Do české krajiny se pomalu, ale jistě vracejí vlci jakožto přirozená součást zdejší přírody. I když se především někteří chovatelé dobytka tohoto návratu obávají, odvěký strach z vlků nemá v současnosti racionální opodstatnění. Jde o plachá zvířata, která prospějí narušenému ekosystému a člověku neublíží.
Je to pár dnů, co jsem v zasněžené krajině stopoval vlky v rámci monitoringu této šelmy v Česku koordinovaného Hnutím DUHA. Ačkoli jsem ale po jeho stopách chodil mnoho dnů, zahlédnout toto plaché zvíře je i v zimě nadlidský úkol. Uvědomil jsem si, že jsem na tuto chvíli čekal pětačtyřicet let, protože už v dětství jsem četl příběhy o vlcích. Naštěstí se u nás v současnosti začíná obnovovat tolik potřebná biodiverzita – a to i díky šelmě, která zde nežila zhruba sto let.
Vlk pomáhá v lese
Ještě počátkem 13. století u nás byla vlčí populace tak rozšířená, že kroniky uvádějí výskyt několika smeček dokonce v okolí Pražského hradu, což přimělo krále Přemysla Otakara II. nechat zbudovat nepříliš účinné pasti na vlky – takzvané vlčí jámy. Pak už došlo na systematické vybíjení vlků kvůli škodám na zvěři, ze strachu i pro ceněnou kožešinu. Po nástupu střelných zbraní bylo za ulovené vlky dáváno takzvané zástřelné. Vlci byli v Evropě vybiti nejprve v hustěji osídlených oblastech. U nás vydrželi nejdéle v zalesněných horských pásmech Jeseníků a Beskyd, kde byl v roce 1914 zastřelen poslední kus. V Anglii byl poslední vlk zabit už kolem roku 1500, v Dánsku byli vlci vyhubeni v roce 1772, ve Švýcarsku před koncem 18. století a v Bavorsku v roce 1847.
Celosvětová genocida vlka vedla až k úplnému vyhubení jeho patnácti poddruhů. Nyní činí odhad populace vlka obecného v Evropě asi 60 tisíc jedinců, přičemž 42 tisíc vlků obývá evropské části Ruska a Běloruska, tři tisíce Karpaty, 3900 jedinců Dinár a Balkán, 2300 Pyrenejský poloostrov, 1200 Pobaltí a severovýchodní Polsko, tisíc Apeniny a asi 450 jedinců Fennoskandinávii.
Na přelomu tisíciletí začala vznikat takzvaná středoevropská nížinná populace vlků v západním Polsku a východním Německu. Jejím základem byli vlci z východního Polska, kteří se sem postupně rozšířili poté, co se v zemi stali v roce 1998 celoročně chráněným druhem. Dnes se tato populace skládá z asi 120 smeček, žijících v Německu a Polsku. Odsud se vlci dostali i do Čech, kde dnes žije minimálně pět smeček, a to v Ralsku, na Broumovsku, v Krušných horách, na Šluknovsku a na Šumavě. Jak malý je to počet, je patrné, když přihlédneme k tomu, že počet srnčí, jelení a černé zvěře v roce 2015 činil 380 tisíc jedinců, kteří způsobili škody na zemědělské a rostlinné výrobě v desítkách milionů korun. Škody na chovech skotu a ovcí způsobené vlky sice budí nevoli, ale při uvedeném srovnání jsou zanedbatelné. Vlk navíc lovem starých a nemocných kusů volně žijící zvěře může přispět ke snižování stavů a rozpohybování přemnožených populací, čehož myslivci nejsou schopni dosáhnout. Vlci nejen že přirozeně šlechtí lovnou zvěř, ale také napomáhají zmlazování lesních porostů a omezují rytí luk a ničení úrody.
Iracionální strach
„S vlky se musíme naučit žít, ta zvířata se vracejí a nám nezbývá nic jiného než se podle toho zařídit,“ konstatuje pragmaticky chovatel ovcí Lubomír Karlík z Bílých Karpat v pořadu České televize Nedej se. Šest století po zrodu mýtu o „zlém“ vlkovi nicméně tato šelma v lidech stále vzbuzuje iracionální strach. Ten ostatně známe z příběhu o červené Karkulce ze 14. století. Démonizaci vlka ovšem vyvrací množství svědectví. Můžeme zmínit třeba případ francouzského poustevníka, jenž se v minulém století spřátelil s vlčí smečkou natolik, že ho vlci pustili do nory s vlčaty. Výzkumnice na ostrově Vancouver navázala kontakt se smečkou zdejšího endemického vlka bez jakékoli přípravy. Když vyšli tito opravdu velcí vlci z lesa, zaujala podřízenou polohu tím, že si lehla do trávy. Alfa samec ji očichal a pak odešel. Od té doby jí smečka nevěnovala sebemenší pozornost.
Vlk je chytré zvíře a vytváří dobře organizovanou smečku, podle Irokézů ne nepodobnou indiánské komunitě. Když jdou vlci hlubokým sněhem, drží rovnou linii, kráčejí za sebou a šetří energii. Smečku vede rodičovský pár, který se o své potomky vzorně stará i několik let. Potrava vlků závisí na místních podmínkách. V Evropě vlci loví srny, divoká prasata, zajíce, sviště, bobry, hlodavce, ryby, plazy, vodní ptactvo, ale také konkurenci: lišky, kuny, lasičky, jezevce, divoké psy. V nouzi žerou hmyz či mršiny, takže vykonávají funkci „zdravotní policie“. Pokud mají šanci, zabíjejí ovšem i lidmi chovaný dobytek.
Vlčí stopa ve sněhu vedle té lidské znamená, že se něco kolem nás zásadně změnilo. I když si to většina z nás asi neuvědomuje, naše krajina se příchodem vlka nesmírně obohatila a získala na ceně, včetně té turistické. Místopisná jména jako Vlčí rokle leckde možná znovu naleznou svůj původní obsah. Hlavní však je, že se zdejší příroda aspoň trochu navrací ke své původní divokosti, jež je zcela nezbytná i pro člověka. Je nejvyšší čas, aby se lidstvo zbavilo své středověké nedůvěry vůči vlkům a snažilo se o postupnou obnovu přírodní rovnováhy.
Autor je ekolog a ochránce přírody.