velký prostor katolické církvi. Druhou možností je ovšem přihlásit se k poražené straně. I proto Chorvatsko zvolilo k letošním oslavám vlažný přístup a pravicová prezidentka Kolinda Grabar-Kitarović využila oficiální připomínku konce války v Paříži k pokračování své jízdy na vlně fotbalové diplomacie. V samotném Chorvatsku byl dominantním společenským tématem film notorického popírače holocaustu Jakova Sedlara o sto letech srbského teroru nad Chorvaty, jemuž dělala reklamu i veřejnoprávní chorvatská televize.
Vedoucí úloha Srbů
Pro Srby mají sto let staré události naopak velký význam, i když se samotnou Jugoslávií to přímo nesouvisí. Společný jihoslovanský stát byl pro ně spíše prostředkem ke splnění pradávného snu sloučit všechny Srby z regionu v jednom státě. Jak důležité to pro ně ještě dnes je, ukazuje velkolepé odhalení monumentálního pomníku krále Petra I. v Novém Sadu, hlavním městě někdejší rakousko-uherské provincie Vojvodina. Právě na oslavy tohoto typu se okolní státy dívají podezíravě, hlavně tedy Bosna a Hercegovina nebo Černá Hora. Poslední zmíněná republika se pokouší najít nový politický domov v NATO a Evropské unii a rozloučit se se starou pověstí „zachránce původního srbství“, kterou má od dob národního obrození. Nejspíš proto jsou letos vzpomínkové akce v Černé Hoře spojené se silnou kampaní, odsuzující připojení k Srbsku v roce 1918.
V centru srbského narativu ovšem tkví něco jiného – totiž ona ze srbského pohledu obrovská oběť, kterou tato malá země ve Velké válce přinesla svobodné Evropě. A skutečně, ztráty Srbska v prvním globálním konfliktu byly obrovské. Celkově položilo život kolem milionu srbských vojáků a civilistů, což představovalo zhruba dvacet procent tehdejší populace. U Srbů tak vznikl pocit, že jim v novém státě přirozeně náleží vedoucí úloha. Zde se také rodí strach menších národů Jugoslávie z takzvané velkosrbské hrozby. Tento strach se stal ve válkách ze začátku devadesátých let z velké části realitou. Pro samotné Srby je ale rok 1918 spjat s vědomím, že stáli na správné straně – už nebyli bývalou osmanskou kolonií na okraji kontinentu, ale součástí jeho jádra. Dnes vnímají postoj Západu vůči demokratickému Srbsku po pádu Miloševićova režimu jako zradu.
Připomínky letošního výročí vzniku Jugoslávie tedy svědčí spíš o hledání dávných mýtů, které by byly použitelné i dnes, než o skutečné reflexi. V tom se ale jihoslovanský přístup od toho českého příliš neliší.
Autor je srbokroatista a novinář.