Stále ta samá fádní šeď?

Ačkoli debaty a reflexe masové bytové výstavby v různých podobách probíhají již od padesátých let minulého století, v posledních letech se sídlištím dostává stále více pozornosti. A nejde jen o narůstající odborný zájem. Vzhledem k tomu, že byty ve starší zástavbě jsou hůře dostupné a nové developerské projekty zase předražené a zároveň mnohdy nekvalitní, časem prověřené paneláky se stávají vyhledávanou variantou. Výzkumný tým Paneláci usiluje o systematické poznávání výstavby především z uměleckohistorických pozic. Rozsáhlý projekt, který byl mezi lety 2013 a 2017 podpořen Ministerstvem kultury, o sobě dal vědět putovní venkovní výstavou, která představovala vývoj sídlišť na lokálních příkladech. A momentálně v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze probíhá souhrnná výstava projektu pod názvem Bydliště: panelové sídliště.

Součástí projektu jsou dvě pozoruhodné publikace. Na první svazek, katalog sídlišť, navazuje druhý díl, který vychází v rámci probíhající výstavy, věnující se historii českých sídlišť až do roku 1989. Tento text se zaměřuje na první knihu: rozsahem úctyhodný a vizuálně přitažlivý katalog, doplněný o periodizaci a demografická data, totiž vydá na samostatnou recenzi.

Paneláci mají potenciál přispět ke kritice jednotvárného vnímání sídlišť a panelových domů a ukázat, že tato výstavba je neoddělitelnou součástí měst a má i důležité místo v dějinách architektury a urbanismu. Svým důrazem na konkrétní příklady problematizují stereotypy o uniformitě či absenci zahraničních kontaktů. Katalog také rozšiřuje penzum sídlišť, na které je možné se odkazovat – donekonečna omílané příklady jsou doplněny řadou podnětných případů z velkých i menších měst.

Fáze panelákové výstavby

Autorský kolektiv přinesl členění českých sídlišť do šesti etap, zastoupených ukázkami architektonické a urbanistické kvality i experimentálními projekty. Podařilo se shromáždit pestrou paletu padesáti případů a srovnáním ukázat rozmanitost jednotlivých realizací. Hlavní část knihy pak má skutečně podobu katalogu: každá z realizací je představena s důrazem kladeným na architektonické a urbanistické kvality celků, společně s okolnostmi a důvody výstavby. Ve výčtu jsou uvedeny použité technologie, typy bytů, jejich počet a soupis umělecké výzdoby. Součástí jsou i medailonky autorů, které naznačují institucionální možnosti profesních drah, míru specializace i kontakty se zahraničím.

Etapizace sleduje postupný vývoj masové výstavby bez vymezení datací – některé etapy mohly fungovat vedle sebe, někdy je mezi jednotlivými realizacemi podobného typu rozdíl až dvaceti let. V raných počátcích neboli dřevní fázi byl vznik sídlišť často spojen se snahami o rozvoj průmyslu a tato tendence pokračovala i během rozmachu výstavby v pompézním stylu socialistického realismu. Například v Ostrově tak vzniklo bydlení určené především pro pracující v Jáchymovských uranových dolech, z Ostravy známe I. obvod – Porubu.

Později, v rámci pionýrské fáze, vzniklo v Karviné sídliště Ráj pro podporu rozvoje těžby uhlí, v Mladé Boleslavi šlo o výstavbu nového centra a ubytování pro pracující ve Škodovce. V této fázi se sídliště významně stylově proměnila v reakci na odsouzení sorely jako součásti stalinismu. Probíhala tehdy řada experimentů a hledala se cesta, jak dál. Následovala architektonicky hodnotná krásná fáze, zastoupená ikonickou brněnskou Lesnou, pražskými Ďáblicemi nebo plzeňskými Bory. Během ní také probíhalo nejintenzivnější a nejplodnější kritické zhodnocování dosavadní výstavby, které se neomezovalo pouze na multidisciplinární odbornou obec. Krajské národní výbory společně se Svazem architektů ČSSR okolo roku 1960 uspořádaly více než tisíc organizovaných besed s občany a výsledky byly Jiřím Musilem a Hanou Poláčkovou zpracovány a publikovány pod názvem První celostátní diskuse o bydlení (1962).

Se změnou politické situace a ještě silnějším tlakem na efektivitu a masovost výstavby však nastoupila technokratická fáze, jež dala vzniknout třeba brněnským Bohunicím či Jižnímu Městu. Pro ni jsou charakteristická rozsáhlá sídliště, která sice mohla mít kvalitní návrh, nicméně realizace se od něj odchylovala více než v jiných obdobích. Navrhování tady znamenalo především schopnost a ochotu vejít se do centrálně stanovovaných hospodářských ukazatelů a vytvořit co nejvíce bytových jednotek žádoucího typu za co nejnižší cenu. Poslední vymezenou etapou je fáze krásných a postmoderních sídlišť, která sdružuje sídliště z různých dob, sdílejících kvalitu návrhu a (relativní) věrnost jeho provedení. Jde například o pražský Nový Barrandov, brněnské Vinohrady nebo Jižní svahy ve Zlíně.

