Prokletí básníci německé poezie
Vybral a přeložil Radek Malý
Archa 2017, 144 s.
Básník a překladatel Radek Malý připravil novou antologii veršů německy píšících básníků, tentokrát kvarteta kanonických expresionistů Georga Heyma, Jakoba van Hoddise, Gottfrieda Benna a Georga Trakla. K básním už dříve do češtiny přeloženým, včetně těch, které Malý zařadil do antologie Držíce v drzých držkách cigarety (2007), přibyly dvě nové: Bennovo Slepé střevo a Traklův Hölderlin. Každý z autorů je zastoupen patnácti čísly, jejichž příslovečnou řezavost tlumí ponuré, v šedých tónech utopené ilustrace Pavla Preisnera. Kniha je dokonalým znakem svého obsahu, už samo písmo na obálce si čtenář spojí se zažitou představou o expresionismu: kontrast, disproporčnost, vychýlená perspektiva. Z více než sto let starých básní vyzařuje osvobozená, ničím nezrelativizovaná váha slov i nasazení básníků, kteří šli, řečeno s trochou nadsázky, za vizí své poezie přes mrtvoly (Benn pracoval jako patolog) a sami zpravidla neskončili nejlépe (Heym tragicky utonul, van Hoddis po dlouholetém pobytu v blázinci zemřel v koncentračním táboře, Trakl si vzal život sám). Apokalyptický obraz světa, jehož města se hroutí jako kulisy a jehož obyvatelé se míjejí v bohapusté osamělosti svých těl, působí dnes až klasicky krásně ve své přehlednosti a naturalističnosti, kdy krev a hnis platí za tu jedinou pravou, hmatatelnou skutečnost. A podobné je to s étosem jejich nihilistického gesta. Bennův verš: „Koruna stvoření, to prase, člověk –“ není než zoufalým voláním po důstojném lidství.
Martin Lukáš
Nick Cave
Píseň z pytlíku na zvratky
Přeložil Bob Hýsek
Argo 2017, 147 s.
Nad knihou Nicka Cavea se mi vybavilo heslo Charlese Bukowského: „Nesnaž se.“ Bukowski se samozřejmě snažil, ale nebylo to vidět. Kultovnímu zpěvákovi tato literární strategie unikla. Na první pohled působí soubor krátkých zápisků ze severoamerického turné sympaticky – vzbuzuje naději, že autor nepřecenil své literární schopnosti a že půjde o reflexivní deníkové texty umělce na cestách. V lepším případě něco jako Motelové kroniky od Sama Sheparda, v horším postřehy stárnoucího rockera. Proč ne? Pro nás, kdo sedíme doma na zadku, to může být atraktivní. Vidíme zpěváka, jak si barví vlasy načerno, jak na mostě „nad mohutným tokem Ohia“ jí smažené kuře nebo jak „uprostřed Nashvillu v Tennessee právě dostává steroidovou injekci do stehna“, aby měl sílu na další koncert. Potíž je v tom, že Cave si s realitou nevystačí a urputně se snaží pozvednout své psaní na úroveň „velké literatury“. Křečovité střihy mezi různými časy, pseudofilosofické dialogy s přeludy andělů, kteří „roztahují křídla“, velikášské úvahy nad podstatou inspirace, citace z mytologie a hromadění aluzí na slavné umělce dělají Caveovu cestu na Parnas čím dál úmornější. Vázne i sebeironie, protože autor sám před sebou stojí jako před velikánem. Zatímco u Sheparda mezi deníkovým popisem a literárností leží cit pro zkratku, Cave tento prostor vyplňuje směsí patosu, píle a aspirací. Nakonec tak vytvořil cosi jako „hezkou knížečku od Patti Smith“, kterou si koupil v Denveru. Tady steroidová injekce do stehna nepomůže.
Billy Shake jr.
Jean-Baptiste del Amo
Pornografia
Přeložil Tomáš Havel
Malvern 2017, 106 s.
„Dny jsou nesnesitelně jasné a noci temné tak, že se z nich nevynoří nic víc než otupělá těla uštvaná chtíčem a sexem.“ Tato věta ve zkratce vystihuje svět novely Pornografia: svět tělesné transgrese, orgasmů a smrti, který rozvíjí literární dědictví Lautréamonta, Bataille nebo Mandiarguese. Oproti nim je zde ale zásadní rozdíl: děj se přesouvá z prostoru, kde tělesná transgrese byla věcí šílenství, perverze nebo nudy, do místa, kde není na výběr, totiž do afrického pobřežního města, kam hrdina přijíždí na pohřeb. Těkavá dějová linie bez jasného směřování je rozdělena na krátké pasáže. V nich se objevují příběhy dívek i mladíků, kteří se prodávají místním i „důchodcům z Evropy, vypaseným jako chovní vepři“. Hrdina prochází rodným městem a rychle se chytá do pasti touhy po mladém prostitutovi. Hledá ho ve ztemnělých, nebo naopak nesnesitelně rozpálených ulicích města plného deformací, nemocí a pachů a postupně klesá na dno. V polorozpadlém činžáku podléhá horečnatým snům, tělesnému rozkladu a opojení nechutnými detaily místního života, podanými ale s básnickým umem. To je ostatně del Amova klíčová schopnost: popsat hnus a bídu s grácií vysoké literatury. Průběžně se opakující scénu, jakýsi refrén, v němž je líčen postupný rozklad těla zavražděného chlapce v příkopu u cesty, můžeme brát jako svérázný odkaz na Baudelairovu Mršinu. Vše shrnují vypravěčova slova o jedné z kurev: „A já bych jí chtěl do úst vložit slova hrdinek z románů, zpěv z elegií, a vnuknout tak jejímu životu vážný nádech antických tragédií.“
Karel Kouba
Petr Robejšek
Odstíny změny
Novela bohemica 2017, 217 s.
