Kousavá klasika

O novém snímku mexického režiséra Guillerma del Tora se zkratkovitě píše jako o poetické variaci krásky a zvířete za časů rudé paniky. Ačkoli je pohádkový rámec v úvodu zdůrazněn vypravěčem, film se odklání od fantazijní dvojznačnosti del Torovy dřívější tvorby a spíše se věnuje tradicím klasického Hollywoodu. Mezi inspiračními zdroji se nadále objevují dobově pokleslé materiály, jako komiks, horor nebo béčkové filmy, přední místa ovšem zabírá melodrama, špionážní thriller a hlavně muzikál. Pomineme­-li akční blockbuster Pacific Rim (2013), představuje Tvář vody nejpřístupnější a nejkonvenčnější snímek z autorova portfolia, což také vysvětluje třináct oscarových nominací. Přesto se del Torovi podařilo natočit svébytné dílo, které je kritické k vyobrazené době a vyhýbá se nostalgickému planutí po starých žánrech a kouzlu filmového průmyslu, kolem něhož tančil loňský oscarový favorit La La Land (2016).

Němý hlas přehlížených

Označení muzikál působí u filmu s němou hrdinkou úsměvně, tento hudební žánr ovšem nestojí jen na zpěvu. Tvář vody klade důraz na výrazové pohyby a gesta postav a ve složitých, až tanečních křivkách se pohybuje zejména kamera. Hudba je pro ústřední dvojici jedním z důležitých způsobů komunikace a stejně tak barevné proměny kostýmů, od khaki po karmínovou, naznačující vývoj ženské postavy. To vše má snímek do jisté míry společné s La La Landem, rozkol se ale projevuje u protagonistů. Zatímco Chazellův film následuje muzikálový prototyp, idealistický a talentovaný pár z bílé střední třídy, del Toro se vrací v čase a nechává promluvit postavy, které na počátku šedesátých let Hollywood přehlížel nebo je využíval k exotickému ozvláštnění.

První z nich je Elisa, němá latinskoamerická uklízečka, zachycená v denní rutině mezi noční šichtou, rituály po probuzení a společným sledováním předválečných muzikálových čísel se svým gay sousedem Gilesem. Ten o sobě mluví jako o věčně vyhladovělém Tantalovi, jenž by mohl najít útěchu v objednání limetkového koláče, ale nedosáhne výš než ke sledování campových muzikálových scén v televizi. Elisina jediná přítelkyně připomíná jednu z mála výraznějších rolí, kterou si mohla v šedesátých letech zahrát černošská žena – dobráckou služebnou s proříznutou pusou. Přestože mluví za obě, nikdo ji nevnímá, a to včetně nezaměstnaného manžela, kterému doma podstrojuje. Na útulný domov s poslušnou ženuškou a dvěma generickými dětmi si naopak nemůže stěžovat šéf bezpečnosti Strickland, doslova prohnilý vládní operativec se slabostí pro laciná cukrátka.

Tělo místo fantazie

Karikaturním vyobrazením Stricklanda se del Toro odvrátil od dřívějšího vyjednávání mezi mytickou a lidskou zrůdou. Ve Tváři vody se role hrdinů a antagonistů rozdělí už v úvodu, byť si vodní stvoření ponechává animální instinkty a největším konfliktem ohledně vlastní lidskosti prochází ruský dvojitý agent. Dvojznačnost se ovšem nevytrácí jen z náhledu na postavy, ale také u výstavby fikčního světa, kdy na rozdíl od Faunova labyrintu (El laberinto del fauno, 2006) nebo Purpurového vrchu (Crimson Peak, 2015) dává režisér mnohem méně prostoru nadpřirozeným prvkům. Vodní tvor z amazonského pralesa sice hraje ve filmu ústřední roli, ale zcela mizí dřívější ambivalence a unikavost snových světů. Domnělý říční bůh je zbaven tajemství a zkoumán v laboratoři, nikdo o jeho existenci nepochybuje. Protože nepochází ze záhrobí ani z pohádkové říše, klade režisér mnohem větší důraz na tělesnost a drtivou většinu trikových scén se snažil natočit přímo na place.

Del Toro je pověstný využíváním praktických masek a triků, v případě svého posledního filmu tak sáhl k digitálnímu dokreslování jen z donucení. Úvodní scéna zatopeného bytu byla například natočená za pomoci metody dry­-for­-wet, kdy se za pomoci filtrů, svícení, větráků a závěsných lanek zdá, že je celá scéna pod vodou a v postprodukci upravili trikaři jen detaily. Fyzická přítomnost se však netýká jen složitých triků a zviditelnění minorit. Del Toro se dotkl i dalšího ožehavého tématu pro studiovou tvorbu – sexu. Jednak vztah vodního tvora a Elisy nezůstává platonický, mnohem zajímavější je ale rozhodnutí ukázat Elisinu masturbaci ve vaně jako součást její denní rutiny. Odhaluje se tím filmový rozpor, kdy si romantické hrdinky téměř neuvědomují vlastní tělesnost, dokud se neobjeví Muž. Jde přitom o tradici, kterou Hollywood až na výjimky nepřekonal dodnes.

Přestože Tvář vody působí na první pohled jako řemeslné dobové drama, které Akademie ráda oceňuje, del Toro nenatočil filmovou ódu na překonanou historickou etapu. Navíc se nestává často, aby o nejlepší film soutěžil snímek s hororovými prvky, natož dva. Společenská kritika zaobalená do klasických žánrů sice nehlodá diváky tolik jako v případě dalšího oscarového aspiranta Uteč (Jordan Peele, 2017), ale pořád cení zuby.

Autorka je filmová publicistka.