Stačí jen podržet

V pražském Divadle pod Palmovkou proběhl na konci minulého roku už podruhé mezinárodní festival divadel ze střední Evropy Palm Off Fest. Prvního ročníku se předloni účastnil věhlasný polský režisér Jan Klata se svou inscenací Ibsenova Nepřítele lidu v podání Národního starého divadla z Krakova. Nejspíš z jeho tehdejšího hostování vzešel i nápad na jednorázové režijní angažmá. Výsledkem je letošní premiéra poslední komedie Williama Shakespeara Něco za něco.

I když Klatovy nároky a temperament trochu křísly o zvyklosti českého divadelního provozu a jedna z vedlejších rolí musela být týden před premiérou přeobsazena, výsledek je i tak na naši divadelní obvyklost nadstandardní.

Nepohodlný režisér

Jan Klata přijel do Prahy půl roku po svém sesazení z pozice ředitele krakovského Národního Starého divadla. Působil v něm od roku 2013 a výrazně tuto scénu proměnil. Provokativní inscenace prostoupené aktuálními politickými tématy ani výbušná povaha mu v polském prostředí řady přátel příliš nerozšiřovaly. Se svým divadlem přesto sklízel úspěchy doma i v zahraničí. Jeho působení v Krakově se ovšem začalo komplikovat volebním vítězstvím ultrakonzervativní a nacionalis­tické strany Právo a spravedlnost (PiS). Bylo jen otázkou času, kdy se Klata, který je považován za levičáka a v jehož tvorbě se programově objevují témata zneužívání moci, výpady proti polskému katolicismu a nacionalismu i výhrady ke směřování polské společnosti po roce 1989, stane „nepohodlným“. Postupně se začaly hromadit stížnosti na nechutnost inscenací a výtky, že ředitel nenaplňuje poslání národního divadla. Ultrapravicová bojůvka usazená v hledišti dokonce přerušila výkřiky „Hanba!“ a „Tohle je Národní divadlo!“ představení Klatovy inscenace hry Augusta Strindberga Do Damašku.

Nakonec se jen čekalo, až Klatovi skončí první funkční období v pozici ředitele. Bylo vyhlášeno konkurzní řízení na nového šéfa, v němž předvídatelně neuspěl. Vše samozřejmě dle pravidel a platných zákonů, jak už to tak v podobných případech bývá, a nejen v Polsku. Byla tak předčasně přerušena etapa krakovského Národního Starého divadla, během níž se stalo jednou z nejpozoruhodnějších polských scén. Předčasně – protože za čtyři roky se divadelní soubor a jeho směřování zdaleka nestihne ustálit a plně rozvinout. Klatovo Staré divadlo se tak stalo další mrtvolou na cestě Práva a spravedlnosti za očištění Polska od „rozkladných“ liberálů a levičáků. A část konzervativních polských divadelníků si to samozřejmě pochvaluje.

Bez provokace?

Klata oznámil, že do Česka nepřijel provokovat. Jeho inscenace Něco za něco ovšem vypovídá o něčem jiném. Buď si režisér myslí, že české publikum je mnohem tolerantnější než to polské, anebo se bez provokace jednoduše neobejde. Jeho inscenace Shakespearovy komedie je k věhlasnému klasikovi přinejmenším nepietní, vlastně to ani není komedie, a závěrečná scéna svou syrovou brutalitou zanechala pachuť na patře ještě dlouho poté, co odezněl vstřícný premiérový potlesk pražského publika.

Nejproslulejší Klatovy inscenace se opírají o texty klasiků evropského dramatu, zachází se však s nimi autorsky radikálně. Režisér razantně škrtá, soustředí se na dramaticky vyostřenou kostru příběhu, nechá herce obsedantně opakovat klíčové věty či verše, vpisuje vlastní pasáže, které text aktualizují, a libuje si v dlouhých neverbálních výstupech, které by už při polovině své délky působily předimenzovaně. Ještě je ale natáhne a oním nepatřičným prodloužením se před divákem náhle vyjeví ostentativní divadelní gesto jevištního suveréna. Klata má zkrátka formu, která může pamětníkům v něčem připomenout nejslavnější inscenace Petra Lébla v pražském Divadle Na zábradlí, je však brutálnější, a má i téma, které chce s divákem sdílet, anebo je proti němu postavit. A je v tom dravý a nekompromisní.

