Když lidé ze Západu uvažují o útlaku, jemuž jsou vystavovány muslimské ženy, mají sklon myslet a rozhodovat za ně. Nevědomky tak vklouzávají do role kolonizátorů, kteří si neuvědomují, že namísto domnělé emancipace mohou přinášet jen jinou formu útlaku.
Otázka z podtitulku tohoto textu není provokace, i když by tak mohla působit – jednak s ohledem na tematické zaměření tohoto čísla, jímž je feminismus v islámském prostředí, a jednak v kontextu české celospolečenské islamofobní hysterie. V prvním případě je položená otázka paradoxní jen na první pohled, neboť feministky zpravidla nechtějí, aby je někdo zachraňoval. Zachraňování žen je jedním z mnoha patriarchálních stereotypů, kterých se zastánci feminismu – muslimští i nemuslimští – snaží vyvarovat. Druhý kontext již potřebuje trochu více vysvětlení. Islamofobie, jakožto i další světonázory založené na nenávisti a strachu, ráda operuje se stereotypy a předsudky, a proto často přebírá „osvědčené“ prostředky od podobných ideologií, například od antisemitismu nebo i z koloniální terminologie. Patří sem i „boj za práva utlačovaných muslimských žen“, což je jedno z oblíbených hesel českých „islamoklastů“.
Jeden, nebo mnoho islámů?
Cílem tohoto textu není analýza české islamofobie, jedna společná premisa nicméně výrazně determinuje jak protiislámské hnutí, tak i západní vnímání feminismu v muslimských kontextech. Je to esencialistické vnímání islámu. Islám je viděn jako celek, který je jednotný a „všude stejný“, přičemž se vychází zpravidla z nejkrajnějších případů. Když se objevilo v médiích, že příslušníci takzvaného Islámského státu usekávají hlavy svým nepřátelům nebo že afghánské hnutí Tálibán nutí ženy nosit burku, západní média a veřejnost to povýšili bezmála na běžnou muslimsku praxi. Takové vnímání islámu – jako něčeho abstraktního stojícího mimo čas a prostor – ovšem známe z teorie orientalismu, kterou rozvinul americko-palestinský badatel Edward W. Said. V jeho pojetí „Orient“ není konkrétním geografickým místem, nýbrž předmětem i produktem západní imaginace. Islamologové a zejména antropologové islámu proto již několik desetiletí zdůrazňují pluralitu „islámů“, které definují jako soubor samostatných, i když vzájemně propojených a mezi sebou intenzivně komunikujících tradic, které jistě sdílejí základní náboženské učení, ale liší se od sebe kulturně, politicky, společensky i nábožensky. Islám je tedy nejednotný a plný vnitřních kontroverzí.
Třebaže takřka každý – až na zastánce islamofobie a islamismu – uzná nutnost nevnímat 1,6 miliardy muslimů jako homogenní masu, v praxi je to poněkud obtížné. Pluralitní definice „islámů“ je pro západní veřejnost jednoduše nejasná a pro většinu médií nečitelná. Ne však pro všechna. Důležitou výjimkou je například britská stanice BBC, která ve svém zpravodajství a zejména ve svých dokumentárních filmech ukazuje muslimy a muslimky vždy v konkrétních kontextech, nikoliv jako démonizovanou beztvarou masu. Z takového pohledu těží zejména muslimské ženy, které v dokumentárních seriálech jako například Women in Black (Ženy v černém, 2008) nebo Muslim Driving School(Muslimská autoškola, 2010) konečně vystupují z „harémů“ postavených z patriarchálních předsudků muslimských společností i ze západní neznalosti a ignorance. Vykročit ze stínu esencialistického islámu, této obrovské konstrukce postavené v průběhu století křižáky, koloniálními úředníky, romanopisci, Hollywoodem i islamisty, je nevyhnutné, pokud chceme zbavit muslimky stereotypního obrazu anonymní, submisivní, bezhlasé a potlačené ženy „za závojem“.
