Literární teoretik a porotce literárněkritické anticeny Mokrá ponožka Roman Kanda se ohradil proti textu Petra Andrease, jenž se v souvislosti se stupňujícím se individualismem v české literatuře věnoval mimo jiné této anticeně. Petr Andreas reaguje na Kandovo nařčení z mylné argumentace a v polemice vysvětluje vzájemné neporozumění.
Roman Kanda, jeden z porotců Mokré ponožky, v A2 22/2017 v reakci na mou stať (A2 20/2017) tvrdí, že se fakticky míjím se zdůvodňujícím textem této literárněkritické anticeny (Psí víno, 79, 2017) a podivuje se, odkud se má tvrzení vzala. „Rozhodně coby porotci neupíráme kritikům právo na estetický soud,“ oponuje mi. Porotci podle něho postupovali „nenormativně“, textově analyticky, nebrali v potaz hodnotu recenzované skladby, a je evidentní, že u Kukala došlo k „suspenzi“ kritiky, že nezvládl kritické řemeslo. Rád se Romanu Kandovi onu „záhadu“ pokusím vysvětlit. Je dobře, že pootevřel i svou metakritickou dílnu, neboť se upřesňuje, že problém Mokré ponožky netkví v „ideologii“ ani v terapeutickém přístupu, jak jsem – přiznávám a omlouvám se za to – absurdně vyhrotil svou stať. Ve světle Kandova výkladu ho nyní vnímám již jen jako metodologický.
Jak rozumět nesrozumitelnosti
(Meta)kritickou metodu, jak ji Roman Kanda líčí a která byla skutečně důsledně praktikována ve zdůvodnění anticeny, můžeme k metodám textové analýzy jistě přiřadit, i když pro svou normativnost není jejich úplně typickou představitelkou (jako například obsahová analýza nebo rétorická kritika). Sleduje narativně-argumentativní rozměr textu, blíží se pohledu redaktora a programově se neodvolává na hodnoty díla. Nejblíže tak má asi k jazykové kritice, jak ji pěstuje třeba Petr Fidelius. To může fungovat, nakolik problém někdy skutečně spočívá jen ve způsobu prezentace myšlenky, anebo nemusí, jelikož často bývá obtížné, ba nemožné hodnotit výroky (například zobecňování) bez odkazů na předtextovou realitu. Na druhou stranu nijak nepostihuje, „nevidí“ kritický akt, který je vlastní podstatou kritického výkonu. Posoudíme takto, jak obratný je Petr Kukal rétor a stylista; hůře už, jak zkušeným a vnímavým je čtenářem poezie. Vyžadovat určitou kultivovanost analytického výkladu a zdůvodňování je jistě žádoucí, jestliže tím, co na kritice bývá nejvíce ceněno, je schopnost provázet čtenáře po hodnotách díla a rozvíjet jeho prožitek. Kritický výkon ale sestává nejen z nich. Jeho základem je prožitek díla a těžištěm soud o estetické, respektive umělecké hodnotě – které právě kritik analyticky odůvodňuje.
Metoda, kterou porotci pracovali, proto pohříchu připouští intuitivní, a tedy potenciálně problematické výsledky, střetne-li se se zkušenostním základem soudu. Kukal v tom svém zdůraznil kvalitu, kterou vnímal a o níž mluvil jako o nesrozumitelnosti, nerozumění. Tady už ale nejde pouze o více či méně přesvědčivý způsob prezentace, nýbrž o autobiografický fakt Petra Kukala: Skladba Kateřiny Kováčové mu v této rovině nefungovala, takže se jako každý kritik snažil poznat příčiny, popsat je a zdůvodnit tak své hodnocení. Protože nesrozumitelnost jasně poukazuje na nehodnotu, neuvažoval ani o tom odkázat dané dílo vhodnějšímu typu čtenáře a skrze vady nalezené ve struktuře díla ji „objektivizoval“.
Ocituji nyní pasáž z vyhlášení Mokré ponožky, která se věnuje tomuto zkušenostně-hodnotovému jádru recenze a od níž se moje teze o upírání práva na estetické souzení odvíjela, protože tomu, kdo původní texty nečetl, se z Kandovy reakce může zdát, že jsem skutečně fantazíroval. Obšírněji necituji jen proto, aby problémy, které by se vyjevily, nepřerostly možnosti této stati: „Nerozumění [Kukalovo – P. A.] není prezentováno jako možnost prolomit vlastní recepční stereotypy či reflektovat své estetické preference, ale je od počátku přenášeno na text: nerozumím, protože text je (údajně) nesrozumitelný.“
Souznění versus logika
Porotci obnažili a rozklížili „argumentaci“ Kukalovy recenze (spíše rétorickou konstrukci, nakolik lze v umělecké kritice o argumentaci mluvit jen volně ve smyslu uspořádanosti důvodů či přesvědčivé demonstrace). Když však požadovali, aby prolomil své recepční stereotypy, reflektoval své estetické preference a svůj soud prezentoval sebekriticky jako něco jiného, neuvědomili si, že kritikovo souzení vyvstává na faktickém zkušenostním základě, který předurčuje a ohraničuje jeho manévrovací prostor. Jaké jiné východisko vlastní zkušenosti totiž máme, abychom z něj své stereotypy a preference mohli nahlédnout a upozadit? Jak by taková reflexe vypadala? „Tato skladba se mi zdá špatná, ale bohužel možná proto, že na ni nestačím – ovšem někdo jiný by si ji vychutnat mohl, takže stále může být dobrá“? Kritik by samozřejmě měl být otevřen odlišným způsobům čtení, zároveň má ale právo na libost z něj, a je normální a legitimní, limituje-li tato libost jeho toleranci – třeba k nesrozumitelnosti. Obdobně normativní úvaha, že nerozumění nemělo být „od počátku“ Kukalova výkladu přenášeno na text, svědčí o tom, že nebyla vzata v potaz časová struktura kritického aktu: zkušenost s dílem vždy předchází její analýze a zdůvodnění hodnocení – bez ohledu na to, v jakém pořadí jsou nakonec prezentovány v recenzi.