Součástí katalogu jsou (většinou implicitně) kritické fotografie současného stavu, který je mnohdy poznamenán zásahy ignorujícími architektonický záměr, kupříkladu oplocováním, nesystematickým zavěšováním balkonů nebo zazdíváním lodžií. Prim samozřejmě hraje zateplování, které necitlivě a nekoncepčně volenou barevností posiluje všudypřítomný vizuální smog. Pokrytí polystyrénem navíc vedlo ke ztrátě řady cenných prvků, které rozčleňovaly nebo jinak ozvláštňovaly fasádu.

Záměr versus realizace

Zadavatelem, investorem a stavitelem masového bydlení byl v drtivé většině případů stát. Nebyl to však monolit, naopak šlo o rozmanité subjekty se svými vlastními zájmy a nástroji k jejich prosazování, jejichž pozice se v čase měnila. Výstavba takového rozsahu, ve které se autor návrhu může téměř ztratit, byla umožněna a zároveň zásadně ovlivněna vývojem stavebních technologií, prefabrikace a typizace. Šlo však o mnohem hlubší omezení, než naznačují ikonické případy, kdy byl urbanistický záměr zcela popřen a domy byly osazeny tak, aby se nemusely přestavovat jeřábové dráhy. Výslednou realizaci významně určovaly právě bytové typy. Ačkoli je součástí katalogu jejich přehled, zachází se s nimi jako s něčím daným. Podobně texty pracují i s dalšími vlivy: typy i soustavy jako by vznikaly a existovaly samy o sobě. Aktivním prvkem je tu především architekt.

Státní výstavba v tak masovém měřítku je ale výsledkem kolektivní součinnosti, se kterou uměleckohistorický přístup není tolik zvyklý pracovat. Katalog však sídliště představuje primárně skrze architektonický a urbanistický projekt, i když realizaci měli autoři návrhu pod kontrolou jen ve velmi omezené míře. Významná pozornost je tak věnována napětí mezi záměrem a jeho realizací, která jako by nikomu jinému než architektům a architektkám nepřiznávala legitimní podíl na výsledné podobě sídliště. Ostatní vlivy se zdají být omezeními, ústupky nebo tlaky, které vzdalují realizaci od návrhu automaticky s negativním dopadem. Okolnosti realizace a odchylování od původního projektu zaujímají status vnějšího politického a hospodářského kontextu, v němž architekti usilují o uhlídání svého návrhu a různě se jim to daří či nedaří s ohledem na tyto vnější podmínky, osobnostní nepoddajnost, politické konexe nebo štěstí. Takovýto přístup počítá s neproblematickou, lineárně se zdokonalující architektonickou expertizou a případným zdrojem neúspěchu architektonických vizí jsou nepřející podmínky nebo i společnost, která na záměr ještě není připravena. Nemáme však i z prostředí, kde nedocházelo k tak zásadní centralizaci a odchylování, příklady selhání mnoha moderních projektů?

Architektonická autonomie

Přestože katalog zasazuje českou výstavbu spíše do kontextu socialistického režimu a jeho specifik, nelze přehlížet podobnosti se „západní“ masovou výstavbou – i v ní je architekt jen jednou z komponent institucionálního soukolí, často bezejmennou. Rem Koolhaas v SMLXL mluví o tom, že architektura se stává ve velkých projektech zároveň nejvíce i nejméně architektonickou. Nejvíce svou velikostí a nejméně komplexitou realizace, ve které přichází o svou autonomii. Je ale obecnější otázka, nakolik je architektonická autonomie spíše jen teoretickým ideálem, v každém případě vzdáleným od spletité praxe interakce se zadavateli, investory, výrobci a městskou správou.

Katalog nicméně svou svébytně krásnou a chytlavou formou ukazuje nejen odborné veřejnosti, že česká panelová výstavba rozhodně není fádní a nezajímavá. Autorský kolektiv Paneláků při načrtávání periodizace masové výstavby představuje předchozí snahy o etapizaci a reflexi a vytýká některým z nich, že stranou zůstala projektová a stavební praxe. Tento rozsáhlý počin s ní již zachází důkladněji a zohledňuje ji při konstrukci etap. Přesto hraje spíše roli vnějšího kontextu, který různě klade do cesty překážky architektonickému úsilí. Anotace druhého dílu ale nejen v tomto ohledu vypadá slibně.

Autorka je socioložka a členka Kolektivu imaginace.