Tělo za tělo

Shakespearova komedie Něco za něco se odehrává ve Vídni prostoupené neřestí, morálním cynismem, bohatou sítí nevěstinců a korupcí. Na počátku hry z města odjíždí Kníže a moc předá náměstkovi, ctnostnému, ba puritánskému Angelovi. Ten začne, odhodlán očistit město od hříchu, okamžitě konat a probudí k životu přísné zákony, jež nebyly za vlády Knížete uplatňovány. Jednou z prvních obětí se stane Claudio, který přivedl do jiného stavu svou milou, s níž není sezdán. Za tento hřích je odsouzen k smrti. Když za něj přijde k Angelovi orodovat jeho ctnostná sestra Isabela, novicka nedalekého kláštera, sám Angelo, nepřítel hříchu a ničitel nevěstinců, propadne hříšné touze. A nabídne Isabele „něco za něco“. Pokud mu dá Isabela své tělo, on jejího bratra omilostní.

Jenže Kníže ve skutečnosti Vídeň neopustil. V přestrojení za mnicha vše sleduje a spřádá intriky, aby zmírnil důsledky Angelových činů. Navrhne Isabele, jíž je vlastní ctnost nad život bratra, aby s Angelovým návrhem naoko souhlasila a smluvila si s ním hříšnou schůzku v temné zámecké zahradě. Tam se místo ní dostaví někdejší Angelova snoubenka, kterou náměstek odvrhl, protože se vlivem neblahých událostí její věno příliš smrsklo. Přestože je Angelo takto ošálen a ukojen, stejně rozkáže Claudia popravit. I tomu ale Kníže intrikami zabrání. Nakonec je Angelo odhalen jako pokrytec a korupčník a Kníže, okouzlen Isabelinou ctností a rozhodností, jí nabídne svou ruku: „Já za sebe chci, lásko, jenom tebe/ a za tebe ti výměnou dám sebe.“ Zkrátka zase něco za něco. A výřečná Isabela u Shakespeara v závěru jen mlčí.

Skvělí mužové a ženy

Kdo ví? Třeba byl sňatek s Knížetem takové terno, že nebylo třeba dalších zbytečných komentářů žen, které jsou ve hře pouhým objektem mužského chtíče a zvůle. Nebo je Isabela náhlým zvratem a v podstatě diktátem moci tak zlomena, že se již nezmůže na odpor. Možná na ni Shakespeare jenom zapomněl. Kdo ví? Klata se závěrem ovšem naložil nekompromisně a se zcela jednoznačnou krutostí.

Kníže v podání Jana Vlasáka po celou dobu vystupuje jako umírněný liberál s pochopením pro lidskou slabost – možná proto, že sám má lecjaké máslo na hlavě. Nabídka sňatku Isabele je však v podání Klaty ryzí a nezvratitelnou zpupností, ba perverzí moci. „A za tebe ti výměnou dám sebe,“ pronese vznešeně Vlasák a následně se zvolna svleče do trenýrek, položí své stářím svraštělé tělo „svůdně“ na bok, potře si ruku lubrikačním gelem, lascivně a zvolna mne obrovský umělohmotný penis a vyzývavě hledí na mladinkou Isabelu v podání vynikající a precizní Terezy Dočkalové. A Isabela, která si až dosud svůj život představovala v odloučení kláštera a službě Bohu a která tomuto člověku dosud bezmezně důvěřovala, propuká na protilehlé straně scény za zvuků agresivní rockové hudby ve stále usedavější, zoufalý a pozvolna gradující záchvat pláče absolutní bezmoci.

Tedy, klobouk dolů! Před herci, před režisérem. Pokud by se celá inscenace skládala jen z tohoto závěrečného výstupu, úplně by to stačilo. Ale to není zdaleka všechno. Poklonu si zaslouží takřka celé herecké obsazení. Alespoň zmínku však věnujme představitelům Mariany (Vendula Fialová) a Angela (Jan Teplý) za nepříjemně předlouhou sado­-maso scénu kopulace, kdy Mariana zaskočí za Isabelu, aby byla tváří v tvář publiku, upoutaná v kládě ve tvaru kříže, obskočena Angelem, který přiráží a přiráží, aniž by hnul brvou. Jako by se ho ten sexuální úkon vlastně ani netýkal. Tak je ten Angelo po všech stránkách ctnostný! Jako Právo a spravedlnost. Jako Tomio Okamura. Jako Geert Wilders. Jako Andrej Babiš. Jako Marine Le Penová. A všichni ti další skvělí mužové a ženy, co bez uzardění píchají do zadku svou vlast.

Autor je divadelní režisér.