Ne komplementaritu, ale partnerství

Jste první dánskou imámkou a věnujete se ženským právům v rámci islámu. Co pro vás znamená islámský feminismus?

Islámský feminismus pro mě znamená jít až za kategorii genderu a ustanovit rovné podmínky pro muže a ženy. Jde také o obnovené čtení Koránu se zřetelem k ženským právům. V naší ženské mešitě Mariam se snažíme uvádět islámský feminismus do praxe. Upravili jsme například islámskou manželskou smlouvu, aby umožňovala muslimským ženám iniciovat rozvod. Jde o islámské právo, v běžném životě však nebývá ženám přiznáváno. Neuznáváme polygamii, protože věříme, že základní ideou Koránu je rovnost mezi mužem a ženou. Polygamie historicky sloužila k ochraně žen, které ztratily manžela a potřebovaly zaopatřit své děti. Nechápeme ji tedy jako univerzální jev, ale jako reakci na konkrétní podmínky. Dále má podle našeho výkladu žena právo na výchovu dětí po rozvodu, a když se objeví domácí násilí, manželství má být automaticky zrušeno. Tato práva jsme zanesli do islámské manželské smlouvy.

Můžete zmínit další příklady uvádění islámského feminismu do praxe a jejich oporu v Koránu?

Ano, například umožňujeme mezináboženské sňatky – třeba mezi muslimskou ženou a mužem vyznávajícím judaismus nebo křesťanství. Také v tomto případě jde o obnovené čtení Koránu, kde se říká, že muslim si může vzít křesťanskou nebo židovskou manželku, není tam ale uvedeno, jak má postupovat žena. Přitom je ale v Koránu jasně deklarováno, že žena i muž by si měli najít partnery oddané Bohu. Pokud ovšem Bůh akceptuje mezináboženský svazek u muže, věříme, že totéž akceptuje i u ženy. Vycházíme totiž z toho, že Korán je založen na genderové rovnosti. Za poslední rok jsem oddala dvacet párů a deset ze svazků bylo mezináboženských. Islámský feminismus pro mne tedy znamená zajištění genderové rovnosti v každodenním životě.

Kdo působí v mešitě Mariam jako duchovní a jaká je vaše činnost?

Působí zde pouze imámky, tedy ženy. Vedeme páteční modlitbu a chutbu, tedy kázání, uzavíráme sňatky a rozvádíme. Vedeme také islámskou akademii, kde vyučujeme filosofii súfismu, což je islámská spirituální cesta, dále duchovní péči, vedení modliteb a podobně. Zkrátka vzděláváme novou generaci dánských, potažmo evropských imámek.

Jaké jsou kořeny islámského feminismu a kde jste vy osobně našla inspiraci?

Islámský feminismus se začal šířit v sedmdesátých letech 20. století. Velmi mě ovlivnila jedna z jeho prvních propagátorek Fátima Merníssí, dále americké vědkyně Amina Wadud, Kecia Ali a Margot Badran. Je mnoho vědkyň a vzdělankyň, které se poslední půlstoletí věnují nebo věnovaly obnovenému čtení Koránu. Mou prvotní inspirací však nebyla díla islámského feminismu, ale súfismus a súfistická literatura autorů a autorek, jako byli například Ibn Arabí nebo Rábiʽa al­-Adawíja. Inspirovala mě tedy přímo duchovní cesta islámu.

Co je na súfismu pro vás tak zajímavého a jaké je jeho místo v rámci islámu a jeho každodenní praxe?

Súfismus je duchovní cesta islámu, podobně jako mysticismus v křesťanství. ­Představuje vnitřní dimenzi islámu a Koránu, je to jeho duchovní potenciál. Pokud jste na ­cestě ­súfismu, zajímá vás šaría nejen jako rámec nebo rituál, ale jako hlubší smysl skrytý za formou rituálu. Hledáte esenci ve všem, co děláte nebo čtete. Súfismus není nový směr nebo škola, ale součást islámského poselství, je to jeho vnitřní podstata. Když se modlím, chci vědět, jaký je duchovní význam tohoto rituálu. Modlitba je jedním z pěti pilířů islámu – vedle půstu, poutní cesty do Mekky, almužny chudým a vyznání víry. Jaký je ale hlubší význam těchto činností, které jako muslim nebo muslimka vykonáváte? Třeba modlitba je duchovní připomenutí propojení jednoty a rozmanitosti. Když během modlitby položím čelo na zem, nechám odejít ego, ambice a plány. Na konci modlitby, když vstanu, uchopím osobu, která stojí vedle, za ramena. Tím, že objímáte svého bratra nebo sestru, přijímáte rozmanitost uvnitř komunity, ale také rozmanitost stvořenou Bohem. Z pohledu súfismu je tak modlitba metaforou propojení jednoty a rozmanitosti.

