Fenomén Dračího doupěte neodmyslitelně patří k devadesátým letům a době transformace. Specifický herní únik do světa, v němž může být hrdinou každý, byl především vyjádřením touhy po dobrodružství, ale také spolkovým projevem v jinak individualizované době. A stál u zrodu jedné subkultury.
Kdyby Dračí doupě vzniklo o pár let dřív jako undergroundová zábava, nejspíš by se stalo součástí příběhu o pasivním odporu proti normalizačnímu režimu. Útěk před šedí reálného socialismu do barvitých dobrodružství s elfy a trpaslíky by byl lehce excentrickou součástí obecného úniku do soukromí, jejž s sebou normalizace nesla. Ve skutečnosti je tento fenomén českého hraní na hrdiny spjatý s dobou, která byla daleko komplikovanější než konec osmdesátých let. Dračí doupě náleží devadesátkové euforii, k níž patřilo nejen nadšení nad vším, co bylo součástí do té doby obtížně dostupné západní popkultury, ale i vůle k vlastní kreativitě, byť by její tón udávaly západní vzory. Je takřka nemyslitelné, že by „dračák“, jak se hře přezdívalo, vznikl v roce 2000. V té době by se nepochybně přeložil některý ze zavedených západních herních systémů. Na začátků devadesátých let ale ještě nebylo jasné, jestli náhodou nedokážeme spoustu věcí lépe sami. Nakonec i podoba hlavního „questu“ postkomunistické společnosti, ekonomická transformace, se děla originálně českým způsobem a měla za cíl přemístit státní majetek nejen do soukromých, ale i pokud možno do českých rukou.
Fantasy vítězí
Americká RPG Dungeons and Dragons (D&D) se zrodila v roce 1974 z fantasy suplementu ke středověké válečné hře s miniaturami a podržela si tak důraz na pravidla, tabulky a kostky, který převzalo i Dračí doupě. Ale na rozdíl od anglosaského prostředí, v němž bylo možné fantasy literaturu přehazovat vidlemi, v tom českém se nebylo moc oč opřít. Tolkienův Hobit (1937) sice vyšel v roce 1978, k vydání Pána prstenů (1954–55), přeloženého od počátku osmdesátých let, došlo ovšem až v letech 1990–92. Paradoxně jej v češtině mohli číst hlavně disidenti a nonkonformní intelektuálové, do jejichž prostředí jej „vypustila“ sama překladatelka Stanislava Pošustová. Žil v něm někdy velmi podivuhodným způsobem, který si s některými bizarnějšími projevy her na hrdiny v ničem nezadal. Možná i díky tomuto sepětí byla popularita Pána prstenů, když konečně vyšel, obrovská a Tolkienovy romány četl v té době skoro každý.
Na rozdíl od sci-fi, která přece jen dokázala lépe zapadat do ideových rámců státního socialismu, a tak se vydávala i v oficiálních nakladatelstvích, zůstávala fantasy až do roku 1989 víceméně doménou fandomu. Přes šíření překladů ve strojopisných fanzinech a využívání struktur vybudovaných letitou tradicí scifistického sebeorganizování měla ale i v samotné komunitě fanoušků fantastiky spíš podřadné postavení. Na rozdíl od sci-fi ji provázela pověst čistě oddechové literatury, která nepřináší závažná témata a neláká talentované spisovatele. Českoslovenští scifisté ale ze zřejmých důvodů nemohli dohlédnout, že ve světě zažívá sci-fi úpadek, kdežto popularita, a s ní částečně i renomé, fantasy roste.
Příčin bylo patrně víc, ta zásadní nicméně spočívala v tom, že optimismus spojený s rozšiřováním lidských horizontů a představou, že přes všechna škobrtnutí jsme na dobré cestě, který byl charakteristický pro poválečné třicetiletí, se vytratil. A ani další žánry zábavné literatury na tom nebyly o moc líp. Historické romány byly zatíženy narůstajícími znalostmi o historii a klasická cestopisně-dobrodružná literatura spjatá s kolonialismem, který bylo čím dál obtížnější romantizovat. Pokud čtenáři chtěli prožít dobrodružství, jež nepřinášela depresi nebo nelehká morální dilemata, vlastně jim nic jiného než fantasy nezbylo. Jen ona přinášela dobrodružné příběhy v exotických zemích, které byly mnohdy blízké evropskému středověku a v nichž otázky dobra a zla bývaly zpravidla černobílé, někdy až příliš doslova. Podezření, že v klasické heroické fantasy je cosi hluboce reakčního, není zcela nepodložené, nakonec romantický pohled na středověk je jedním z jejích zdrojů. S tou výhodou a nebezpečím, že fantasy nehrozí žádná demytizace. Zakladatel moderního dějepisectví Leopold von Ranke začal studovat středověk, protože jej okouzlily romány Waltera Scotta, a došel k tomu, že okouzlující je právě proto, že s romantickou literaturou nemá nic společného. Podobné vystřízlivění z fantasy je o dost obtížnější.
