V doupěti vlastního psaní

V letní příloze časopisu Host (č. 6/2017) jsem si s velkou chutí přečetla kratší text Jakuby Katalpy s názvem Na vesnici. Jak moc jsem se mýlila, když jsem si začala myslet, že obdobně by se mohl odvíjet i její nový román Doupě (2017), který pak vyšel na podzim stejného roku! Časopisecký text Na vesnici totiž představoval volně plynoucí, až civilní způsob psaní, který naprosto přirozeně, ale přesto zřetelně pojmenovával kontury životního stylu mladého páru, jenž se rozhodl, že se přestěhuje z města na venkov. Katalpa popisuje sžívání s nově pořízeným domem i se societou vesnice a problémy, které z toho pramení. I v tak krátkém útvaru se jí podařilo zachytit obecný společenský problém dneška vtělený do otázky „Kde a jak budu žít?“. Výpověď, formulovaná jako záznam sdělované zkušenosti, měla navíc kouzlo autenticity, ale současně i potenciál jakési obecnější platnosti. Zažívala jsem radost z toho, že se někdo z autorů mladší střední generace (tedy těch narozených kolem roku 1980) odhodlal napsat román tematizující zcela obyčejnou lidskou zkušenost, která díky způsobu výpovědi otevírá individuální dimenzi prožívání světa.

Příliš mnoho linií

Na román Doupě jsem tedy kladla poměrně vysoké nároky a měla jsem nemalá čtenářská očekávání, založená nejen na zmíněném časopiseckém textu, ale i na předchozím autorčině románu. Ovšem pokračování započatého čtenářského příběhu se nekonalo. Katalpa se zřejmě chtěla šíří svého záběru vyrovnat svému předešlému románu ­Němci (Host 2012; recenze v A2 č.13/2013), jímž vzbudila poměrně velkou pozornost u čtenářské i kritické obce.

O novém románu se nedá říct, že by působil nepřehledně, ale až příliš demonstruje svou konstruovanost. I když se jednotlivé segmenty textu čtou dobře a mohou být svým způsobem i čtenářsky atraktivní, v rámci celku nelze zcela obhájit jejich souvislost a zdá se mi, že ani způsob jejich kombinace není funkční. Román tvoří několik paralelních linií: příběh seniorky Květy, křehkost vztahu japonského páru Hidekiho a Akiko, vyprávění o Vietnamce Hoang přesídlivší do Prahy. Zásadní otázka pro scelující čtení románu pak zní, co má být hlavní spojnicí těchto vedle sebe postavených příběhů. V okamžiku, kdy si na ni čtenář odpoví, je zaručeno, že pro něj bude tento román představovat soudržný a smysluplný celek. Pro mne se však tato otázka rozpadá do mnoha dílků čtenářského puzzle a mnohost možností, jak uvažovat o smyslu celku, v tomto případě nepovažuji za svědectví o interpretační bohatosti románu, ale spíše o čtenářově fantazii a schopnosti si domýšlet. Některá vysvětlení souvislosti jednotlivých linek jsou totiž spíše nadinterpretací, než že by souzněla s nabízeným textem.

Spojujícími prvky románu tak vedle zmíněné osamělosti a v nakladatelské anotaci deklarovaného míjení může být binarita pozic postav: silné ženy tu zpravidla jednají proti – nebo navzdory – slabým mužům (Květa má převahu nad Ptáčkem, Akiko nad Hidekim, Květina dcera Eva ke svému životu a k výchově dítěte dokonce muže ani nepotřebuje).

