O lásce a jiných lžích

Německému spisovateli Bernhardu Schlinkovi se mezinárodního uznání a zájmu dostalo především díky románu Předčítač (1995, česky 1998). Soubor povídek Letní lži (Sommerlügen, 2010) je jeho už pátou česky vydanou knihou. V originále vyšel – stejně jako všechny Schlinkovy beletristické knihy – ve švýcarském nakladatelství Diogenes, u nás ho v překladu Zlaty Kufnerové vydalo nakladatelství Prostor.

Problémy střední třídy

Postavy, s nimiž se v souboru setkáváme, náležejí k vyšší střední třídě a tento jejich původ je pro vyznění jednotlivých povídek důležitý. V jedné se vypráví příběh newyorského flétnisty, který žije od výplaty k výplatě a do kterého se zamiluje movitější žena. V další se dostává do střetu svět uznávané spisovatelky se světem jejího manžela, kterému spisovatelská kariéra nevyšla, a tak se realizuje v domácnosti. Čtenář pozoruje, kam až je muž schopen ve své lásce zajít. Jindy sledujeme poslední dny manželství umírajícího vysokoškolského profesora a jeho ženy, která svůj život zcela přizpůsobila tomu jeho. Právě přizpůsobování se, budování kariéry, zneuznání a stavovské rozdíly ovlivňují životní příběhy Schlinkových protagonistů. Ti už nejsou nejmladší, ale přesto nemají ve svých životech pořádek a cloumají jimi emoce – byť jen vskrytu, protože se je za desítky let života už naučili aspoň nějak zpracovávat a společensky přijatelně ventilovat.

Schlinkovy povídky představují jakási komorní dramata, jež jako by se odehrávala mimo stránky knihy. Autor zpravidla pracuje s vypravěčem, jenž je totožný s jednou z postav a příběh vypráví ze své perspektivy; pohled dalších osob se do textu dostává skrze dialogy a přímé promluvy, které jsou občas klidně i na stránku. Schlinkovi vypravěči a vypravěčky rádi popisují prostředí, ve kterém se pohybují, rádi glosují situa­ce, v nichž se nacházejí, ale příliš nad nimi nemudrují. Poklidné dění obvykle naruší až náhodný telefonát, náhlá návštěva či jiný nepředvídatelný zásah do děje. O duševních pochodech hrdinů se přitom nedozvíme nic, co sami nepovědí.

Věcný přístup

Celý soubor je možné chápat jako Schlinkův příspěvek k žánru kurzgeschichte, který je v německé literatuře velmi oblíbený. Čtenář je vržen do děje bezprostředně, in medias res, aniž by měl o jednajících postavách nějaké bližší informace, prožije s nimi krátký příběh a zase je vyvržen za hranice jejich životů. Podobně postupuje i Schlink, avšak s jedním zásadním rozdílem: jeho povídky nejsou kratičké, většinou mají několik desítek stran a jsou členěné na kapitoly, v nichž je stále detailněji popisováno prostředí, v němž se děj odehrává, a skrze dialogy či vzpomínky jsou prokreslovány charaktery jednotlivých postav… I přes otevřený či nejasný konec tak může čtenář nabýt dojmu, že prožil něco velkého.

Soubor nese název Letní lži, na přebalu je reprodukce ženského aktu od Modiglianiho (nakladatelství Diogenes na přebal umístilo akt od Augusta Mackeho) – už to vyvolává určitá očekávání. Nepoučený čtenář pravděpodobně zatouží po milostných příbězích vhodných na léto k řece, naopak čtenář znalý Schlinka vytuší dobře napsané příběhy o lásce. Oba přitom budou mít svým způsobem pravdu, a přesto budou možná zklamáni. Je­-li totiž pro tyto povídky něco typické, pak to, že jsou silně znepokojivé. Ano, všechny příběhy se odehrávají v jakési letně líné atmosféře, tu však přerušuje náhlé prozření. Tematizují se drobné partnerské lži, ale postavy si zpravidla nelžou proto, aby si navzájem ubližovaly, nýbrž spíše z lásky, anebo proto, že jsou zahnány do úzkých a nevědí, kudy kam. Autor zkrátka opět dokazuje, že je mistrem zneklidňujícího psaní, jež si žádá aktivního čtenáře. Nesoudí, nemoralizuje, neždíme ze čtenáře emoce ani nevytváří velkorysé vypravěčské oblouky. Je akurátní – možná až moc.

Recenzenti z německojazyčných médií si všimli, že Schlink v povídkách rozvíjí, co načal v Předčítači: vyžívá se v detailu, otevřených koncích, neomezuje se na psaní v mužském rodě a nenechá se svazovat ani genderovými stereotypy – zranitelní, citově závislí na milovaném objektu jsou tu mnohdy muži, zatímco ženy mají k lásce (řečeno slovy jedné z postav) „věcný přístup“. Některé roviny předchozích Schlinkových literárních děl však v Letních lžích nenajdeme, a sice rovinu existenciální a filosofickou. Spisovatel se nesnažil podat nový výklad Nietzscheho Zarathustry, ani nechtěl napsat nový existenciální román nebo traktát o lži, jež existuje jen tehdy, je­-li na světě pravda. Jako čtenáře nás to může zklamat, ale za to nemůže autor, nýbrž naše očekávání. Jisté nicméně je, že dějiny německojazyčné literatury tato kniha asi nepřepíše – a Zlata Kufnerová za svůj překlad Cenu Josefa Jungmanna také nezíská, ačkoli vytvořila text stravitelný a pěkně plynoucí. Je to zkrátka čtení na deku pro ty, kteří nevydrží s knihou Radky Třeštíkové či Haliny Pawlowské, ale kteří mají chuť si číst o tom, že láska občas hory nepřenáší, že sňatky z rozumu jsou vcelku normální součástí našich životů a že i senioři spolu mohou souložit. Prostě takový Cosmopolitan či Esquire pro intelektuály.

Autorka je komparatistka.