Veliké proč

Po velmi slibné jedenáctileté odmlce vyšel v nakladatelství Torst třetí svazek (fakticky už čtvrtá kniha) Sebraných spisů praktického filosofa Ladislava Klímy (1878–1928), nazvaný Svět atd. Zahrnuje v první části texty knižně či časopisecky publikované a ve druhé ty nepublikované, doplněné o zlomky a torza zamýšlených prací. A my se po úvodním exkursu do osudů filosofových textů hlavně budeme ptát: proč vyšel?

Sám Klíma se ostatně choval ke svému dílu macešsky. Svou filosofickou prvotinu nechal vydat jen pod svými iniciálami (zanedbané PR mu vyčítali už jeho současníci), z jeho zápisků víme, že některé rukopisy přiložil do kamen (naštěstí ne ty, v nichž to konstatoval), něčím snad zatopil druh jeho bývalé milenky a macechy v Horoušánkách, něco jistě zařvalo při častém stěhování, a padá tak na vrub Klímova nemožného životního stylu, poznamenaného chorobnou tendencí praktikovat vlastní filosofické myšlení v každodenním životě. To nemohlo skončit jinak než alkoholismem a nikotinismem, které ve spojení s hanebnými stravovacími návyky a nevhodnými bytovými podmínkami způsobily myslitelovo závažné onemocnění, které ho předčasně zametlo do hrobu, přesněji do skříně jeho poslední družky Kamily Lososové, „dušičky andělské“, v jejíchž éterických ručkách skončila nejen Klímova urna, ale především písemná pozů­stalost, kterou tato opuštěná panička upravovala jak z hlediska mravnosti, tak z hlediska obchodovatelnosti – jinými slovy rozprodávala různým nakladatelům svévolně naporcované a dobastlené části filosofova díla, aby z „Ladouška“, kterého nechávala užívat krcálek ve svém bytě na Korunovační třídě, aspoň něco bylo. Před válkou a krátce po ní vyšlo něco z této dračí setby u Pohořelého.

Odstrašující suverenita

Dobu stalinismu přečkal Klíma v knihovnách reakčních intelektuálů a v srdcích uměleckého lumpenproletariátu. Následovalo mírné vynoření ve zlatých šedesátých, pak normalizační zanoření, během něhož dochází k reflexi Klímova odkazu v undergroundových kruzích, provázené kvalitativně diskutabilními procesy jeho vydávání či spíše předávání. Tak přežilo Klímovo dílo přes drobné oteplení na konci osmdesátých let do období po sametové buržoazní revoluci, kdy zažilo renesanci, což se dá pochopit, zvlášť v první polovině devadesátých let, kdy naše společnost, zmítaná přílivem svobody, tápala v rozvířených vodách nově se rodící epochy a chytala se různých pochybených tendencí v naivní představě o jakémsi zdola strukturovaném a složitě segmentovaném uspořádání, ve kterém se uplatní i zcela okrajové názorové a dokonce myšlenkové či intelektuální proudy a bude pro ně vytvářen a zachován prostor.

V této – již doznívající – atmosféře vychází v roce 1996 první svazek Klímových Sebraných spisů, ale do dobového kontextu svou vzornou redakcí nezapadá. Kritické vydání Velkého románu přivádí na scénu nejen novou úroveň knižní a vydavatelské kultury (což by snad tolik nevadilo), ale především nového Klímu. Jeho už tak odstrašující suverenita a ryzost skokově hypertrofuje precizním redigováním, tedy očištěním a zpřesněním, a celou situaci ještě komplikuje neuvěřitelně erudovaný a samostojný poznámkový aparát. Tento efekt zopakují i následné dva svazky Mea (2005) a Hominibus (2006), a tak nám tu povstane metafyzický strašák Klímova myšlenkového světa v celé jeho hlubinné a duchovní atmosféře, v nemožném spojení výjimečného intelektuálního zázemí, originality a intelektuální odvahy, tedy v celé své diverzní podstatě. Podobně u nás působí také dílo Egona Bondyho – proto se stejným znepokojením sledujeme vydávání jeho básnických spisů. Nicméně společnost, která po převratu svým přihlášením se k odkazu Masarykovu, Čapkovu, Baťovu a bratří Mašínů osvědčila své humanistické zakotvení, dokázala prostřednictvím intelektuálů, pedagogů i pracovníků kulturní sféry udržet díla obou autorů ve sféře nerenomovaných literárních jevů jako neetablovatelnou kuriozitu a marginální úchylku. A můžeme říci: plným právem.

