Hudbu z pomezí severní a subsaharské Afriky v kontextu současné world music reprezentuje především takzvané saharské blues. Kromě tuarežských muzikantů s elektrickými kytarami – a leckdy také problematickým vztahem k paramilitaristickým povstaleckým jednotkám – zde ovšem působí i ženy-hudebnice.
Hudbu ze zemí Sahelu, tedy států při jižním okraji Sahary, jako jsou Mauritánie, Mali, Niger, Čad nebo Súdán, jsme si v posledních třiceti letech zvykli spojovat především s takzvaným pouštním blues – melancholickými kytarovými skladbami muzikantů tuarežského národa (viz A2 č. 17/2016). V místních kulturách ale existují i jiné a mnohem starší hudební tradice, než je ta, se kterou ve světě uspěla kapela Tinariwen, jež po desetiletích hraní za své album Tassili (2012) dokonce obdržela prestižní cenu Grammy. Jeden z těchto žánrů se nazývá tendé – podle primitivního bubínku, který určuje zvuk tohoto stylu. V Evropě ho v současnosti můžeme slyšet při vystoupeních ženského tria Les Filles de Illighadad.
Kytara versus bubínek
Na sklonku sedmdesátých let, kdy se členové skupiny Tinariwen seznámili v uprchlickém táboře v Alžírsku, ještě zdaleka nebyla hlavním hudebním nástrojem Tuaregů kytara, ale právě tradiční bubínek tendé. Úspěchy Tinariwen a posléze i dalších tuarežských kapel a hudebníků jako Tamikrest, Bombino, Mdou Moctar, Kel Assouf nebo Imarhan ovšem učinily klíčovým nástrojem elektrickou kytaru a proslavily fúzi tradiční hudby s rockem. Kytara se díky vlivu propašovaných magnetofonových kazet, na kterých se k africkým posluchačům a hudebníkům dostávala západní hudba (nejoblíbenější byla alba britské skupiny Dire Straits), postupně stala hlavním výrazovým prostředkem tuarežských hudebníků a tradiční bubínek ustoupil do pozadí. Důvodů by se ale našlo více – v uprchlických či vojenských táborech, kde se některé tuarežské hudební skupiny formovaly, byly bubínky potažené kozí kůží silně nedostatkovým zbožím. Scházely také zpěvačky, jejichž hlasy skladbám tradičně dominovaly. Bubínky byly nahrazeny kytarami a hudebnice muzikanty oblečenými v tunikách a purpurových šátcích.
Vzniklo pouštní blues takové, jak je známe dnes. Původní hudební styl, nazývaný podle hlavního nástroje, se tak ocitl na vedlejší koleji. Možná i proto, že hra na tendé je především ženskou záležitostí – ženy sedí kolem dřevěného hmoždíře na drcení prosa, který je obrácen dnem vzhůru. Kožená blána se polévá vodou, aby měla správný zvuk, a rytmus bubínku je doprovázen tleskáním a zpěvem. Hra na tendé se provozuje při vymítání nemocí, večerních sešlostech a někdy také na koncertech.
Dívky z Illighadadu
Trojice hudebnic z vesnice Illighadad, ležící ve středním Nigeru, se rozhodla s tendé pravidelně koncertovat. V obtížně přístupné oblasti, kam se stěží dostanou automobily a kam není zavedena elektřina ani zde nejsou rozvody vody, čas plyne jinak než ve městech. Nikdo nespěchá. Živého hraní se obvykle účastní všichni přítomní. Ženy bubnují a zpívají, muži se k nim tlumeně připojují bručivým zpěvem a tančí. Tříčlenná skupina Les Filles de Illighadad pokračuje v tradici této skromné venkovské hudby, která je v podstatě kolektivním a komunitním dílem. Odlišují se však zapojením kytary, na niž hraje členka kapely Fatou Seidi Ghali. Ta je údajně jednou z pouhých dvou kytaristek v celém Nigeru a především její zásluhou se „Dívkám z Illighadadu“ dostává pozornosti. Ghali totiž ukazuje, že kytara a tendé mohou existovat pospolu a také že na kytaru nemusí hrát jen muži.