Důvodem je vláda
Pravda je, že postavení muslimských žen často není záviděníhodné. Co je ale důvodem? Dobře to ilustruje historka z úvodu knihy egyptsko-palestinské antropoložky Lily Abu Lughod Do Muslim Women Need Saving? (Potřebují muslimské ženy zachránit?, 2013), jejíž název jsem použil v podtitulku svého článku. Píše: „Pila jsem čaj se Zajnab, vesničankou z jižního Egypta, kterou znám už řadu let. Dozvídaly jsme se jedna od druhé, co je nového, a pak se mne milým způsobem zeptala na můj výzkum. Vysvětlila jsem jí, že píšu knihu o tom, jak si lidé na Západě myslí, že muslimské jsou ženy utlačovány. Zajnab odvětila: ‚Ale vždyť mnohé utlačovány jsou! V mnoha oblastech nemají svá práva, třeba v práci nebo ve vzdělávání.‘ Překvapila mě její vehemence. ‚Ale je tím důvodem islám?‘ zeptala jsem se. ‚Na Západě si myslí, že ty ženy jsou utlačovány islámem.‘ Zajnab byla šokována: ‚Cože? Samozřejmě, že ne! Důvodem je vláda.‘“
Názor jedné egyptské ženy jistě nemá všeobecně platný charakter, ale jak zdůrazňuje i americká filosofka libanonského původu Azíza al-Hibrí, islám sám o sobě není nástrojem patriarchálního útlaku. Spíše je to tak, že patriarchální společnosti, v nichž vznikl, zdeformovaly jeho původní poselství. Ostatně, když se podíváme na postavení hinduistických žen v Indii nebo buddhistických v Thajsku, neliší se příliš od situace muslimek v Egyptě nebo Maroku.
Zcela jiný názor oproti tomu zastávala marocká socioložka Fátima Merníssí, která idealizovala předislámské období a tvrdila, že islám ženy nutí zastávat podřadné pozice. Paradoxní je, že v jejím rodném Fezu v roce 859 založila nejstarší fungující univerzitu Qarawíjín právě žena, Fátima al-Fihríja, vlivná obchodnice, jejíž společenské postavení bychom mohli stěží považovat za podřadné. Příkladů pro i proti by bylo možné najít po celém muslimském světě a v jeho historii bezpočet, ale měli bychom se vyvarovat propojování vzájemně nesouvisejících jevů do jednoho esencialistického islámu. Vždy je nutné hledět na konkrétní historicko-geografický kontext.
Nutnost komunikace
Pro vztahy islámu a feministického hnutí je klíčovým historickým okamžikem začátek koloniální přítomnosti v muslimském světě – „boj za práva žen“ se totiž paradoxně stal jedním z nástrojů koloniální nadvlády. Ilustruje to příklad Evelyna Baringa hraběte z Cromeru, který v letech 1883 až 1907 zastával pozici britského generálního konzula v Egyptě. Jako hlavní důvod britské koloniální přítomnosti v zemi uvedl, že v Egyptě muži utlačují ženy, a nejdůležitějším úkolem Velké Británie je proto „zachránit egyptské ženy“. Stěží přitom můžeme považovat Baringa za zastánce rovnoprávnosti žen, neboť ve Velké Británii vystupoval jako zarytý odpůrce sufražetek a byl předsedou Mužského spolku proti volebnímu právu žen. V důsledku podobného pojímání se feminismus – jako mnohé další západní koncepce zneužité kolonialismem – stal v muslimském světě symbolem cizí nadvlády. Ostatně, o století později Baringovy argumenty zopakovala americká první dáma Laura Bushová, aby legitimovala afghánskou invazi USA. V padesátých letech v Alžíru zase manželky francouzských důstojníků strhávaly muslimkám na ulici závoje, aby je tak „osvobodily od útlaku“, aniž by se ovšem dotyčných žen zeptaly, zda se chtějí bez nich procházet.
Tím se dostávám nikoli k problematice závoje, nýbrž k nutnosti komunikace. Jak ukazuje výzkum kanadské religionistky Jennifer Selbyové realizovaný na pařížských předměstích, některé muslimky šátek (hidžáb) nosit chtějí, další dokonce nosí i závoj (nikáb), a jiné nikoliv. Rozhodně však nechtějí, aby jim jedno či druhé nařizovali jejich otcové, manželé nebo dokonce francouzský prezident. Zejména protestovaly proti tomu, aby se rozhodovalo o nich bez nich. Tyto muslimky nepotřebují osvobodit od závoje, ale mít možnost získat práci, a zajistit si tak stabilní živobytí, což by jistě upevnilo a zlepšilo jejich pozici ve společnostech, v nichž žijí, a je podružné, zda je to na Západě nebo v „Orientu“. K tomu je však nutná komunikace. Jakkoliv to zní banálně, měli bychom s muslimkami mluvit, místo abychom je paternalisticky „zachraňovali“, anebo bychom se jich přinejmenším měli zeptat, zda o naše zachraňování vůbec stojí.
Autor je islamolog a religionista.