Leč tomu, kdo kritický výkon posuzuje z jazykově logické perspektivy, tento jeho rozměr, vlastně samotný kritický akt, pochopitelně uniká, a můj poukaz na potlačení soudu se mu proto musí jevit jako záhada. Porotcům vskutku nic nezabránilo, aby Kukalovi vytknuli například „nepodloženost soudů“ – zopakujme, že estetický hodnotový soud je v posledku vždy odůvodněn a opodstatněn (Ingarden) kritikovým individuálním prožitkem. Proto také bývá obtížné říci o neuspokojující kritice normativně cokoliv jednoznačnějšího a konkrétnějšího, než že je slabým dílem nevyspělé kritické osobnosti. Nicméně Roman Kanda mluví o estetických soudech jako o něčem, co je nutné teprve vyargumentovat, málem jako by se jednalo o soudy logické, když si ve své eseji, následující po textu vyhlášení (K čemu je metakritika na světě, Psí víno, 79, 2017), stěžuje, že do estetických soudů současných kritiků není „argumentačně vidět“, že nejsou „opřeny o srozumitelně formulovanou koncepci“. (Vyjadřuje tím možná touhu po vyhraněných kritických koncepcích silných kritických osobností?) Porotci se obdobně nespokojili s Kukalovým soudem o nerozumění (nepřesvědčivě formulovaným, o tom nebudiž pochyb, přesto platným) a požadovali po něm „promyšlenější přístup“ k literárnímu dílu. Kanda si je dokonce natolik jist, že „stará dobrá filologická metoda textové analýzy“ pro posuzování literární kritiky dostačuje, že odkazem na ni snižuje pojmy, které jsem použil ve své stati. Ze svého hlediska tedy kritikům právo na estetický hodnotový soud asi skutečně neupírá, „jen“ by si přál, aby ho logicky zdůvodňovali – což je ovšem v důsledku totéž. Bez solidní teorie souzení – jistě ucelenější, než jsem zde ve zkratce načrtl – zkrátka každá metakritika kulhá na jednu, či spíše obě nohy a proměňuje se v libovůli a znásilňování textů.
Relativismus a vstřícnost
Domnívám se, že porotci recenzi jazykově mustrovali tak, aby v kritikově verdiktu vytvořili logický prostor pro své vlastní posouzení skladby, které přes Kandou deklarovaný opak z jejich textu čiší. Myslím si to proto, že se nepokusili pochopit – rekonstruovat – Kukalův soud v jeho silné stránce, nýbrž požadovali, aby ho prezentoval relativisticky a vstřícně – v souladu s možností odlišného prožitku. To je ale možné spíše jen teoreticky a rozhodně pro to není žádný metodologický důvod. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že Petr Kukal na vyhlášení anticeny reagoval zveřejněním své recenze spolu s odkazem na plný text recenzované skladby: intuitivně tak zdůraznil, že jeho soudy skutečně vznikly na základě obcování s ní.
Co se týče Asociace spisovatelů a jejích stanov, tradičně předpokládám, že do stanov se prosadí ty ideje a cíle, které někdo ze zakladatelů pokládá z jakéhokoliv důvodu za důležité a o nichž panuje všeobecný konsensus. Ze znění stanov Asociace plyne, že u idejí kultivace literatury a služby společnosti některá z těchto podmínek splněna nebyla – na rozdíl od spolků starších. Tento moment, příznačný dobově a nejen pro situaci v kultuře, jsem ve své stati zachytil. Pokud jednotliví představitelé (anebo nečlenové, hosté sjezdu jako Miroslav Petříček) zmiňují také něco, co se ve stanovách neocitlo, je to sice chvályhodné (Miroslava Petříčka, Adama Borziče, Ondřeje Buddeuse a jejich názorů si nadto osobně velmi vážím), ale jedná se přesně o tento moment. I když se Roman Kanda zdá naznačovat opak, doufám, že i dnes jsou stanovy spolku reprezentativnějším výrazem jeho ducha než individuální projevy jeho představitelů a přátel.
Autor je estetik, filolog a editor.