Chaos a nominální hodnota

Hlavním tématem letošního ročníku Trans­mediale byla takzvaná face value (volně přeloženo nominální či jmenovitá hodnota, tedy neměnná hodnota obvykle uvedená na líci peněz nebo jiné ceniny), jejíž slovníková definice otevírala nejen tematicky, ale i vizuálně pětidenní program festivalu. Témata jako úskalí užívání nových technologií, zvláště pak aplikací využívajících naše osobní data, bezpečné zacházení s daty nebo průnik „velkých dat“ do fyzického světa, procházela celým programem. Doprovod k panelovým diskusím, přednáškám, workshopům, výstavám a projekcím tvořil hudební festival CTM, který letos společně s Transmediale uvedl operu Plague Jamese Ferrara a kromě toho nabídl vlastní rozsáhlý audiovizuální program.

Selhání digitální revoluce

Z letošního Transmediale, dostupného z velké části online, stojí za zmínku aspoň několik bodů. Panelová diskuse, kterou moderoval teoretik globálního umění Ryan Bishop, se zabývala tématem kybernetických válek, jejich skrytými strukturami a mocenským využitím kybernetických nástrojů. Upozorňovala mimo jiné na nebezpečí ovládání a kontroly veřejného mínění. Příkladem může být vývoj softwarů analyzujících sdílené emoce na sociálních sítích a umožňujících následně manipulovat masami ve prospěch konkrétní ideologie. Tyto programy v současnosti vyvíjí americká armáda.

Další diskuse s aktuálním tématem Mnoho tváří fašismu vycházela z teze Waltera Benjamina, že fašismus je reakcí na selhání revoluce. Pokud na tuto tezi přistoupíme, vyvstane otázka, o jakou revoluci by se mělo jednat dnes. Jedna z odpovědí míří právě k digitální revoluci a kyberprostoru. Debaty se zúčastnili Alex Foti, autor knihy GeneralTheory of the Precariat (Obecná teorie prekariátu, 2017), švédský historik Rasmus Fleischer, polská filosofka Ewa Majewska a kurátorka Diana McCarty, kteří se snažili formulovat rozdíly mezi historickými a dnešními podobami fašismu a specifikovat, jakou roli v ustavování nových forem fašismu sehrávají mediální prostředky, internet a sociální sítě. S touto problematikou souvisela i následující diskuse, reflektující moc jazyka a možnosti jeho po­­užití v médiích jakožto zbraně.

Důležitým tématem byla rovněž politizace mediálních platforem a její dopad na společenské dění. Jakými způsoby lze tomuto procesu vzdorovat? Konkrétním příkladem revolty byl workshop Fuck off Google, který vyvolal řadu kritických reakcí. Skupina berlínských umělců a aktivistů na něm představila, co vše podnikají pod heslem „Let’s de­-googlify our lives!“ a jaké důvody je k tomu vedou. Google plánuje postavit v Berlíně, městě s údajně největší hackerskou kulturou, vlastní kampus. Aktivisté vystoupili s obšírnou a odůvodněnou kritikou Googlu, jehož fungování považují za příklad technokratického fašismu. Kromě toho se ovšem také obávají další gentrifikace Kreuzbergu a okolí v důsledku stavby kampusu. Součástí workshopu byla i debata o formách, jakými dnes vůbec lze bojovat vůči nadnárodním korporacím.

Genomické konstrukce

Součástí letošního Transmediale byla výstava Territories of Complicity (Oblasti spoluviny) pod kurátorským vedením Ingy Seidler a výstavní projekt s názvem A Becoming Resemblance (Náležitá podoba). Vybrané umělecké projekty zkoumaly dlouhodobě ustavované vztahy mezi organizací prostoru, akumulací bohatství a racionalizovanou kontrolou lidských těl. Klíčové dílo druhého zmíněného projektu, instalace Probably Chelsea od multimediální umělkyně Heather Dewey­-Hagborg, sestávající ze třiceti 3D tisků možných portrétů transgenderové celebrity Chelsea Manning, zkoumá vynořující se technologie genomické konstrukce identity a jejich roli v dnešní společenské situaci. Portréty byly generovány na základě vzorků vlasů a kůže, které Manning posílal/a z vězení.