Když ptáčka lapají

Primární příběhovou linií je vyprávění vševědoucího vypravěče z pohledu Květy. „Od chvíle, kdy Jiří zemřel, si připadala zbytečná. Nelíbilo se jí, jak žije, ale zároveň se cítila trochu provinile kvůli tomu, že touží žít jinak. Bylo jí sedmdesát jedna let a byla vdova, copak se před ní otvírala ještě nějaká perspektiva?“ Květa se jednoho dne rozhodne, že „polapí“ pošťáka Bohumila Ptáčka do předem připravené místnosti (pečlivě chystaného doupěte) ve sklepě své vily, aby mu tam mohla převyprávět příběh svého života. Skrze akt vyprávění se Květina představa o životě, jaký chtěla prožít, má stát skutečnou. Jenže stejně jako v rámci knihy neustále čekáme na nějakou aktivitu, nějaký čin, například na vzpouru Bohumila Ptáčka proti nedobrovolnému arestu, čekáme i na to, co Květa Ptáčkovi řekne – a ona mu v podstatě neřekne téměř nic. Období, kdy je vězněn, je popisováno právě jako Ptáčkův způsob uvykání na režim života v péči Květy: místo aktu vyprávění máme co do činění s aktem věznění a adaptace na nastavené podmínky, protože čtenář se vlastně nedozví, jakou verzi svého života Květa Ptáčkovi odvyprávěla. Střípky jejího života poznáváme z jejích reminiscencí, ale nevíme, jak je interpretuje pošťákovi. V jednu chvíli se objeví na scéně i revolver, zůstává ale pouhou rekvizitou, stejně jako ono vytvořené doupě, a těmto umělým rekvizitám bohužel nelze zcela věřit.

Co se naopak Katalpě v rámci tohoto příběhu stárnoucí ženy podařilo, je ukázat na jeden problém současné společnosti, a sice na pokřivené vztahy rodičů s dětmi, na to, jak se může proměnit vztah rodičů a dětí, když už děti přestaly být dětmi. Květin vztah s dcerou Evou se odvíjí na rovině něco za něco, což je naprosto šílená skutečnost ve vztahu, který by měl fungovat na principu bezpodmínečného přijetí toho druhého. I v příběhu Akiko a Hidekiho se objeví obdobné téma, ale pojaté jinak: rodiče zasáhnou, když Hideki není schopen postarat se o Akiko. Při čtení jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že oba příběhy by si zasloužily samostatný román a mohly by při rozpracování fungovat jako svébytné texty. Takto to působí, jako by autorka potřebovala naplňovat nějaký předem stanovený rozsah.

Multikulturní momentky

Až příliš z románu vyčnívá snaha pojmout svět multikulturně, postavy s různým kulturním zázemím se shodou okolností ocitají na delší nebo kratší časový úsek v Praze, ale o svébytnosti kulturních prostředí, z nichž pocházejí, se toho krom nějakých povrchových atributů zase tolik nedozvíme.

Román je také nasycen různými typy intertextuálních odkazů: v knize je například zmínka o Písečné ženě (1962, česky 1962, překlad Miroslav Novák) Kóba Abeho nebo o Sběrateli (1963, česky 1988) Johna Fowlese; obě zmíněné knihy spojují s Doupětem motivy únosu, zmizení a přebývání v nucené izolaci. Pošťák Bohumil Ptáček čte Pěnu dní(1947, česky 1967) Borise Viana, zmíněn je Nabokov.

Interdisciplinární rovinu a otevření dialogu s jinými druhy umění zde zastupuje například motiv fotografie. Ten prochází přímo linií příběhu – Hideki zachycuje své cestování na fotografii, aby mohl snímky poslat Akiko, a mylně se domnívá, že tím u ní vzbudí dojem, že je jejich prostřednictvím v jeho blízkosti –, ale je patrný i v koncepci a strukturaci textu. Některé kapitoly jsou tak stručné a krátké, že působí graficky i verbálně jako momentky. Tyto pasáže román lyrizují, případně mají fungovat jako elipsy či zkratky. Problém je, že ne vždy mají výpovědní hodnotu. Kapitolu Polévka například tvoří jediná věta: „Hoang Thi Anhová připraví k večeři hueskou nudlovou polévku se směsí vepřového a kuřecího masa.“

Doupě se skládá ze silných jednotlivých motivů, jež jsou do světa textu vhozeny jako kameny do vody, které sice vodu rozčeří, ale pak nenávratně zmizí. Stejně jako čtenářský zážitek z celého románu. Neustále jsem totiž byla sužována iritující otázkou, zda čtení této knihy má smysl. Postavám nelze příliš věřit a grafické uspořádání jen upozorňuje na umělost celého projektu. Kéž by Katalpa raději rozpracovala svůj autentičtější text Na vesnici!

Autorka je bohemistka.