Společnost, kterou budujeme

Naše hodnoty a jejich pilíře jsou totiž jinde (nebude trvat dlouho a budeme vědět kde). To je zřejmé už z každoročních výsledků naší největší a jediné známé literární ceny. Její udělení Erice Abrams právě za edici Klímových spisů (2006) je už naštěstí minulostí – na rozdíl od generace literátů a básníků, která ji dnes za svá díla, sledující ty nejmodernější trendy a témata současné zahraniční literatury, dostává.

Rozumíme snad, proč Sebrané spisy vyšly péčí francouzské editorky nejprve ve Francii francouzsky – tam jsou na podobné dekadentní výstřelky zavedení. V naší zemi ale dnes budujeme společnost úplně jinou než tu, ve které by Klímovy práce mohly rezonovat, totiž otevřenou a rovnou, a především bezpečnou a univerzálně nízkoprahovou, společnost retušující nevhodné pasáže v literárních dílech minulosti (i současnosti), společnost, ve které jsou muži diagnostikováni jako deviantní plemeno, v nočních kavárnách už konečně mohou stát u mramorových stolků na čistém vzduchu dětské kočárky a většina kulturních institucí se úspěšně orientuje na rodinné programy (ačkoli se najdou ojedinělé excesy, jako třeba výstava Pražská devoční grafika 18. a 19. století, kde vinou stojanů umístěných v nevhodné výšce hrozí zranění volně pobíhajících dětí). Budujeme společnost příležitostí, které dělají zloděje, plošně vysokoškolsky vzdělanou a na každém rohu kulturní, s uměleckou nadstavbou očištěnou od neakademizovaných struktur a tvůrců vzpírajících se v důsledku pseudoromantického blouznění přirozené komodifikaci své práce a osobnosti, dynamizující společnost technologií, jež otevírají stále nové možnosti každého lidského individua tyto technologie používat, společnost s racionalizovanou a odideologizovanou politickou sférou, ve které jsou ponechány ve zdravé míře pouze emoční prvky národní a národně­-obranné.

Žádáme vysvětlení

Na základě výše uvedených skutečností pak můžeme žádat a také žádáme vysvětlení, jaký význam vzorné vydávání Klímova díla – a především jeho pokračování v současné době – vlastně má. Že jeho zjevný anachronismus a antispolečenskou tendenci nerozpoznali divadelní ochotníci, kteří devadesát let po napsání nastudovali vůbec první uvedení Klímova antihumanistického dramatu Dios, se dá pochopit a omluvit právě amatérismem. Že to však nepochopil ani majitel renomovaného nakladatelství (který přece vydává i knihy současných autorů reflektujících moderním a přínosným způsobem naši dobu a její problémy), to už je s podivem.

K dokončení kompletního vydání Klímových Sebraných spisů zbývá už jen pátý a šestý svazek – Romaneta a novely a Dramata. Erika Abrams a Viktor Stoilov tak mají poslední dvě příležitosti si svou opulentní, ale také prázdnou a nabubřelou redakčně­-vydavatelskou exhibici odpustit, vyslat tím pozitivní signál a zařadit se do řádu nové epochy, která v přirozeném sebezáchovném režimu odmítá rodit další kritické autority a velké postavy myšlení neodvislého od kšeftu a kariérismu, které jsou beztak jen vedlejším patologickým projevem válečných instinktů, mocenské hierarchie a patriarchální nadvlády v dusivém a elitářském prostředí jasných kvalitativních kritérií, a to včetně těch uměleckých!

Celé přenastavující se společenské spektrum od komisariátů anarchofeministické fronty až po příznivce populární kapely Ortel odmítá tajnosnubnou adoraci metafyzických a duchovních spekulací blasfemických nihilistů a misantropů a už brzy se bude ptát ústy čerstvých ministerských úředníků z řad SPD, jak může něco takového jako Klímovy spisy získávat podporu Českého literárního fondu a Státního fondu kultury ČR. A já – pokud budu mít z převýchovného tábora tu možnost – se budu ptát s nimi!

Autor je spisovatel.