Mezi invencí a banalitou

Zachycování architektonických realizací po­mocí fotografie a jiných vizuálních médií představuje komplexnější problematiku, než by se mohlo zdát. Na výstavě Projektil 33 v pražském Centru současného umění DOX, věnované prezentaci architektonických projektů, architektura ve smyslu konvenčního zobrazení téměř absentovala. Instalace nesla název významné architektonické kanceláře Projektil, přičemž jejích jedenáct realizací bylo pozorováno, interpretováno, ironizováno či odmítáno perspektivou dvaadvaceti vizuálních umělců. Spolu s Jiřím Thýnem jsme tak mohli pozorovat svah lesoparku Belveder zabíraný z letícího dronu; na expresivních, takřka komiksových ilustracích Evy Macekové zase sledujeme oživlé barokní sochy lapidária v Chrudimi nebo šampionku v tanci u tyče, díky které se výstava dostala až na stránky bulvárního Blesku.

Architektura okamžiku

Dominantním médiem výstavy byla nicméně fotografie. Kromě zmíněného Jiřího Thýna, který se zaměřuje na experimenty s fotografií jakožto médiem rozkrývání hranic viditelnosti, se na výstavě objevila také silná díla Terezy Havlíkové a Dušana Tománka. Jejich fotografie zachycují architekturu okamžiku, pohled je bezprostřední, snímány jsou detaily a výřezy, nepořádek i rafinované kompozice každodennosti. Havlíková neotřelým způsobem aktualizuje žánr portrétu: zobrazuje mladíka, který ve zmačkané košili hledí na horu naskládaných pauzáků u okna, nebo zátiší s tenisovým míčkem a dvěma jamkami – jako by míček váhal, zda sklouznout do větší nebo menší jamky.

Tománek pracuje nahodile, rychle, s citem pro kompozici i detail. Využívá světlo v interiéru, ať už je to tvrdé bílé světlo kancelářských neonových zářivek nebo odraz fotografického blesku, kterým přisvěcuje příliš tmavou scénu. V oxeroxovaných fotogra­fiích cíleně potlačuje barevnost a dostává se až k černobílé kompozici s vysokým stupněm abstrakce, která subverzivně potvrzuje klíčovou vlastnost fotografie jako média – její levnou reprodukovatelnost. Oba autoři v mnoha ohledech připomínají práce významného německého fotografa Wolfganga Tillmannse, jež jsou označovány jako fotografie „bodu nula“, neboť vypovídají o nahodilosti okamžiku, fragmentárnosti a „indexovosti“ reality.

Banální objekty touhy

Maďarskou mezinárodní fotografickou cenu Architectural Photography Award představila Galerie Jaroslava Fragnera. Mezinárodní porota v čele s Iwanem Baanem hodnotila díla přihlášených fotografů v kategoriích Profesionální fotografie a Volná fotografie. Vystavené byly vždy alespoň dva snímky vybraných autorů, ovšem bez rozlišení zmíněných kategorií. Vítězem profesionální části se stal Zhan Yong s fotografiemi nově postavené šanghajské Šachové akademie a šanghajského divadla. Ve volné kategorii zvítězil Matt Porch, který zachytil obchůdek oděvní společnosti Prada uprostřed nevadské pustiny. Jeho druhá, vizuálně méně působivá fotografie je založena na formální hře s oknem jako otvorem ve zdi a oknem ve smyslu fenestra aperta – tedy jako rámem obrazu.

Vystavené snímky byly vesměs technicky dokonalé, ať už zachycovaly celou budovu nebo jen detail jako architektonický šperk a objekt touhy, který si dobře situovaní šťastlivci mohou zakoupit. Kloužeme po povrchu architektury, aniž by došlo k její interakci s okolím nebo třeba lidskou figuru. Zobrazené postavy jsou pouze stafáží, anonymními modely nebo modelkami. Fotografie využívají frontální, centrální perspektivu, kalkulují s ikonicitou budovy i s tím, jak se budou stavby vyjímat vytištěné na křídovém papíře v architektonických a lifestylových magazínech. Na výstavě se ale objevily i snímky obsahující různá klišé, například dvojice fotografií blíže nespecifikovaného kostela v mlze, vystavená v kombinaci s kompozičně špatnou pouliční scénou z Vídně.

Výstava Projektil 33 v DOXu nabídla ucelený, odvážný koncept „výstavy architektury bez architektury“, otevřela nespočet nových úhlů pohledu na danou problematiku a nechala promluvit generaci současných umělců. Naopak na prezentaci Architectural Photography Award v Galerii Jaroslava Fragnera jsme se ocitli v jakémsi paralelním světě. Struktura fotosoutěže zde nebyla prezentována a umělecká kvalita i výpovědní hodnota řady snímků byla přinejmenším sporná. Celkově tato výstava byla neinspirativní a neinovativní. A pro veřejnou diskusi o architektuře, jejích standardech a veřejné prezentaci snad i kontraproduktivní.

Autorka je historička umění a architektury.