Podle většiny Čechů jsou nám uprchlíci z Blízkého východu a Afriky kulturně příliš vzdálení a navíc nebezpeční, protože muslim je pro mnohé synonymum teroristy. Takové nazory se často připisují na vrub špatného vzdělání, ale někteří islamofobové se rozhodli oslovit i ty vzdělanější. Taková skupina se koncentruje kolem politické strany Realisté, podporované zhruba jedním procentem voličů. Její zakladatel Petr Robejšek – sám emigrant z komunistického Československa – dlouho působil jako politický komentátor Mladé fronty a ze svých článků nyní vytvořil knihu. Čtenář se dozví, co jsou podle autora české národní zájmy, jak vypadají ve verzi 2.0 nebo „proč je masa moudřejší než elity“. Kratší, ale stěžejní text Racionalita nacionalismu hlásá, že „ty, kteří nám jsou podobní, máme raději“, což „vědí především prostí lidé, protože se pohybují mimo rezervace literárních kaváren, stranických centrál a univerzitních kateder“. Jsou to lidé, kteří „svou moudrost třeba neumějí pregnantně zformulovat, ale zato chápou její hluboký význam“. Robejšek coby nepříliš výrazný představitel dnešní (ultra)pravice by rád oslovoval „prosté lidi“, kteří pochopí texty jen o chlup náročnější, než jaké vycházejí v bulváru. Na stejném hřišti dnes ale hrají Babiš s Okamurou a rozhodčím Zemanem a ti nevypadají, že by do hry chtěli pouštět někoho dalšího. Robejškovým ambicím nejspíš nepomůže ani předmluva od Václava Cílka, který tu opět dělá nacionalistům užitečného idiota.
Tereza Zubatá
Prezident Blaník
Režie Marek Najbrt, ČR, 2018, 95 min.
Premiéra v ČR 1. 2. 2018
Prezident Blaník je film, od kterého si všichni nevoliči Miloše Zemana frustrovaní z výsledku voleb slibují alespoň nějaké uvolnění vnitřních tenzí. Celovečerní verze satirického webového seriálu Kancelář Blaník má v prvních dnech po svém uvedení v kinech vysokou návštěvnost, takže evidentně naplnila potenciál rychlého hitu, který vytěží povolební splín a pak se vytratí z veřejného povědomí. Nic víc než pár více či méně vydařených komických glos na okraj letošních prezidentských předvolebních kampaní totiž vlastně nenabízí. Konfrontační scény natáčené přímo na mítincích nebo s některými prezidentskými kandidáty mohou působit jako snaha navázat na podpásový humor Sachy Barona Cohena, ale postava lobbisty Tondy Blaníka nemá s Baronovými provokativními figurami Borata nebo Brüna nic společného. Tvůrcům se také příliš nevydařil dramatický oblouk, který chce z cynického Blaníka nakonec udělat ochránce české státnosti. Namísto klasického vyprávění námi snímek smýká od jednoho skeče ke druhému, takže ve výsledku film působí jako sestřih nejnovější sezóny osmiminutových epizod seriálu. Marek Najbrt se dramaturgický chaos snaží zahladit dynamickou prací s kamerou a střihem, ta ale místy působí až samoúčelně (neúměrně dlouhá úvodní sekvence střídající dvě časové roviny). Přesto Prezident Blaník coby moderně vypadající satira míří správným směrem. Snad se někomu v budoucnosti podaří vydat se po této cestě o něco jistějším krokem.