Důvod k útěku
V mnoha ohledech je fascinující, že první verze Dračího doupěte vyšla bezprostředně po pádu komunistického režimu v roce 1990. Vypovídá to o síle předlistopadového fandomu, byť se v něm téměř každý znal s každým, a o nepřerušených kontaktech se západní popkulturou, často uskutečňovaných přes země socialistické soustavy s méně konzervativními režimy, než byl ten československý. Zároveň to ale ukazuje, že pozdní normalizace produkovala mnoho cest, jak realizovat své zájmy a záliby, a devadesátá léta ani tak nebyla katalyzátorem zrodu věcí nových, jako spíš umožnila do té doby koncentrovaným proudům fanouškovských undergroundů slít se (a zředit) v širokém mainstreamu veřejného života.
Z hlediska příběhu o možnostech otevírajících se po pádu komunistické diktatury by se mohlo zdát paradoxní, že se někteří místo podílu na vybarvování příslovečné normalizační šedi vrhli do imaginárních kobek bojovat se skřety o neméně imaginární pytle zlata. Ve skutečnosti to jen potvrzuje, že i státní socialismus byl verzí západní modernity a v mnoha směrech jí zůstával navzdory vší gerontokratické skleróze i během pozdní normalizace. Polovina sedmdesátých let, kdy si na hrdiny začíná hrát předměstská, středostavovská Amerika, se příliš nepodobá situaci Československa počátku devadesátých let, probouzejícího se z normalizačních preferencí, které definovaly realismus tak úzce, že každá fantastika se zdála revoltou. „Únavu z moderního“ ale Amerika v letech mezi Nixonem a Reaganem a polistopadové Československo mohly docela dobře sdílet, i když v druhém případě nabírala originální postsocialistickou podobu.
Ta byla spojena s představou osvobozené kreativity, o níž sice nebylo v devadesátých letech jisté, jestli se lépe realizuje ve volném trhu, organizovaném zločinu nebo občanské společnosti, nepochybné zázemí měla ale v soukromých vesmírech chataření, kutilství a spolkaření pozdní normalizace. Ty zůstaly jistotou v nejistých časech ekonomické transformace a Dračí doupě na ně dokázalo plynule navázat a stvořit paralelní realitu pro širokou komunitu hráčů a hráček. Spolkový aspekt se v individualistických devadesátkách spojil s touhou po dobrodružství tradičnějšího střihu, než jaká nabízela malá privatizace. Podobně jako D&D ani Dračí doupě nebylo jen společenskou hrou, ale také jedním z důležitých pojítek tvořící se subkultury.
Odvaha snít
Nad čtverečkovaným papírem bylo možné nejen snít o dobrodružstvích, která život nenabízel, ale také ve světě s jasnými pravidly zlepšovat své schopnosti, i když byly jen „papírové“ a zůstávaly vydané všanc hodu kostky. Kobky nabízely mnoho věcí, které běžný život postrádal: hrdinství, možnost dělat rozhodnutí, na nichž záleželo, schopnost postavit se mocným. Prostorů, kam na konci 20. století mohla imaginace migrovat, bylo pomálu. Na mapách nezbyla bílá místa, vesmír působil děsivě, a fantasy se tedy zdála možná jediným adekvátním lékem. Z hlediska herních principů mohla hra D&D vzniknout v sedmdesátých letech na poli jakéhokoli žánru, z hlediska zužujících se horizontů imaginace nemohla volba padnout na nic jiného.
Hráči a hráčky hledali v doupatech totéž, co generace čtenářů a čtenářek hledaly v literatuře. Eskapismus byl pro velkou část kulturní produkce vždycky naprosto všeobecný, nakonec v emblematické postavě Cervantesova Dona Quijota je touha po instantních dobrodružstvích do naší kulturní zkušenosti vpálena velmi hluboko. Dvacáté století přineslo „jenom“ zevšeobecnění kultury, která do té doby znamenala jen vysokou kulturu elity. Z minulosti známe dodnes převážně jen tu, a například o kulturním vyžití drtivé většiny obyvatel novověké Evropy neví krom pár odborníků nikdo nic. Ve dvacátém století ale byla vysoká kultura postavena vedle kultury populární, nyní masově rozšířené, a začaly spolu vést daleko bezprostřednější dialog.
Demokratizace na kulturním poli ale neznamenala zánik všednodenních hierarchií a úniková funkce kultury nezmizela. K formální rovnosti patří i trvalé rozčarování nad nutností hrbit se před šéfy, jež svou všeobecnou platnost vyjevuje v poučce, že „nadřízené je třeba poslouchat“, kterou nám vtloukají do hlavy už na základní škole. Není se co divit, že hledáme světy, v nichž můžeme skutečně něco změnit a dočkat se za to uznání. Touha po dobrodružství, které se uskuteční aspoň na papíře, jen tak nezmizí.