Na prvním studiovém albu Eghass Malan, které v říjnu loňského roku vyšlo na značce Sahel Sounds, zní rytmické údery do hypnotických kytarových ploch. Ghali zpívá o lásce k nemilosrdné, ale nádherné krajině a vzpomíná na své předky, kteří zde žili. Les Filles de Illighadad překračují hranice mezi předávanou tradicí tendé a modernějším zvukem pouštního blues. Šev ale při poslechu nepostřehnete.
„Skutečnost, že tu žena hraje na kytaru a dokonce přitom zpívá, je pro spoustu lidí hodně neobvyklá. Myslím, že pro tuarežskou hudbu to je opravdu revoluční věc,“ říká v rozhovoru pro magazín She Shreds etnomuzikolog Christopher Kirkley, zakladatel zmíněného labelu Sahel Sounds, který triu pomáhá zajišťovat koncerty v Evropě. Během března a dubna tak Les Filles de Illighadad se svou verzí tuarežské hudby projedou Německo, Francii, Belgii, Nizozemsko a Velkou Británii.
Utajený koncert v Timbuktu
Několik stovek kilometrů západně od Illighadadu leží Mali – země, kde v lednu 2012 začalo poslední tuarežské povstání, při němž byla za pomoci islamistů svržena ústřední malijská vláda a tuarežskými kočovníky vyhlášen nikým neuznaný stát Azavad. Spojenectví, které tehdy po několik měsíců udržovala tuarežská Národní fronta pro osvobození Azavadu (MNLA) s militantní islamistickou organizací Ansar Dine, podezřelou z vazeb na al-Káidu, mělo na populaci severních provincií Mali tragický dopad. Statisíce lidí musely opustit své domovy a čelily hladomoru a násilnému útlaku ze strany náboženských fanatiků. Značné jsou i kulturní škody, které vojenské jednotky v oblasti způsobily. Došlo k ničení starodávných mešit a hrobek, shořely tisíce vzácných tisků. Radikálové prosazující právo šaría navíc zakázali provozování hudby – což zachycuje snímek režiséra Abderrahmana Sissaka Timbuktu (2014), oceněný v Cannes. Zatímco některé tuarežské kapely podporovaly násilný boj za nezávislý stát, mnozí jejich kolegové nemohli vůbec hrát a bojovali o holé přežití. Problematické spojenectví nakonec vyústilo v otevřené boje mezi oběma někdejšími partnery a k obnovení přítomnosti francouzské armády v Mali.
V Timbuktu, jednom z vrcholů pomyslného trojúhelníku vymezujícího oblast, již občanská válka nejvíce poznamenala (zbylé vrcholy tohoto trojúhelníku tvoří města Gao a Kidal), se dnes poměry pomalu navracejí k dřívějšímu stavu. V bájemi opředeném městě, někdejším centru západoafrické vzdělanosti, znovu zní také hudba. Nedávno zde například po pěti letech opět vystoupila místní rodačka Khaira Arby, která před radikály utekla do malijského hlavního města Bamaka. „Už dlouho jsem tady nic takového neviděl,“ citoval deník The Guardian jednoho z posluchačů. Koncert skončil úspěchem navzdory tomu, že jeho konání bylo kvůli bezpečnosti do poslední chvíle utajováno. Arby k tomu řekla: „Vždycky se najdou lidé se špatnými úmysly. Přiznám se, že mám strach z banditů a únosců. Ale díky kontaktu s běžnými lidmi na své obavy dokážu zapomenout.“ Roztroušené islamistické bojůvky stále podnikají útoky v okolí města a obzvlášť pro známé osobnosti je návštěva Timbuktu rizikem. Arby přesto slíbila, že se vrátí natrvalo, pokud ve městě bude možné vytvořit nahrávací studio.
Na sever Mali se tedy opět navrací normální život, i když jen zvolna. Ani loni se například neuskutečnil známý Festival au Désert, jehož odmlka se tak protáhla už na pět let. Navzdory snahám organizací jako Timbuktu Renaissance, které se snaží o znovuobnovení zpřetrhaných vazeb, trvají stále silné – a bohužel oprávněné – obavy o vlastní bezpečí. I drobné události, jakou byl neanoncovaný koncert místní zpěvačky, ale dávají naději.
Autor je publicista.