Babička je lišák!

„Ne, nepřináším útěchu. Leda tak sbírku odlesků své bezútěšné lásky. Chtěl jsem psát souvisle, přehledně, literárně… text se mi nicméně rozsypal jako babiččino tělo, jako mé city k ní,“ píše Ondřej Macl v úvodních pasážích své prvotiny Miluju svou babičku víc než mladé dívky (2016). Jeho text může být lecčím. Otevřeným milostným dopisem, sbírkou esejistických fragmentů, rodinnou anamnézou a kronikou současně, stylistickým cvičením v určitých motivech (mě osobně třeba nadchly nohy) nebo i zvrácenou poezií lékařských zpráv.

Písmenková polévka

Maclova sbírka milostných odlesků je opravdu chvílemi souvislá, přehledná a přehledová (například když se vypočítávají historické mezníky babiččina života, jež jej možná rámují, ale stěží osmyslňují), plná literárních aluzí. Během okamžiku se ale hroutí do fragmentů – zaslechnutých, viděných, možná i nepříjemně autentických, do obrazů ztrácejících kontury, nedokončených či utichajících vět. Lehce nabubřelou a snad i kazatelskou dikci esejistických „mouder“ střídají básnické obrazy či jazykové hříčky, dokonalý básnický rytmus útržky zajíkavé intimní konverzace. Citace kanonických autorit se prolíná s originální řečí „autora“ – který neví, respektive nechce být nucen se rozhodnout, zda je spíše svědkem, egocentrickým básníkem, editorem či portrétistou – a v neposlední řadě též se slovenštinou babičky, kolem níž všechno víří. Babiččiny povzdechy a glosy netonou v žádném suchopárném mudrosloví: „Babička: Keby si vysypal všetky slova z hlavy, bola by z toho polievka s cestovinovými písmenkami.“ Slovenština nabývá až exotický a groteskní nádech (ale se vší vážností a melancholií, jež ke grotesce patří) a skoro by se chtělo spolu s filosofem Petrem Rezkem, autorem doslovu k proslulému vydání „velíškovské“ Babičky Boženy Němcové, zvolat, že babička je lišák.

Výše zmíněné mnohovrstevnatosti odpovídá i četnost témat a motivů, které se pravidelně ztrácejí a vynořují v nových variacích. Konfrontace samoty mládí a samoty stáří, hledání i opouštění víry a různé její podoby, sexualita, různé podoby rozkoše a touhy či falešná nostalgie dětství („I tehdy se ovšem v dětství skrývá klíč od relikviáře s vlastními ostatky, které ožijí teprve vpádem světla…“). Shakespearova poezie a jeho „vznešené“ metafory koexistují s trapností popkulturních odrhovaček, Platón a Barthes se stupiditou televizních kanálů a reklamních sloganů. Babičky literární s babičkou „jedinou“.

Povědomí o erotice života

Skrze setkání s babičkou hodlá básník probouzet „obecnější povědomí o erotice života“. A v tom je podle mě skutečně síla tohoto textu. Babička se mu skutečně stává lyrou, na které novodobý Orfeus zpívá píseň proti mládí: „Pokud jsem babičku nazval ‚strojem‘, ať je tedy i mým nástrojem v podobě lyry! To na ni rozehrávám milostnou píseň proti Mládí, za cenu praskajících strun… Budiž mou lyrou, nástrojem, klávesnicí, na které nefunguje Enter ani Escape a do níž klikám rukama, které ji tolikrát objímaly.“

Dlouho jsem nečetla tak smysluplnou a originální transformaci antických motivů. Ondřeji Maclovi se skutečně podařilo obnovit tradici ovidiovských metamorfóz. Při změně formy života dochází láska naplnění a může přemoci i smrt: „Ze známých chromců by babička měla nejblíže k Héfaistovi, který pilně řemeslničil v jeskyni, zatímco bohyně krásy ho s kdekým podváděla. Nohy ji uvrhly do jediného bodu, k práci přerušované mukami, až posléze k mukám přerušovaným prací. Pokud je mládí nesmrtelné (rozuměj zapomnětlivé), potom ona ztělesňuje mou achillovku. Vytváří úžasné ‚šperky a zbroj‘, jejichž leskem odvrací pohledy od vlastní slabosti. I kdyby se mi oči měly rozkutálet, sáhnu ti rovnou do rány. A uvěřím… ve smrt.“

Přes veškeré motivy bolesti, utrpení, pomíjení i smrti to však není elegický zpěv. Není to žalozpěv na smrt milované bytosti – byť třeba v lecčems může připomínat Pomocná slovesa srdce (1985, česky 2005), která píše Péter Esterházy po smrti své matky – ani zdánlivě idylické ustrnutí v tíži osobního života à la Božena Němcová, babička je živá. Nebo alespoň živá ve svém odcházení, živá ve vnukově lásce, která se jeví spolehlivější než jakékoli vzpomínání. Dokonce to není ani portrét marného života, usouženého stáří. V první řadě a především je to totiž milostné vyznání. Nejen babičce samé, ale lásce jako takové. A navíc, když text zamíří k patosu, jenž milostná vyznání často doprovází – ať už se jedná o patos „velko­hubé“ intelektuální poezie učeného básníka, který lehce ješitně toto vědomí předcházející básnické tradice demonstruje nebo tklivost utrpení –, vždy se ve správnou chvíli objeví (sebe)ironie, vtip a něha, jakkoli se jejich sousedství jeví obtížné, nebo dokonce nemožné.

Je to text, který irituje i dojímá. A jeho síla spočívá v tom, že přes všechny masky a manýry, které autor volí, je jeho „píseň proti Mládí“ a láska, z níž se vyznává, uvěřitelná.