Antonín Tesař
Kryštof Netolický, Max Máslo, Petr Nápravník, Vít Svoboda
Příznivci vedlejších účinků
Galerie FAVU, Brno, 31. 1. – 28. 2. 2018
Ve školní galerii Fakulty výtvarných umění VUT v Brně se nachází výstava prezentující čtveřici mladých autorů z Ateliéru intermédií vedeného Pavlem Stercem. V prostoru tří místností se jejich díla navzájem prolínají a doplňují, přesto ale lze jejich tvůrce rozpoznat. Použita jsou rozmanitá média, od kresby a někdy takřka primitivních akvarelů na papíře či maleb přímo na zdi přes koláže až po hudební video, které celé expozici dodává svými beaty atmosféru rave party kdesi v opuštěné tovární hale. Jednotícím prvkem je přitom právě zdání syrovosti a rozmanitosti pouličního umění, jež také postrádá jasně vymezené hranice a neomezuje se na jediné médium. O to více ale vyzývá k uplatnění unikátních postupů a vystoupení z řady, zkrátka ke snaze zaujmout ve směsici dalších vjemů. Stejný princip, i když poněkud zjednodušeně, funguje i v malém výstavním prostoru na FAVU. Na protilehlých stěnách je konfrontována přímo na zeď nanesená třímetrová falická malba v základních barvách i obrysech s mozaikou kreseb, které jsou nalepené na stěnu kusy izolepy a evokují stránky skicáku s návrhy graffiti. Tyto motivy ve zvětšeném měřítku rámují také průchody do místností a v pestřejší variantě tvoří výstřižkové koláže. Představená tvorba všech čtyř umělců má tedy prvky site specific umění, zároveň ale v kontrastu s čistotou galerie přivádí do jejího interiéru rozmanitost street artu a tím ji otevírá a proměňuje.
Michal Kolář
Kaspar C. Nielsen, Kristýna Kosová, Adam Svozil
Dánská občanská válka 2018–24
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 15. 12. 2017
Evropská unie byla podle některých právních teoretiků zkonstruována tak, aby nebyla možná žádná další válka mezi jejími členy. Jak se to ale má s možností války občanské? Sugestivní kniha Dánská občanská válka 2018–24 (2013, česky 2015) dánského autora Kaspara Collinga Nielsena se snaží podat na tuto otázku odpověď – nyní rovněž v jevištní adaptaci Divadla Na zábradlí. V Nielsenově dystopické spekulaci stačí jedna finanční krize, následovaná zhroucením sociálního státu, aby se Evropa ocitla v plamenech všeobecného konfliktu všech proti všem. Inscenace si bere na mušku především užvaněné intelektuály, kteří po celou dobu jen přežvykují svá tisíckrát omletá klišé o „nadvládě globálního kapitálu“ a kteří byli vesměs k ničemu před lidovou vzpourou a jsou nanic i po ní. Hlavní postavy jsou spíše směšné postavičky: jednou cynické, jindy vymáchané v laciné ezoterice, pak zase v zoufalství sexuální frustrace („pustíš mě do dělohy?“). Navzdory vážnému tónu závěrečné pobídky k sebereflexi se Divadlo Na zábradlí nicméně rozhodlo, že divák se má především bavit, a naservírovalo mu relativně pestrou směsici gagů a neškodné ironie, čímž ovšem přispělo ke stejnému spektáklu, jímž byli zaslepeni oni intelektuálové tak trefně dehonestovaní na jevišti. Žádné drama se tedy nekoná a zásadní otázky dneška byly rozemlety v mlýnku kulturního průmyslu pro standardní pobavení publika, které teď může spát ještě tvrději.
Martin Vrba
Group Doueh & Cheveu
Dakhla Sahara Session
CD, Born Bad Records 2017
S trochou jízlivosti by se o spolupráci francouzského synthpunkového tria Cheveu a západosaharské skupiny Group Doueh dalo napsat, že prvně jmenované formaci nemůže neprospět a druhé nemůže uškodit. Kapelu kolem kytaristy Salmoua Bamaara, přezdívaného Doueh, západnímu publiku představilo americké vydavatelství Sublime Frequencies, které mapuje hudbu a zvuková prostředí nejrůznějších částí světa, zejména severní a západní Afriky, Blízkého východu a jihovýchodní Asie. Čtyři alba skupiny, která sice využívá tradiční prvky hudby Sahrawi, například loutnu tidinit nebo bubínek tbal, ale jejímž klíčovým inspiračním zdrojem je západní rock a hlavním nástrojem elektrická kytara, patří k největším klenotům v katalogu labelu. Doueh přitom až do roku 2007, kdy vyšla kolekce nahrávek Guitar Music from the Western Sahara, nabídky na vydání desky odmítal. O deset let později přijíždějí do Dakhly, města na atlantickém pobřeží Západní Sahary, tři muzikanti z Paříže, aby s nyní už světoznámou místní skupinou společně natočili album. Výsledkem je mix pouštního blues, psychedelie, rocku a elektropopu, v němž se africké elementy prolínají se západním hudebním slovníkem stejně přirozeně, jako se francouzský vokál střídá se zpěvy v jazyce hassaniya (varieta maghrebské arabštiny). Toto spojenectví se co do významu zcela jistě nestane paktem Ribbentrop-Molotov současné hudby, ale jako vydařený dokument radostné kulturní výměny si Dakhla Sahara Session pozornost zaslouží.
Jan Klamm