Výstava v hlavním sále berlínského Domu světových kultur (HKW) byla poskládána z jednotlivých děl, která v instalaci vyplňovala pomyslné přepravní kontejnery. Součástí výstavy bylo také video Europium (2014) Lisy Rave, jež zajímavým způsobem propojuje koloniální minulost Papuy­-Nové Guiney s high­-tech těžbou europia ze dna Bismarckova moře (jedná se o prvek, který se používá jako luminofor pro barevné displeje a obrazovky, ale také jako ochranný prvek evropských bankovek). Uceleně působil projekt skupiny Demystification Committee s názvem Offshore Investigation Vehicle, který zkoumá právní rámce, mechanismy a komunikační sítě, jež mají moc utvářet společnost.

Festival pro elity

Z bohatého hudebního programu paralelního festivalu CTM, jehož součástí byla i divácky poněkud přístupnější výstava v uměleckém centru Bethanien, můžeme zmínit několik představení. Feministické trio Medusa’s Bed, které tvoří Lydia Lunch, Mia Zalbeka a Zahra Mani, vystoupilo se suverénní kombinací agitační poezie, elektro­-akustické experimentální hudby a působivé projekce. Podstatně problematičtější byla technicistní performance projektu SKALAR Christophera Baudera a Kangdinga Raye, který nenabídl oproti předchozím uvedením mnoho nového, ale především obsahově úplně nezapadal do kritického rámce Transmediale. Vcelku nevšední zážitky přinesl program v Centru pro prostorový zvuk MONOM, kde vystoupili hudebníci IOANN, FIS a Pan Daijing. MONOM se v prosinci 2017 přesunul z Budapešti do berlínského Funkhausu. Speciální zvuková konstrukce pojme až čtyři sta posluchačů a je osazená 48 všesměrovými reproduktory a devíti subwoofery pod podlahou. Slouží tak jako velký zvukový nástroj, který lze využít různými způsoby: může ožít jako struktura­-socha, která publikem manipuluje prostřednictvím instrukcí a příkazů (Pan Daijing), nebo zprostředkovat silně transcendentální zvukový prožitek (FIS), popřípadě za pomoci prostorového zvuku modelovat různé abstraktní představy, například geometrických těles (IOANN). Pokud přejdeme fakt, že si mnohá představení snad až zakládala na určité nepřístupnosti, a to nejen co se týče prezentovaného díla, ale i špatné dostupnosti místa konání či ceny lístků, je třeba letošní festival CTM ocenit za promyšlenou kombinaci současné hudby a zvukového umění. Každopádně dostál svému podtitulu „Turmoil“ ­chaos, vřava) i heslu, že nesnadná doba vyžaduje nesnadnou hudbu.

Přístupnost obou festivalů, nejen v praktické rovině, je ovšem otázkou k zamyšlení a stala se i terčem kritiky, jakkoli koncepce i tematický záběr obou akcí přirozeně konvenuje zejména určitým typům elit, jako jsou teoretici, filosofové, umělci či vědci. Přínos Transmediale spočívá především v poskytnutí různých vhledů do dnešní komplikované a rychle se měnící společenské situace, jež se formuje na pomezí reálného a virtuálního světa. Ambicí festivalu je „poznat věci, jaké jsou, než řekneme, jak by být měly“ – tedy poznat věci samotné, nejen jejich „face value“. Zjistit, kde se nacházíme, kdo toto prostředí tvoří a jak ho ovládá. Toto východisko nám následně umožňuje se kriticky vztáhnout ke své situaci, odhalit její případná úskalí a činit když už ne svobodnější, tedy alespoň uvědomělejší rozhodnutí.

Autorka je umělkyně.