Prsten na parkovišti

Marie Štindlová možná nepatří k nejviditelnějším zástupcům své generace na současné umělecké scéně, nicméně množství realizací dokazuje, že méně viditelný neznamená méně aktivní. Štindlová ostatně zakládá velkou část svých tvůrčích aktivit na spolupráci. Jako členka kolektivu TMA břitce glosuje fungování českého uměleckého provozu prostřednictvím internetových memů a nástrojů on­-line komunikace. V rámci skupiny Communité Fresca spolu s Danou Balážovou a Markétou Filipovou oslavuje ruční práci a prolínání malířských stylů v technice klasické fresky. A v tvůrčí dvojici s Klárou Břicháčkovou byla už v roce 2011 nominována na studentskou cenu Exit.

Desítky variant

Zatímco spektrum skupinových aktivit, jichž byla Štindlová součástí, sahá od lyrické abstrahující malby až po institucionální kritiku, její individuální autorská tvorba je naopak soustředěná – leží v průsečíku obrazu, slova a architektury. Ve své bakalářské práci Dům na hladině (2013) nechala umělkyně diváky procházet dřevěnou stavbou připomínající japonský čajový domek a listovat zápisky a skicami v úsporných autorských knihách, jejichž obsah byl jen o málo větší než rozsah haiku. Také její diplomová práce Museli to postavit (2015) se věnovala komponentám obrazu (tentokrát digitálního) a textu v prostorové extenzi. A v rámci samostatné výstavy Somewhere (2017)v brněnské Galerii mladých diváci procházeli instalací důstojně zavěšených látek v tlumených studených barvách, zatímco ze sluchátek poslouchali voiceover popisující různé druhy efemérních senzuálních zážitků.

Rovněž základní schéma aktuální prezentace Prsten na parkovišti sleduje pomyslný půdorys obraz – architektura – text. Obě místnosti galerie G99 propojuje vzdušně působící konstrukce ze svařených kovových tyčí, na níž jsou volně zavěšené velkoformátové kresby geometrických těles. Textová část je i tady zpřítomněna zvukem: fragmenty poetického textu zní simultánně z reproduktorů rozmístěných po galerii. Texty se blíží příběhům, ale dojem narace je přece jen příliš prchavý. Některé motivy (horizont, ulice, hrnek, parkoviště, vítr) se objevují opakovaně a autorka je přeskupuje v rozdílných křehkých konstelacích. Tyto zvukové úryvky můžeme vzít a poskládat je za sebe v jakémkoli pořadí. Cílem je popření lineární logiky a deterministického uvažování. Jednotlivé komponenty se objevují a mizí v jakémsi všudypřítomném snovém bezčasí, v němž fakt, že se hrnek rozbije, nijak nebrání tomu, aby se znovu objevil neporušený. Právě jeden z okamžiků, kdy je hrnek zrovna na kusy, následovaný větou „Představovala jsem si desítky variant, jak se to stalo“, je zřejmě klíčem k pochopení celé výstavy.

Poezie a bádání

Sdělení velkoformátových kreseb uhlem se zdá být podobné: základní geometrická tělesa kužel, válec, kruh nebo koule se na kresbách objevují ve vzájemných prostorových variacích a lehce proměnlivých podobách, takže někdy snad vzdáleně mohou připomínat hrnek nebo prsten. Jediné, co na kresbách zůstává vždy na svém místě, je horizont. Účelem tvarové redukce předmětů je nejspíš snaha vyhnout se nadměrné ilustrativnosti a demonstrovat problém „nejjednodušším možným způsobem“.

Mezi třemi složkami instalace – zvukem, kresbami a kovovou konstrukcí – je pak jasně zřetelná hierarchie: čtený text je nositelem významu, kresby jeho alternativním zobrazením a konstrukce zkrátka slouží k zavěšení kreseb. To samo o sobě není špatně, zdá se to však jako úkrok stranou oproti dřívějšímu Domu na hladině nebo Somewhere, kde architektura, obraz i text fungovaly sice také odděleně, nicméně v rámci celku se jevily všechny stejně důležité. Možná je ale – ve shodě s poselstvím Prstenu na parkoviš­ti – všechno jinak a není namístě aktuální výstavu vnímat jako završení určité autorské sekvence. O dílech Štindlové pak nemusíme přemýšlet v intencích tvůrčího vývoje, ale spíš jako o neukončené variaci jediného bádání, jehož nástrojem je poezie.

Autor je umělec.