Zastávám názor, že nemůžete milovat Alláha, pokud nedokážete akceptovat rozmanitost, kterou stvořil, pokud nemilujete svého souseda nebo sousedku, kteří mohou být židé, křesťané, buddhisté nebo hinduisté. Súfismus je uvědomění si, že neexistuje žádná krátká cesta k Bohu. Jedinou cestou je blízkost s lidmi kolem vás. Důležité jsou vaše činy a to, jaký jste člověk. V Koránu, v súře al­-Hadíd, se píše, že když uděláte jeden krok k Bohu, on poběží za vámi. Stojí tam také: „Víš, že tvůj soused je nemocný, a ani jednou jsi ho nenavštívil, i když kolem jeho domu procházíš každý den. Kdyby ses tam aspoň jednou zastavil, spatřili byste společně Boha.“

To, jak mluvíte o súfismu, mi připomíná některé aspekty buddhismu – zbavení se ega, chápání božství jako esence přítomné v lidech a věcech, propojení fyzické zkušenosti s duchovním stavem…

Znáte Rúmího? Je to jeden z největších básníků súfismu, psal hlavně milostnou poezii a je autorem krásné básně Hotel, která je o akceptování všeho, co přichází do našeho života. A to je súfismus. Není to konkrétní škola, můžete být sunnita nebo šíita – jde o vnitřní stav, vyšší moudrost, umění přijímat, ale také ztrácet. Když jsem byla před pár lety v Istanbulu, navštívila jsem výstavu o syrských uprchlících v Turecku. Byl tam portrét ženy, na kterou nikdy nezapomenu. Dříve žila v Sýrii, měla čtyři děti, rodinu, kterou nadevše milovala, byla učitelkou. Dnes žije v uprchlickém táboře v Turecku, všichni jí zemřeli v občanské válce a ztratila i domov. Pod vystavenou fotografií byla její citace: „Nikdy jsem se nezeptala Boha ‚Proč já?‘, když jsem byla šťastná a žila v Sýrii, a když jsem všechno ztratila, jsem se nikdy nezeptala Boha ‚Proč já?‘“ Ta žena je na cestě súfismu. Jde o důvěru v Boha a umění ztrácet. Udělala na mě velký dojem, myslím na ni každý den. Jako súfisté věříme, že věci, které se nám dějí, pocházejí z nás samotných. Samozřejmě, že spousta vlivů a událostí přichází zvenku a my je nemůžeme ovlivnit. Pocity jako nenávist, žárlivost nebo zlost však vycházejí z nás. Když se vám nepodaří je ovládnout, váš život na zemi se stane peklem.

V islámské tradici jsou role muže a ženy v rodině a ve společnosti často striktně rozděleny. Jak to vidí súfistická filosofie?

Můj otec, syrský uprchlík, který se vždy choval k ženám v naší rodině s velkou úctou a je pravým feministou, často cituje Ibn Arabího, jednoho ze zakladatelů súfismu: „Dokonalý muž je žena.“ To znamená, že dokonalý muž je žena a dokonalá žena je muž. Islámský feminismus si žádá jít až za kategorii genderu. My všichni – muži i ženy – jsme tvořeni stejnou podstatou. Mnoho muslimů tvrdí, že muži a ženy mají rozdílné povinnosti a zodpovědnosti. Já na cestě súfismu tvrdím, že pocházíme ze stejného prazákladu, sdílíme povinnosti a měli bychom být partnery. Snažím se dekonstruovat mýtus o ženě a muži jako komplementárních bytostech. Tento pohled totiž vede k trvalému přisuzování specifických rolí. My ale nemusíme akceptovat jen jednu fixní roli na celý život. I když ženy rodí děti a muži ne, otec všemu přihlíží a je součástí této události. Někdy jako svědek může být k některým skutečnostem citlivější než rodící žena. Navíc naše děti nejsou našimi dětmi, nepatří nám. Dali jsme jim sice život, mají však vlastní sny, vlastní touhy a my nemáme právo je ovládat. A to je esence súfismu – milovat bez ovládání.